NA SLOVÍČKOZase jeden termín, který prodělal překotný vývoj. Odedávna měl své příznivce, ale i odpůrce. Pak došlo k "revoluční změně" a začal se užívat v glorifikujícím smyslu. Ozýval se tak často, až nadmíra odvozenin začala být i pro jeho vyznavače obtížná. Nadužívání bylo produktem nevkusného přenášení slovního patosu z ruštiny.
NA SLOVÍČKO
Zase jeden termín, který prodělal překotný vývoj. Odedávna měl své příznivce, ale i odpůrce. Pak došlo k „revoluční změně“ a začal se užívat v glorifikujícím smyslu. Ozýval se tak často, až nadmíra odvozenin začala být i pro jeho vyznavače obtížná. Nadužívání bylo produktem nevkusného přenášení slovního patosu z ruštiny. Dejme tomu takový „čestný titul Hrdina socialistické práce“ si lidový jazyk jadrně zkrátil na hrdprd.
Po změně poměrů slovo socialismus spadlo z piedestalu a rozbilo si nos. Zapomnělo se na jeho skutečný obsah, vyjádřený třeba v Ottově slovníku definicí „zřízení společenské založené na společném vlastnictví“ a vše překryla jen pachuť ze zkušeností s naším reálsocialismem. Samo pojetí socialismu však dává více možností přístupu. V tom je zdůvodnění, proč se část jeho stoupenců, aby se odlišila od radikálnějších, vyznávajících také násilné metody, rozhodla záměrně pro název sociální demokraté.
Jednu nespornou výhodu označení socialista má. Je při politických potyčkách po ruce jako laciná nadávka pro oponenty zleva. Žádný div, nabylo-li slovo při našich zkušenostech pro mnohé silně hanlivý přízvuk. Nahrál tomu právě ten slovní průjem v předchozích desetiletích. A tak se do stejného šuplíku vejde každý, s jehož názory nesouhlasíme. Se socialisty se tedy ne docela oprávněně ztotožňují také sociální demokraté; všechno jedna pakáž - socané.
Nelze ovšem popřít, že etymologický základ mají termíny společný: v latinském socius, „druh, společník“. *
