Jak Číňané vytlačili Američany z Latinské Ameriky

02. května, 06:20  -  Daniel Deyl
02. května, 06:20

Když přijdu ve Frankfurtu k odbavení na let do venezuelského Caracasu, raději se letušky přeptávám, zda nápis nad přepážkou není špatně. Podle převahy čínsky vyhlížejících pasažérů to vypadá spíše na cestu do Šanghaje. Ale jsme na správném místě. O tom, že Venezuela dnes slouží čínským zájmům jako hlavní brána do Latinské Ameriky, se přesvědčím, ještě než tam vůbec vkročím.

Karibská země, která pod vedením pohrobků Huga Cháveze buduje socialismus 21. století, je východoasijské velmoci velice zavázána. Dostává od ní zboží na dluh, což krachující ekonomiku jakž takž drží nad vodou. Za posledních deset let Peking Venezuele půjčil 50 miliard dolarů, což z ní v regionu dělá zdaleka největšího čínského dlužníka.

Soudruzi od Velké zdi, jejichž oddanost komunistickým ideálům je beztak pochybná, to nečiní z nějaké ideové spřízněnosti. Vidí za tím hlavně geopolitické výhody. Neboť se mohou pevně uchytit na kontinentu, nad nímž si dominanci jako nad svým zadním dvorkem od dob Monroeovy doktríny z roku 1823 nárokují USA.

Tato vyhlídka Číňanům stála za risk být věřitelem i tak nespolehlivému dlužníkovi, jako je Venezuela. Však si radši splácení rovnou dojednali v barelech ropy, která zemi na rozdíl od zásob valut jen tak nedojde. Kromě toho se tropická republika dokořán otevřela čínské pracovní síle, jejímž plánovitým globálním vývozem snižuje asijský gigant napětí uvnitř své společnosti. Tito lidé, kteří míří za prací k rovníku, to pak musejí kvůli komplikacím s americkými tranzitními vízy brát oklikou přes Evropu. Ale dlouhá zajížďka jim stojí za to.

Šli na kočku

Majitel hostelu Gustavo Dal Bo mě bere autem na obhlídku bývalé vojenské základny Tiuna v metropoli, kterou comandante nechal vyklidit, aby na jejím místě vzniklo sídliště pro tisíce obyvatel slumů z caracaských strmých kopců. Věžáky stavějí čínské firmy, které si na to dovezly krajany. Čínskou přítomnost dokládají rudé vlajky na budovách. Projíždíme staveništěm v nedělním raném odpoledni, takže žádný dělník není vidět. „To je divné. Makají bez ustání každý den. Asi si šli k obědu udělat kočku,“ přemítá třicátník.

Pak se však Asijci v helmách začnou odkudsi trousit, Dal Bo u jedné trojice zastaví, stáhne okénko a přátelsky haleká: „Ni chao.“ Číňané se pozdravu jen rozpačitě usmívají.

Bývalý venezuelský prezident Hugo Chávez jezdil do Číny často a rád. Od jeho nástupu k moci uzavřely Venezuela a Čína celkem 450 smluv, tedy šestkrát tolik než za předchozích pětadvacet let.

Nadšený přívrženec Huga Cháveze vnímá jejich přítomnost jako protiváhu vůči „gringům“, se kterými má jeho vláda mrazivé vztahy, proto s nadšením upozorňuje na dopravní prostředky čínské provenience. „Podívej, tady zas jede jedno Chery… A támhle autobus Yutong,“ upozorňuje na expanzi automobilů made in China do celé Latinské Ameriky. Například v Peru tvoří 15 procent a v Chile deset procent ze všech prodaných vozů. Nejde jen o prodej. Chery má svoji montovnu v Brazílii, Uruguayi a Venezuele, Great Wall zase v Ekvádoru a JAC v Brazílii.

Ve Venezuele se však čínská expanze nezastavuje jen na silnici. Od asijských kuchařů si lze koupit kukuřičnou placku arepu, která je národním pokrmem. Jejich krajané také vlastní trafiky, kde prodávají deníky El Universal nebo La Nación, aniž umějí španělsky, aby si v nich mohli cokoli přečíst. Žádné konkrétní údaje o tom, kolik lidí z druhé strany planety do republiky přišlo, Venezuelané nemají, a tak rozšiřují ničím nepodložené fámy, že k nim Mao Ce-tungovi následovníci posílají na práci své vězně.

Megarýžoviště pro Cháveze

Venezuelský politolog José Ricardo Thomas, který v 80. letech v říši středu studoval, je jedním z těch, kdo rapidní čínský vzestup obdivuje. „Za mého pobytu to ještě i na univerzitách všechno vypadalo dost rurálně a dnes jsou ta samá místa absolutně hi-tech,“ říká. „My však jejich model rozvoje nemůžeme napodobit, protože máme úplně odlišnou mentalitu. Tam v sobě mají zakořeněnou poslušnost a pracovitost a zároveň se všichni snaží ze sebe vymáčknout to nejlepší ve prospěch celku,“ srovnává se svým pohodářským a značně individualistickým národem.

Ale zároveň se mu vůbec nelíbí, že se jeho vlast dostává do područí východoasijské velmoci. Je to skutečná diplomatická ofenziva, kterou odrážejí následující čísla. Zatímco mezi lety 1974 až 1998 země uzavřely 74 vzájemných dohod, od nástupu Cháveze počátkem roku 1999 jich přibylo dalších 450. „Čína se k nám staví jako k Africe. Nabídne nějaký projekt na klíč a říká: ber, nebo nech být. Jednou třeba přišli s nápadem předělat státy Barinas a Guárico na obří rýžoviště, ale vyžadovalo by to přesun tří milionů lidí. Pro ně je to denní chleba, ale i Chávezovi už to přišlo příliš megalomanské,“ komentuje Thomas vzájemné vztahy.

Srovnání s Afrikou, která především díky čínským investicím, půjčkám a nákupům zažila nejlepší hospodářské období ve své moderní historii, není vůbec od věci. Na černém kontinentě je Peking při nákupu potřebných surovin tak aktivní, že tam má dnes minimálně rovnocenný vliv jako USA nebo bývalé koloniální velmoci. Dokonce se často ozývá kritika, že si Čína chytrou politikou, kdy komodity vyhandluje za výstavbu infrastruktury, dělá ze subsaharských států své koloniální državy. Tento proces ztělesňují pompézní setkání, kdy prezident Si Ťin-pching svolá do metropole padesátku svých černošských kolegů, kteří před něj předstupují jak vazalové a doufají v další příval jüanů.

Latinos drží Číňany na uzdě

„Takové megasummity s nejvyšší účastí Peking pro Latinskou Ameriku nepořádá. Vše je založeno na bilaterálních jednáních,“ říká v peruánské Limě politoložka Cynthia Sanbornová, která se pronikáním Číny na západní polokouli dlouhodobě zabývá.

Hlavní rozdíl oproti Africe je, že všude v Latinské Americe - s výjimkou Kuby a Venezuely - funguje demokracie, byť její stabilita se liší země od země. „Jsou tu lepší zákony, pevnější instituce a zodpovědnější vlády. Nestačí jen, aby si dva diktátoři plácli. Tady existují jasná pravidla, která musejí dodržovat i investoři z Číny,“ vysvětluje tato Američanka provdaná za Peruánce.

„Často jim to dělá problémy, protože na to nejsou z domova zvyklí. Například tady v Peru platí zákon, že na trhu nesmějí působit dvě banky vlastněné stejným majitelem, takže sem k překvapení Číňanů byla vpuštěna jen jedna z jejich státem držených bank,“ dává příklad z adoptivní domoviny. Zprvu se nejvíce potýkali s normami na ochranu životního prostředí, ale postupem času se dokázali požadavkům přizpůsobit. Stejně tak už se nyní snaží u svých dolů předcházet konfliktům s místními obyvateli, když právě jim přednostně nabízejí pracovní pozice.

Rozdíl je také v tom, že v Africe není silný domácí soukromý sektor a ani se tam neženou zahraniční podniky. Když tam čínské firmy projevily zájem o byznys, byly často jediným hráčem ve městě. V Jižní Americe jsou jen jedním z mnoha.

V Africe si Číňané mohli začít diktovat podmínky, k nimž patřilo i dovezení pracovní síly z Orientu. Latinos si svůj pracovní trh - s výše popsanou výjimkou Venezuely - důsledně hlídají, takže asijští manažeři musejí nabírat domácí personál.

Přes všechny popsané výhrady je dnes Čína hlavním obchodním partnerem pro Brazílii, Chile, Peru a Ekvádor, kde většinou z prvního místa vyštípala USA. Ve Venezuele závislé na vývozu ropy ke „gringům“ zůstává dvojkou. Stejně jako v Argentině, která má za největšího byznysového partnera sousední Brazílii.

Ale závislost roste

Je to neuvěřitelný vývoj, když si uvědomíme, že na přelomu tisíciletí byl obchod mezi Čínou a Jižní Amerikou zanedbatelný. Další statistika říká, že ještě v 60. letech byl čínský HDP zhruba na třetinové úrovni latinskoamerických států a o 50 let později už je zmodernizovaná říše středu hlavním motorem jejich ekonomického růstu. Rychle rostoucí čínská města se budují z brazilského železa, kvanta elektronických hraček a spotřebičů v sobě obsahují chilskou a peruánskou měď, auta v zácpách spalují ropu z Venezuely a Ekvádoru, stamiliony prasat živí sója dovezená z Argenlight tiny a více než miliardové obyvatelstvo sytí kuřata a hovězí maso z Brazílie.

Ve výčtu bychom mohli pokračovat, ale stačí říct, že čínský hlad po komoditách všeho druhu umožnil Latinské Americe, která bude v budoucnu díky třetině světových zásob pitné vody a čtvrtině orné půdy čím dál více plnit roli globální zahrady, proplout bez větších problémů nedávnou planetární krizí.

Zároveň se ukazuje, jak fatálně se kontinent stal (s výjimkou Mexika, které funguje především jako levná dílna pro USA) na spotřebě v nejlidnatější zemi závislý. Aktuálně nejviditelnější obětí snížené čínské poptávky je v krizi tonoucí Brazílie.

Číňané chtějí jen komodity, nemají zájem prakticky o nic, na čem by prodávající mohl trhnout nějakou vyšší marži. Sami naopak chrlí levné zboží made in China, proti kterému se lokální výrobci mohou jen těžko prosadit. Si Ťin-pching navíc loni při své poslední cestě do regionu slíbil, že do deseti let se vzájemný obchod zdvojnásobí na 500 miliard dolarů ročně. To může způsobit, že Jižní Amerika zapomene na těžce vydřenou industrializaci z 20. století a stane se znovu jen pasivní zásobárnou surovin.

Kromě toho drží Čína většinu partnerů v šachu tím, že se stala jejich velkým věřitelem. Například Argentina nebo Venezuela by na mezinárodních finančních trzích sotva našly někoho ochotného jim půjčit. A navíc se Číňané, na rozdíl třeba od Světové banky, moc neptají, jak se s penězi naloží, a už vůbec je nepodmiňují žádnými reformami.

Držet se draka za ocas

Na to jsou latinskoamerické vlády, kterým po úspěšné dekádě stouplo sebevědomí, nyní obzvláště háklivé. Zvláště když v čele mnohých z nich jsou levicoví politici, již se k moci dostali i díky kritice bezohledného zavádění liberálních reforem podle takzvaného washingtonského konsenzu, který kontinentu nepřinesl plánovanou prosperitu. Zato když se v letech 2003 až 2013 drželi ocasu nenasytného čínského draka, rostl světadíl velmi slušným tempem 3,6 procenta za rok.

Soudruhy z Pekingu nezajímá ideologická orientace jejich latinskoamerických partnerů a ani náznakem nepodporují zbytky lokálních maoistických povstaleckých bojůvek. Hrají tak jako v Africe na notu „kooperace jih-jih“, kdy si rozvojové země pomáhají vzájemnou spoluprací k lepším zítřkům. Jenže je to dost jednostranné. Například do Brazílie přišlo od roku 2005 už 28 miliard dolarů čínských investic, zatímco od brazilských podnikatelů opačným směrem šla jen desetina této sumy. Jako by se Latinská Amerika z rozvojového světa přes svůj ohromný potenciál dostat nechtěla a pouze akceptovala, že se její nový mecenáš posunul ze severu na východ.

Čínskou expanzi do oblasti už citlivě vnímají i Američané. „V USA se začínají až paranoidně bát, že je Čína obkličuje,“ komentuje to politoložka Sanbornová. „Je to sice diktatura, ale rozhodně tam všechno neřídí od jednoho stolu v Pekingu. Spousta aktivit je vedená jen touhou byznysmenů po zisku,“ dodává.

Jenže divte se „gringům“, když najednou slyší, že Číňané chystají přes Nikaraguu vybudovat konkurenci „jejich“ Panamskému průplavu. Když národ, jehož příslušníci jako kuliové jezdili do Nového světa stavět železnice, nyní jako investoři plánují spojit vlakem Atlantik s Pacifikem přes Andy a Amazonii.

Ať se chystá rozšíření metra v Buenos Aires, rychlovlaková spojnice mezi Riem a Sao Paulem nebo mexické metropole s Querétarem, je za tím čínský kapitál.

Mlčení pod nebesy

Samozřejmě by se měl k tématu vyjádřit i hlas druhé strany. Ale ambasády v Peru i Venezuele snahu o setkání ignorovaly, na emaily neodpověděli ani zástupci žádné z oslovených čínských firem či krajanských spolků. Náhodně dotázaní Číňané zas neumějí španělsky ani anglicky, nebo se tak tváří. „Pod nebesy“ se s novináři holt nikdo nebaví. Jediný, kdo se nakonec uvolil mluvit, je ředitel Konfuciova institutu v Limě Rubén Tang. Je to Peruánec, který patří k 1,3 milionu potomků zanechaných pod Andami čínskými kulii z Kantonu, již na konci 19. století nahradili otroky na třtinových plantážích.

Tang vzájemný obchod vidí jako výhodný pro obě strany. „Jen přitom musíme překonat rozdíly v mentalitě. Číňanům vadí naše nedochvilnost a my jsme zase zvyklí, že to, co je ve smlouvě, platí. Zatímco oni mění dohody za pochodu,“ vykládá s úsměvem ve své kanceláři. Ta je jednou z 500 poboček Konfuciova institutu, který komunisté jako obdobu Alliance francaise nebo British Council spustili v roce 2004. „Samozřejmě je to nástroj softpower, který má pomocí kulturních aktivit zlepšit image Číny ve světě. A také rozšířit znalost jazyka,“ říká otevřeně Tang.

Když Konfuciův institut v Limě roku 2009 prvně otevřel dveře, nastoupilo do kurzů 354 žáků. O šest let později jich bylo už 1453. „Zájem je hlavně mezi inženýry a právníky, protože znalost mandarínštiny nabízí šanci na dobré zaměstnání u čínských těžařských firem. Když do Peru v roce 2014 přišla banka ICBC, právě u nás se ptala po potenciálních pracovnících. Mnozí naši studenti místo dostali díky znalosti řeči, ač jim pro dané pozice chyběly jinde požadované zkušenosti,“ vykládá. Pak dodává: „Jsem si jistý, že mandarínská čínština bude brzy po angličtině nejdůležitějším cizím jazykem v Latinské Americe.“

Mohlo by vás zajímat

 Andrej Babiš se musí omluvit hejtmanovi Miroslavu Novákovi

Omlouvat se hejtmanovi za „tunel“ Babiš nehodlá. Plánuje odvolání

Budova bývalé Živnostenské banky v Praze, sídlo společnosti CEFC Investment (Europe)

Ztráta na úvod. Čínská CEFC loni v Evropě prodělala 120 milionů

Euro exkluzivně
Airbus A-319 vládní letky na ploše letiště v Praze-Ruzyni.

Servis „vládních“ airbusů za půl miliardy obstará firma Glomex MS

 Zdeněk Radil

Radil skončil v představenstvu Pivovarů Lobkowicz

 SUV Škoda Kodiaq

Škoda Kodiaq vs. 10 dalších SUV: Srovnání klíčových vlastností

Ilustrační foto

Jourová: Ani opravená auta Volkswagenu nesplňují emise

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče