Abychom dokázali pochopit, proč zrovna Vietnamci, musíme se vrátit o pár desítek let zpátky. Praha a Hanoj totiž navázaly diplomatické styky již v roce 1950, přičemž od té doby k nám pravidelně mířily skupiny severovietnamských studentů, učňů a praktikantů – šlo o jakousi pomoc zemi, která byla naprosto zdevastovaná a vyčerpaná dlouhými válkami. Skutečně velký příliv ale nastal až v 70. a 80. letech, kdy se z příchozích stali především dělníci.
V roce 1981 žilo v tuzemsku až 35 tisíc přistěhovalců vietnamské národnosti, přičemž dvě třetiny z nich pracovaly v textilních, obuvnických a strojírenských závodech. Jejich život byl od toho našeho značně oddělený, měli velice přísný režim a přecházeli hlavně mezi továrnami a podnikovými ubytovnami. Vztahy mezi muži a ženami podléhaly předpisům a případné otěhotnění znamenalo okamžitý návrat domů.
Na druhou stranu o víkendech mohli Vietnamci trávit volný čas tím, že křižovali republiku a skupovali úplně vše, co bylo k mání a v jejich domovině chybělo – šicí stroje, jízdní kola, mopedy, látky nebo léky, které pak posílali svým příbuzným domů. Obchodního ducha tedy prokazovali už v dobách vrcholného socialismu, nicméně mířil trochu jiným směrem než po revoluci.
Revoluce, která zamíchala kartami
Listopad 1989 obrátil svět vzhůru nohama nejen Čechoslovákům, ale právě i zdejší vietnamské menšině, protože během let 1990 a 1991 došlo v rámci hospodářské transformace k rušení celé řady podniků. Vietnamští pracovníci tak ze dne na den přišli o práci a stát se je snažil motivovat k úplnému odchodu ze země – údajně i štědrým finančním příspěvkem.
Velká část této komunity se ale v ČSR rozhodla zůstat, protože doma na ně čekala jen chudoba a často i dluhy, zatímco zde měli alespoň naději na lepší život. K usedlíkům postupně přibyli krajané z Německa: před rokem 1995 ti, kterým bývalá NDR vyplatila odstupné, po něm další, kteří se zalekli chystané repatriace.
Jak se ale uživit v cizí zemi, jejíž jazyk většina z nich pořádně neovládala? Řešení se nabízelo samo – pořídit si živnostenský list na nákup a prodej zboží a postavit stánek na nejbližším tržišti. A tak se z bývalých dělníků doslova přes noc stávali trhovci, kteří nabízeli vše od levného textilu a bot přes elektroniku až po alkohol a cigarety a další sortiment, jenž se nápadně podobal západnímu zboží, avšak cena byla podstatně nižší. Ostatně, hodinky „značky" Rolex nebo tepláky se čtyřmi pruhy místo tří se nakonec tak trochu staly i jakýmsi symbolem své doby, na který se dodnes vzpomíná s velkou mírou nostalgie.
Skutečný zlatý důl se ovšem táhl podél hranic, a to konkrétně německých a rakouských. V Chebu, na krušnohorských Potůčkách, ve Folmavě nebo v Haťích u Znojma vyrostly obrovské tržnice, kam mířily nákupní výpravy právě i ze zmíněného Západu.
Ve skutečnosti se jednalo o dokonalou win-win-win situaci. Němci a Rakušané měli naprosto jedinečnou příležitost, jak získat cigarety, alkohol, oblečení či zahradní trpaslíky za zlomek domácích cen, dotčená příhraniční městečka díky vietnamským podnikatelům zaznamenala vítané oživení a pro samotné trhovce to byl skvělý výdělek. Podobně to navíc vypadalo i za humny, jelikož vietnamská tržiště vznikala rovněž v Polsku a bývalé NDR.
Od stánku k Malé Hanoji
Nutno zdůraznit, že jen u provizorních pultů to v „devadesátkách“ nezůstalo. Obchod vzkvétal natolik, že se vietnamští podnikatelé spojovali do konsorcií, pronajímali si bývalé tovární haly a přetvářeli je na krytá velkoobchodní centra. Vrcholem tohoto vývoje se stala známá pražská Sapa vybudovaná na přelomu let 1999 a 2000. Ta vyrostla v areálu písnického masokombinátu a libušské drůbežárny, který odkoupila skupina Satrapa fotbalového funkcionáře Františka Chvalovského.
Z tržnice přezdívané Malá Hanoj se časem stalo skutečné město ve městě, v němž nechybí restaurace, školka, kadeřnictví, redakce vietnamských novin i buddhistický chrám. Sapa má ovšem i svoji odvrácenou stranu v podobě velké uzavřenosti, ve které není pro češtinu ani českou mentalitu místo. Pro první generaci, jež dřela od rána do noci za pultem, byl koneckonců byznys přednější než integrace a splývání s okolím.
Z tržišť na vysoké školy a k váženým profesím
Konec zlatých časů přišel se vstupem Česka do Evropské unie v roce 2004, neboť padly celní bariéry, levné zboží se dalo pořídit i jinde a výhodný příhraniční obchod začal vysychat. Mnozí trhovci proto přesedlali na něco stálejšího – otevřeli si večerku, bistro nebo nehtové studio. Vietnamské večerky s dlouhou otevírací dobou dnes najdete prakticky v každém městě i malé vesničce, po republice je jich několik tisíc.
Mezitím u nás vyrostla druhá generace, takzvané banánové děti nebo „banáni“. Což může sice na první pohled působit hanlivě, nicméně tento výraz se pro Asiaty, kteří se narodili vietnamským rodičům v České republice, používá běžně a žádný dehonestující podtón nemá. Pro zástupce dotčené generace je charakteristické, že mluví plynně česky, studují vysoké školy a za pult do večerky se většinou vracet nechtějí.
Vietnamská menšina dnes čítá kolem 70 tisíc lidí a patří k nejpočetnějším v naší zemi, její tvář se ale od divokých 90. let změnila k nepoznání. Z trhovců s padělanými hodinkami se stali lékaři, právníci i úspěšní podnikatelé, a stánek s tepláky zůstal jen vzpomínkou na časy, kdy všechno teprve začínalo.
Zdroje: Clovekvtisni.cz, Sea-l.cz, Ukforum.cz
