Volný trh v ohrožení. Nahradí ho regionální integrační celky?

03. září, 09:00  -  Daniel Deyl
03. září, 09:00

Liberalizovaný mezinárodní obchod, jak jej známe, bude postupně nahrazovat „hluboká integrace" ekonomik napříč planetou - a pravidla toho procesu budou primárně geopolitická.

Není v Americe mnoho tak respektovaných byznysmenů, jako je Jefi Immelt. Do křesla šéfa General Electric se posadil v pátek 7. září 2001; následující úterý přiletěli do New Yorku a Washingtonu teroristé z al-Káidy. Immelt následnou bouři ustál, stejně jako později dopady finanční krize. Mezitím například spolupracoval s NFL, profesionální ligou amerického fotbalu, a sehnal sto milionů dolarů na snížení rizika vážných úrazů hlavy. A ještě stihl radit prezidentu Obamovi, jak by měl snižovat nezaměstnanost.

Překvapení pro Obamu

Z posledně jmenovaného angažmá plyne příběh, jenž nám řekne o trablu s jevem zvaným ekonomická globalizace více než tisíc studií. V roce 2011 Immelt předsedal Obamově Prezidentské radě pro zaměstnanost a konkurenceschopnost; úkolem tohoto orgánu bylo především vymýšlet, jak to udělat, aby pracovní místa amerických firem pokud možno zůstávala ve Spojených státech, místo aby se podle nového zvyku stěhovala do Asie. Logika věci velela, že v odvětvích s vysokou mírou odbornosti se taková věc bude dařit snadněji než v případě, řekněme, sestavování spotřební elektroniky.

Jedním z takových fajnšmekrovských oborů je letecký průmysl. Dát dohromady ovládání letadla je náročná věc právě toho typu, který vyžaduje americkou ruku; a přesně takovému byznysu se věnuje jedna z divizí General Electric. To jsou stovky pracovních míst, která měla být před čínskou (a obecně asijskou) expanzí v bezpečí. Jenže co se nestalo: Immelt v roce 2011 oznámil, že jeho GE přestěhuje celou leteckou divizi do Číny. Jak se na to Obama tvářil, nevíme (a Immelt to nejspíš nikdy neprozradí), ale je asi namístě předpokládat, že se divil, co mu to šéf týmu bojujícího proti odlivu pracovních míst do Asie provedl.

Immeltův krok však dával smysl.

Číňané se rozhodli, že výroba jemné letecké techniky pro ně bude prioritou, a hodlají vyrábět letadla ve velkém. Pro GE to byla obrovská šance, proniknout na čínský trh však mělo háček: Peking dal najevo, že pokud GE obří zakázku chce, musí s ní do Číny. Immelt udělal to, co by vtu chvíli nejspíš udělal každý, tedy nabídku přijal. GE tak zůstala nad vodou i v komplikované době těsně po finanční krizi. Cenu za to však nezaplatil Immelt, nýbrž stovky jeho propuštěných podřízených.

Takový vývoj je pro dnešní svět typický a pro budoucnost uspořádání známého jako volný obchod má zásadní význam. Ten příběh je třeba vyprávět z amerického pohledu.

Zaprvé jsou to právě Američané, kdo posledních 70 let toto uspořádání nejvíce propagují a ovlivňují tím běh světa; zadruhé právě úspěšnost amerického modelu je -či může být - přitažlivá pro jejich partnery. Dokud budou Američané prosperovat, mohou o výhodách volného trhu přesvědčovat ostatní. Ve chvíli, kdy jejich úspěch začne být věcí diskuse, a nikoli zjevným faktem, je osud volného mezinárodního trhu - jev zvaný globalizace - bezprostředně ohrožen.

Otočili politici...

A to právě je stav, v němž se nacházíme dnes. Stačí se podívat, jak si pojem „volný obchod“ vede před americkými prezidentskými volbami. Samozvaný demokratický socialista Bernie Sanders, televizní kašpar Donald Trump a mazaný právník Ted Cruz se neshodnou ani na tom, kolik je hodin, ale všichni jako jeden muž brojí nejen proti připravované dohodě o transatlantickém obchodu s Evropou, nýbrž i proti již existujícím dohodám (jako je například NAFTA, která zajišťuje volný obchodní styk s Mexičany a Kanaďany).

Hillary Clintonová, dnes již velmi pravděpodobně budoucí prezidentka USA, pak je zcela zvláštní kapitolou. Před více než dvaceti lety stála po boku svého manžela, když dohodu NAFTA podepisoval; ještě o mnoho let později coby senátorka o této dohodě mluvila jako o „zlatém standardu“ mezinárodních obchodních vztahů. Dnes však i ona tvrdí, že je třeba existující dohody přehodnotit (a mezi řádky říká: nové nepodepisovat). O Clintonové víme, že nemá problém zapřít svoje přesvědčení ve jménu politického úspěchu; ale v každém případě je zjevné, že po změně statu quo je v Americe poptávka natolik silná, že ji žádný politik nemůže ignorovat.

... otočili i ekonomové

To není všechno. Mnoho těch, kteří pro volný trh horovali ještě nedávno, dnes řadí zpátečku. Komentátor The New York Times Thomas Friedman, dosud horlivý proponent ekonomické globalizace, se nechal nedávno slyšet, že „volný trh s Čínou bolí více lidí, než se původně myslelo“. Jeho kolega, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, Paul Krugman také přiznal, že nečekal tak tvrdý dopad obchodování s Číňany na americký pracovní trh. A jiný ortodoxní globalizátor, někdejší Clintonův ministr financí Larry Summers, dnes volá více po „větší harmonizaci“ než po větší dávce globalizace.

Pro ty, již se obávají, že po amerických volbách svět ztratí nejvýkonnějšího tahouna principu volného trhu a že namísto toho se budeme zmítat v jakémsi nepřehledném a nevábném neomerkantilistickém guláši, budiž uklidněním, že takový guláš již pojídáme dlouho. A nejen to - sami Američané jsou už dávno zastánci volného obchodu jen napůl. (A ani tak to vždycky nebylo: od George Washingtona přes Thomase Jefiersona po Herberta Hoovera byla Amerika plná výslovných odpůrců rušení překážek mezinárodního obchodu.)

Dvě globalizační vlny

Tempo růstu světového HDP (v „mezinárodním dolaru“, hypotetické měně podle ekonomů Gearyho a Khamise v %)

Vtip je v tom, že projekt „volného obchodu“ mezi jednotlivými státy se po druhé světové válce stal nástrojem nikoli primárně ekonomických, nýbrž geopolitických zájmů. Pojem „volný obchod“ zde neznamenal, jak měl leckdo za to, oboustranné zrušení nejrůznějších opatření na ochranu vlastního trhu (cel, kvót, dotací, manipulace s hodnotou vlastní měny a podobně). Znamenal prakticky vždy jednostranný přístup exportérů té či oné partnerské země na americký trh - licitovalo se v podstatě výhradně o detailech amerického přístupu na trh druhé strany.

Politické priority

Takový stav umožnily dvě skutečnosti: zaprvé americký průmysl po druhé světové válce žádnou ochranu nepotřeboval -ve většině oborů byl světovou jedničkou. Američtí výrobci žádali spíše přístup na zámořské trhy než ochranu před konkurencí.
Zadruhé tu byla studená válka asní nová priorita zahraniční politiky: získávání spojenců v boji proti sovětskému bloku. To samozřejmě americkou pozici při vyjednávání obchodních vztahů zkreslilo.

Když potřebujete mít vojenskou základnu řekněme v Japonsku, snáz přimhouříte oči nad tím, že si Tokio nadiktuje předání technologií jako podmínku vstupu na svůj trh (právě tak jako to udělali Číňané u letadel od GE). Tento model zafungoval v případě Japonska tak dobře, že jej později převzali Korejci, Tchajwanci, Singapur a částečně i Malajsie. A americký trh to pořád dokázal vstřebat.

Politicky však takový stav potřeboval ideologické krytí. Poskytli mu jej ekonomové, kteří si vzali do parády 130 let starou teorii britského bankéře Davida Ricarda o komparativní výhodě a jejím poměrně úzkým výkladem argumentovali, že volný obchod má vždy jen vítěze, nikdy poražené (nebo že poražených je tak málo, že to stojí za to).

„Zpočátku to fungovalo parádně. Série dohod vrátila Evropě a Japonsku ekonomickou výkonnost, a ještě držela všachu sovětskou rozpínavost,“ napsal v obsáhlém rozboru v listu The Washington Monthly Clyde Prestowitz, někdejší ekonomický poradce prezidentů Ronalda Reagana a Billa Clintona a autor knihy na dané téma s příznačným názvem The Betrayal of American Prosperity (Zrada americké prosperity).

Pak se však věci podle Prestowitze začaly komplikovat, když se kvůli takto nastaveným pravidlům na přelomu 60. a 70. let logicky objevil americký deficit zahraničního obchodu, poprvé od roku 1888. Prezident Richard Nixon se tomu snažil čelit tím, že zavedl plovoucí kurz dolaru; ale v roce 1980 už deficit čítal 20 miliard ročně; polovina z toho šla na účet Japonska. Od té doby se pohybuje jen jedním směrem, a to vzhůru až ke dnešním zhruba 500 miliardám.

Ústup do izolacionismu „Buď jste pro volný obchod, nebo ne,“ napsal kdysi americký novinář Michael Kinsley, „jak slyšíte, že někdo,je pro volný obchod, ale…', znamená to, že prostě není.“ Co tedy? Je nevyhnutelným důsledkem globalizace vzestup lidí, kteří chtějí stavět zdi proti lidem a cla proti zboží a službám, jak o tom mluví Donald Trump?

„Ústup k izolacionismu kvůli nevypočitatelným a často nemilosrdným dopadům globalizace by mohl být časem ještě ničivější.
Ale současná situace naznačuje, že mezinárodní obchod i investice patrně nějaké ztráty v nejbližší době utrpí,“ píše Nayan Chanda, autor knihy Bound Together: How Traders, Preachers, Adventurers and Warriors Shaped Globalization (Neoddělitelní: Jak kupci, kazatelé, dobrodruzi a válečníci formovali globalizaci).

Prestowitz nachází opatrně optimističtější východisko. Říká, že absence nových dohod o volném obchodu - jinými slovy nenaplnění letité ambice Západu - může v lepším případě znamenat pouze konec pravidel špatně nastavených a že série lépe nastavených bilaterálních smluv může zohlednit momentální politické cíle jednotlivých smluvních stran lépe než ortodoxní postoj laissez-faire.

To by celý svět paradoxně stavělo do situace, v níž se dnes po avizovaném odchodu z Evropské unie nacházejí Britové a kterou ekonomové považují za nezáviděníhodnou. Ale dost možná je to ještě ta lepší varianta. Když končila první vlna globalizace, alespoň podle analýzy banky Credit Suisse (viz graf), psal se rok 1913.


Přečtěte si:

Všemocný trh je iluze. Stiglitz tepe do neoliberalismu

Španělská ekonomika pokračuje navzdory politické krizi v silném růstu

Podniky chtějí, aby jednání o TTIP pokračovala


Mohlo by vás zajímat

Donald Trump a Hillary Clintonová během svého prvního prezidentského klání.

Předpověděli brexit. Teď odepisují Hillary

 Spam - ilustrační foto

Oko za oko. Se spamery se nejlépe vypořádá robot

 Nicolas Sarkozy

Sarkozy by se pokusil zvrátit brexit novou smlouvou o EU

Uber - označení nástupní plochy v americkém Portlandu

Uber chce globálně rozvážet jídlo. Vstoupí do více než dvacítky zemí

 Policie (ilustrační foto)

Zavedení kontroly hranic může trvat pět hodin, ukázalo cvičení

Řecké pobřeží (ilustrační obrázek)

Čedok vrací polovinu v Eso travel původnímu majiteli

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče