Boj s útoky v Izraeli: pět zmařených na jeden realizovaný

23. srpna, 06:00 - Daniel Deyl, Lubomír Heger
23. srpna, 06:00

Už 70 let židovský stát čelí nejsilnějšímu náporu fanatiků a kladečů bomb na světě. Za tu dobu vyvinul spektakulární škálu obranných taktik - a zároveň ztratil schopnost strategicky myslet.

Saláh Šíhad byl muž mnoha rozporů. Byl to vzdělaný člověk a znalec izraelské historie, ale Židy nenáviděl a pohrdal jimi. Coby šéf ozbrojeného křídla arabsko-palestinské organizace Hamás v 80. a 90. letech mnoho násilí napáchal, ale sám se ho bál. Proto, když se po letech teroristického působení dostal do izraelského žaláře, ochotně svým věznitelům pomáhal cennými informacemi - ale zároveň dál ze své cely svoji organizaci řídil.

Nejdůležitějšího konfliktu kolem své osoby však nebyl přímým aktérem, nýbrž objektem. Izraelští generálové se nemohli shodnout, jak proti němu mají postupovat. Všichni byli sice zajedno, že je třeba jej coby teroristického vůdce zabít; do té doby však měli za to, že je nepřípustné, aby při takovém útoku umírali arabští civilisté.

Když palestinské dítě kreslí nebe, nikdy na něm nechybí helikoptéra - v Gaze všichni vědí, že je Velký bratr sleduje.

Když se nakonec tajná služba Šin Bet k finálnímu kroku odhodlala, toto nepsané pravidlo vzalo zasvé. Zvítězilo přesvědčení, že arabské oběti zásahu jsou menším zlem než oběti židovské, na něž by došlo, kdyby Šeháde žil dál. V roce 2002 tak spolu s šéfteroristou Hamásu zahynuli i jeho příbuzní a sousedé, mezi nimi i děti. Do značné míry tak jeho osud symbolizuje posun v izraelském vnímání hranice přijatelného v boji proti terorismu - vnímání, jež je léty praxe vytříbenější než u běžného Evropana.

Dnes připadá na každý teroristický útok v Izraeli asi pětinásobný počet těch, jež se podaří včas zachytit a zmařit. Takového úspěchu bylo možné dosáhnout jen maximálním propojením výzvědných služeb s policií a armádou - sdílí se téměř každá informace, a to v reálném čase -a důrazem na specializaci jednotek, píše Daniel Byman v knize o triumfech a selhání izraelského boje s teroristy (A High Price - The Triumphs & Failures of Israeli Counterterrorism).

Většina lidí zaměstnaných v bezpečnostním aparátu má za sebou prvotřídní výcvik (Izraelci vědí, že nejvíce chyb dělají nováčci), jednají velmi autonomně (často na vlastní pěst) a jsou náležitě dobře zaplaceni. Když se na systém obrany proti terorismu, v němž izraelské bezpečnostní složky spatřují hlavní smysl své existence, podíváme zevrubněji, často s překvapením zjistíme, že z taktického hlediska dělá Izrael ke svému prospěchu ledacos naopak oproti zbytku světa.

Ne bomby, lidé unášejí letadla

Začíná to už na letišti v Tel Avivu nebo Jeruzalémě. Ochranka se vůbec nesoustředí na boty, zubní pasty nebo počítače, jak je tomu v Evropě a Severní Americe. Vychází z jiné premisy, totiž že nikoli věci, nýbrž lidé unášejí letadla. Většina cestujících se záhy seznámí s prací profilovačů čili kontrolorů, kteří se snaží uhodnout špatné úmysly z profilu jednotlivých pasažérů. Bývalý bezpečnostní ředitel mezinárodního letiště Bena Guriona v Tel Avivu zavedl stále platné pravidlo, že technologie nikdy nenahradí lidský faktor.

Profilovači dokážou klást řadu nepředvídatelných dotazů tak rychle za sebou, že se i dobrý fabulátor s promyšlenou historkou chytí do pasti vlastních lží. Většina potenciálních pachatelů tak bývá odhalena dříve, než vůbec dojde na kontrolu jejich zavazadel.

Gore mohl v lidech vzbuzovat různé představy, ale ani jeho nejzuřivější kritik ho patrně nepodezíral z pokusu o únos letadla.

Profilovači se nesnaží předstírat politickou korektnost a soustředí se bez obalu na arabské pasažéry nebo na ty, kteří mají v pasu razítko nějaké rizikové země. Tzv. namátkové kontroly (a také všechny možné scannery a ocelové rámy) považují izraelští kontroloři za divadlo, které má ujistit veřejnost, že její bezpečnost není brána na lehkou váhu, ale fakticky jsou to neúčinná opatření.

Proč by měli provádět namátkovou kontrolu desetiletých dětí, babiček s artrózou anebo třeba viceprezidenta USA, jak se jednou stalo Alu Goreovi dvakrát za sebou? Gore mohl v lidech vzbuzovat různé představy, ale ani jeho nejzuřivější kritik ho patrně nepodezíral z pokusu o únos letadla. Na izraelské domácí aerolince by stejně neuspěl, protože by ho včas zlikvidovali nebeští maršálové, kteří doprovázejí každý let společnosti El Al.

Bezpečnostní opatření všeho druhu, ať už jde o checkpointy, nebo ozbrojené hlídky v ulicích Jeruzaléma (často vykonávané mladými ženami v rámci tříleté povinné vojenské služby), kvituje veřejnost s povděkem. Izraelští politici si mnohokráte ověřili, že z hlediska politického přežití je v bouřlivých časech výhodnější reagovat jakkoli, třeba i bombardováním nesprávného domu v Gaze, než nedělat nic. Kdybychom vzali v potaz jen popularitu různých opatření, s přehledem by vyhrála bezpečnostní bariéra na hranici se Západním břehem a Gazou.

1 +1 = 11?

Na systém proteroristické obrany v Izraeli je třeba nahlížet jako na soustavu vrstev, z nichž ani jedna není nepropustná, ale dohromady tvoří úctyhodnou překážku. Mají řadu podob: neprůstřelné sklo v oknech bytů; ozbrojené stráže ve školách a institucích; obrněné autobusy s detektory, které dokážou zavřít dveře dříve, než atentátník stačí nastoupit; dobrovolníci z civilní obrany, kteří stále pátrají po podezřelých zavazadlech; záložní nemocniční kapacity; bojové umění krav maga, které se vyučuje i na školách. Zdaleka nejviditelnější vrstvou obrany je ovšem bariéra oddělující Izrael od samosprávného území Státu Palestina.

Oficiálně se nazývá bezpečnostní bariéra, ovšem Izraelci preferují slovo plot a Palestinci zeď. Pouhých 30 z celkových 700 kilometrů bariéry má charakter betonové zdi, ovšem ta vede skrze nejhustěji zabydlené oblasti.

Je osazena veškerou dostupnou elektronikou, jež minimalizuje kontakt mezi Izraelci a Palestinci - brány se ovládají automaticky a ostraha sídlí desítky kilometrů od nich. Tajné služby bariéru milují. „Jedna a jedna je jedenáct,“ říká Avi Dichter, ředitel organizace Šin Bet během druhé intifády. Má na mysli to, že organizace pumového útoku za plotem vyžaduje zapojení exponenciálně většího množství lidí, čímž přímo úměrně narůstá pravděpodobnost vyzrazení plánu.

Tajné služby bariéru milují. Podle nich výrazně ztěžuje přípravu útoku na území Izraele. (Zdroj: čtk)

Je to zásluha bariéry, že teroristickou zbraní dne přestaly být sebevražedné atentáty a nahradily je rakety Kassám, které sice šíří strach, ale také působí dvacetinásobně nižší ztráty na životech. Problém tak nabývá spíše finanční dimenze, protože sestrojit raketu Kassám stojí asi padesát dolarů, zatímco protiraketovou střelu Tamir (tzv. anti-kassám) téměř sto tisíc.

Izrael dnes zároveň méně často vojensky zasahuje v Gaze. Dá se tedy říci, že více než desetiletá výstavba bariéry za několik miliard dolarů byla dobrou investicí? „Ne tak rychle,“ chladí nadšení Daniel Byman. Bariéra nekopíruje přesně Zelenou linii z roku 1967, na mnoha místech zasahuje do palestinských komunit a rozděluje je na dvě části, hlavně v blízkosti Jeruzaléma. Teoreticky může být zeď kdykoli zbořena, ale fakticky k tomu nejspíše nikdy nedojde. Krátkodobě tedy zvyšuje bezpečí, dlouhodobě ale činí z arabských Izraelců (asi dvacet procent populace) příští teroristickou líheň, což už se začíná projevovat.

A jak je pro Izrael typické - zeď fakticky „zazdila“ na mnoho let i mírová jednání, jejichž symbolem může být těžko něco jiného než volný pohyb zboží a osob. Mezi Západním břehem a židovským státem se přitom dnes vine tlustá čára viditelná i z vesmíru, protože její podstatnou část tvoří tzv. písečná past - desítky metrů široký pruh písku pro zachytávání stop.

Do důchodu ve 45 letech

Boj proti stále se skrývajícímu protivníkovi přiměl Izraelce k tomu, aby své branné síly přeorganizovali na speciální jednotky schopné improvizace v nepřátelském prostoru. Na televizních záběrech ze Západního břehu nebo Gazy sice vidíme tanky, ty však nepřátelské pozice nedobývají. Místo nich to jsou komanda ženistů vybavená pilami, kladivy a výbušninami, jež se probourávají zdmi domů, obcházejí zaminované pozice i ostřelovače a obsazují cíl překvapivým útokem. Tanky slouží hlavně jako návnada pro ozbrojence, aby střelbou prozradili svůj úkryt a mohli je zaměřit izraelští odstřelovači.

Zásadní roli v boji proti guerillovému nepříteli hraje zpravodajství - většinu jej obstarávají tři klíčové agentury: Aman (vojenská rozvědka), Šin Bet (kontrarozvědka) a Mossad. Aman zachycuje elektronickou komunikaci a nabourává se do počítačů po celém světě. Šin Bet provádí většinu výslechů, přičemž od svých agentů požaduje „schopnost kamarádit se s lidmi, kteří vraždí děti“ (Avi Dichter). Často ovládají několik arabských dialektů, k vyšetřovaným zaujímají vztah jakéhosi otce či staršího bratra a nebojí se mu i polichotit - třeba za to, jak důmyslně sestrojil bombu anebo jak ji šikovně umístil pod lavičku na hřišti (opět Dichter).

Organizace Šin Bet se v minulosti často uchylovala k mučení (přidušování, kopání do varlat apod.), o čemž však veřejnost nic netušila, protože agenti měli v popisu práce zapírat a zapírat. V nedávné minulosti prošla rozsáhlou reorganizací, po níž zcela upustila od kompartmentace (značná část informací je tajná i pro konkurenční rozvědku a pro většinu vlastních agentů) a vsadila na přesný opak, tedy na sdílení. Informace jsou dostupné nejen všem operativcům, ale dokonce i armádním velitelům. V některých případech jde řídící důstojník tak daleko, že vojákům v poli sděluje nejnovější zjištění na mobilní telefon.

Něco takového by bylo sotva možné bez absolutní loajality všech jejích zaměstnanců. Ta je mimo jiné pojištěna pečlivým výběrem a také vysoce nadprůměrnými příjmy včetně možnosti odejít do důchodu už ve 45 letech se 70 procenty příjmu. Šin Bet je dlouhodobě nejdůvěryhodnější institucí v zemi (o agentech Mossadu se naopak říká, že „jezdí v BMW a jsou cítit kolínskou“), její obliba atakuje 100 procent. Kádry zde rotují mnohem méně než třeba v FBI, protože časté střídání pozic se ukazuje jako kontraproduktivní. V bezpečnostní službě Šin Bet se často uplatní ženy, jejichž schopnost pracovat ve stresu je údajně vyšší. Její agenti přitom často rozhodují o bytí a nebytí celých palestinských rodin.

Dno sudu

Jakmile vzroste počet palestinských útoků, Izrael dříve či později odpoví svou typickou zbraní - tzv. cíleným zabitím. Fakticky jde o mimosoudní popravy, které mívají vysoce sofistikovaná odůvodnění.

Obecně řečeno izraelští bezpečnostní experti věří, že „každý sud má své dno“. Počet lidí schopných organizovat nebezpečný teroristický útok na území židovského státu je podle nich omezen, Hamás či Hizballáh jich v kterémkoli okamžiku nemá k dispozici více než několik set. Když jsou jejich vůdci cíleně eliminováni, akceschopnost teroristů rapidně klesá.

Eliminace nemusí být jen fyzická. Dokonce i nutnost neustále měnit bydliště a žít v celibátu (otcové v době války odmítají dávat teroristům souhlas k sňatku) jejich výkonnost snižuje. Součástí boje je psychologické působení směrem do Palestiny (Citujme opět Avi Dichtera: „Když palestinské dítě kreslí nebe, nikdy na něm nechybí helikoptéra - v Gaze všichni vědí, že je Velký bratr sleduje.“), ale i směrem dovnitř na izraelskou veřejnost - cílená zabití jsou mezi voliči velmi oblíbená. Vyvolávají dojem rychlé reakce a naprosté převahy nad protivníkem.

Nepřítel nespí. Rakety Kassám stojí jen padesát dolarů, Hamás chce zvýšit počet střel odpálených najednou. (Zdroj: Archiv)

V průběhu let se Izraelci s mimosoudními popravami teroristických vůdců (Ajjáš, Šihádí, Jásin) natolik sžili, že je podrobili dohledu Nejvyššího soudu, a dokonce vypracovali jakási pravidla, kdy je takový útok přípustný (cíl musí představovat hrozbu do budoucna, nesmí jít jen o pomstu, jeho zabití musí schválit ministr apod.).

Snaží se dokonce definovat přípustný počet civilistů zabitých při útoku (cíle rádi používají své manželky a děti jako živý štít); říká se tomu princip proporcionality a různé organizace jej v různých dobách vyčíslují odlišně. Například organizace Šin Bet donedávna připouštěla smrt průměrného počtu 3,15 nevinného člověka na jeden útok.

Experti často namítají, že uvěznění cíle je v konečném důsledku vždy produktivnější než jeho zabití, ovšem izraelská společnost si s klesajícím ohrožením zároveň vytvořila vyšší averzi ke ztrátám a velitelé jsou stále méně ochotni riskovat životy vojáků. Nejednou byli nuceni čelit dotazům rozhněvaných rodičů, proč posílali muže do akce, když bylo možné cíl zlikvidovat na dálku.

Ještě na začátku 21. století poslal během útoku na sídlo hledaného teroristy generál Moše Kaplinsky své vojáky do boje muže proti muži i přes nesouhlas bezprostředních podřízených; „vojákovým řemeslem je podstupovat riziko“, tvrdila tato škola myšlení. V dalších letech už ale zvítězila obava z vlastních ztrát; dnes v podobných případech Izraelci rutinně svůj cíl bombardují.

I to je jeden z důvodů, proč v Izraeli dostane pokaždé přednost krátkodobé a politicky schůdné řešení před dlouhodobým. A proč je mír s Palestinou dnes stejně v nedohlednu jako před druhou intifádou v roce 2000.

Nejhorší stratégové na světě

Jedním z důvodů ztroskotaného mírového procesu může být ten, že současné rozdělení sil Tel Avivu v podstatě vyhovuje. Jeho armáda vlastně drží nad vodou režim „mírumilovného“ prezidenta Mahmúda Abbáse na Západním břehu, který ovšem v průběhu let ztratil veškerou demokratickou legitimitu. „Hamastán“ v Gaze naopak drží pod krkem vojensky. Rozdělená Palestina nemá vůli učinit jakýkoli krok, který by znamenal posun z patové situace. Izrael ovšem také ne.

Tel Aviv je ochoten k ústupkům, jen když je pod palbou, shrnuje cynický postoj židovského státu Daniel Byman. Důvody jsou jak bezprostřední (falešný pocit bezpečí, jež poskytuje bezpečnostní bariéra), tak i strukturální. Oč je bezpečnostní aparát Izraele výkonnější, o to je jeho politická reprezentace více bezzubá. Jsme nejlepší taktici na světě, ale nerozumíme slovu strategie, říká protiteroristický expert Boaz Ganor. Dlouhodobou politiku Izraele v podstatě diktují okamžité nálady veřejnosti.

Cestování za nebezpečím je rostoucím byznysem

Cestovní kancelář Válka, smrt a utrpení

Může za to chromý, extrémně proporcionální parlamentní systém. Do Knessetu se dostane jakékoli uskupení, jež získá přes dvě procenta hlasů. Vládní ministři nejsou vybíráni podle odbornosti, ale podle koaličního potenciálu. Během ministrování jsou loajálnější své straně než premiérovi. Předseda vlády musí uzavřít s ministrem obrany novou dohodu každé ráno, řekl jednou Šimon Peres. Horizont, s nímž každá nová vláda vstupuje na scénu, se v nejlepším případě kryje s příštími volbami.

Ministerstvo zahraničí neformuluje žádnou dlouhodobou vizi. Jediné strategické plánování fakticky provádí generální štáb, který je pod dozorem ministerstva obrany jen formálně. Své plány obvykle předkládá stylem „berte, nebo odmítněte“. Nejdůležitější agendou na stole bývá otázka, jak odvrátit příští útok. Politická vize v Izraeli Z bezpečnostní cíle.

Tato ideová konzerva má ještě jedno pevné víko a tím je fakt, že všichni důležití politici židovského státu bývají zároveň vojenskými hrdiny minulé éry. Jediné, co má v izraelské politice strategický rozměr, je konsenzus, že dobré vztahy s USA nesmějí být ohroženy. Na vystoupení ze začarovaného kruhu, v němž se mírový proces na Blízkém východě točí 70 let, to nestačí.

Meze odstrašující taktiky

Izrael má i další slabiny. Například ztrácí schopnost vést tradiční vojenský konflikt, jak se ukázalo během války s Hizballáhem v roce 2006. Jeho rozdrobené velení, které tak dobře funguje při protiteroristických operacích, má v případě masivní operace velmi špatnou koordinaci.

Podstatou úspěchu jeho bezpečnostních operací je odstrašení protivníka, což předpokládá disproporční odpověď na každý útok. V moderních časech, kdy na váze získávají lidská práva, bude tato taktika pod stále ostřejší kritikou mezinárodní veřejnosti.

To nic nemění na tom, že v daném okamžiku je Izrael jedinou zemí na světě, která je schopna ustát vlnu teroristických útoků a adekvátně na ni odpovědět. V taktické oblasti se od něj bezpečnostní složky ve světě i v ČR mohou mnohému naučit. Jestli toho ovšem budou schopny.


Dále čtěte:

Česko, Izrael v srdci Evropy?

Zpráva o spolupráci Turecka s islamisty hýbe německou politikou


Mohlo by vás zajímat

 Andrej Babiš se musí omluvit hejtmanovi Miroslavu Novákovi

Omlouvat se hejtmanovi za „tunel“ Babiš nehodlá. Plánuje odvolání

Budova bývalé Živnostenské banky v Praze, sídlo společnosti CEFC Investment (Europe)

Ztráta na úvod. Čínská CEFC loni v Evropě prodělala 120 milionů

Euro exkluzivně
Airbus A-319 vládní letky na ploše letiště v Praze-Ruzyni.

Servis „vládních“ airbusů za půl miliardy obstará firma Glomex MS

 Zdeněk Radil

Radil skončil v představenstvu Pivovarů Lobkowicz

 SUV Škoda Kodiaq

Škoda Kodiaq vs. 10 dalších SUV: Srovnání klíčových vlastností

Ilustrační foto

Jourová: Ani opravená auta Volkswagenu nesplňují emise

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče