Albánie se zbavuje tíživého dědictví a míří do unie

 Miroslav Tryner 02. října, 08:31  -  Miroslav Tryner
02. října, 08:31

„Připadá mi to, jako v Bulharsku před třiceti lety,“ říká česká turistka v albánském letovisku Durrës, když hodnotí své první dojmy. „Když jsem řekla, že jedu Albánie, každý si v práci ťukal na čelo,“ dodává. „Pozor, přijeďte za dva roky, a už to tu nepoznáte. Byli jsme nejchudší zemí Evropy, ale už to neplatí. Jsme druzí od konce,“ vmísí se do hovoru paní Lenka. Podle toho, jak přehazuje podle potřeby albánštinu a češtinu, je hned vidět, že je to zasvěcená osoba.

Lenka strávila od narození téměř dvacet let v Česku. Pak byla delší dobu v Londýně a nyní už necelých deset let žije se svým manželem, Albáncem v hlavním městě Albánie Tiraně. V Anglii pracovala pro mezinárodní finanční instituce, v Albánii pro ČEZ a různé cestovní kanceláře. Ideální osoba, která může zhodnotit, jak na tom Albánie ve srovnání s Českem a ostatní Evropou reálně je.

Vše začíná u peněz

Albánský lek (ALL) je pro Čechy poměrně příjemná měna. Po směně mají „naditou“ peněženku víc než u nás a přepočet je jednoduchý. Albánská cena v lecích se vydělí pěti, a je to. 1 ALL odpovídá 20 haléřům. Vůči euru je aktuální kurz 131 až 135 leků za jedno euro. Ceny není třeba nijak studovat. V letoviscích jsou ceny všeho zhruba stejné jako v Česku, ve vnitrozemí nižší. „Dražší než v Česku tu máme jen benzin. Cena stoupla asi před třemi lety. Pořád se drží na stejné úrovni, ať se s ropou děje cokoli,“ kroutí hlavou Lenka. V letoviscích jsou benzínek „mraky“, natural 95 stojí kolem 165 leků (33 Kč/l).

Pro Albánce je v zemi draho. Průměrný plat se tu pohybuje v rozpětí 300 až 400 eur měsíčně (8100 až 10 800 korun). V místní měně prodavačka v supermarketu bere 25 tisíc leků, učitel 40 tisíc, lékař 80 tisíc (16 tisíc korun.) Průměrný důchod se pohybuje okolo 20 tisíc leků, ale nelze to paušalizovat. Když slyšíme o nájmu někde i kolem 300 eur měsíčně i daleko vyšším, je jasné, že jeden člen rodiny vydělává jenom na bydlení, pokud rodina nežije ve vlastním.

Prohlédněte si albánskou fotoreportáž

Jak s tím dokážou Albánci vyjít? „Vše je tu založené na široké a při sobě držící rodině. Všichni se vzájemně podporují. Staří bydlí s mladými, nyní se v městech stalo módou, že v domě mají rodiče a děti vlastní byty proti sobě. Byty se staví větší než v Česku, musí mít minimálně přes 100 metrů čtverečních. Rodina drží při sobě v dobrém i zlém. Když je například někdo v nemocnici, vždy je tam někdo s ním. A to ve dne v noci, po celou dobu hospitalizace, to je tu běžné a povolené,“ říká Lenka.

Směr Evropa

„Rozdíly v systému tu nehledejte. Albánie chce do Evropské unie a dělá pro to všechno. Proto se snaží, aby vše bylo kompatibilní s EU. Zdravotnictví je tu státní či soukromé, péče odpovídající, včetně poměrně kvalitního vybavení nemocnic. Vše také záleží na lidském faktoru,“ hodnotí Lenka.

Podobné hodnocení má pro školství. Je tu povinná devítiletá docházka na základní školu a povinný jeden rok předškolní docházky. Čeští učitelé by měli radost, jsou tu totiž tři měsíce prázdnin. Ze samotné výuky už by se naše děti možná radovaly méně. „Podle mého názoru se albánské děti učí ve škole více než v Česku, nároky jsou překvapivě vyšší. Albánci byli vždy vzdělaný národ, elity ale bohužel musely studovat na prestižních školách v zahraničí,“ vysvětluje Lenka.

Ultralevicové neštěstí

Tím naráží na nejsmutnější albánské období. A to komunistickou krutovládu Envera Hodži, která zemi sužovala od roku 1946 až do roku 1991. Z vyprávění Lenky, která může mluvit o zkušenostech své rodiny i dalších Albánců, běhá mráz po zádech.

Hodžova vláda se po uchopení moci po 2. světové válce opřela o své nohsledy a zavedla diktaturu obludné podoby. Z nevzdělaných rolníků za slib věrnosti Hodža například dělal ministry a jim to pochopitelně vyhovovalo. Povolena byla pouze jedna politická strana Albánská strana práce (PPSH), která se při zrodu zformovala z řad komunistických partyzánů.

V Albánii sice začala industrializace, avšak zároveň došlo k úplné izolaci země, a to prakticky od celého světa. Pochopitelně nejdříve od západní Evropy, později i od východního komunistického bloku a nakonec i od Číny, která se Hodžovi zdála málo levicová.

Hodžův režim zavedl Albánii až na samotný chvost Evropy. Albánci se proto všemožně snaží, aby ztracený čas dohnali. Místním letoviskům se to už povedlo. (autor: Miroslav Tryner, Euro.cz)

Samotný Hodža si se svými věrnými, zejména armádou, úředníky a prestižními udavači, žil jako v ráji. Těžil i z úrodnosti nížin kolem Tirany a Durrës, kde prý stačí zapíchnout vidle do země a vyrostou. Co mohl, z Albánie vyvezl. Tím rozšiřoval bohatství svého aparátu, ostatní Albánce stále víc zadupával do země. Nikdo nesměl mít nic. To bylo Hodžovo krédo a tím udržoval vládu.

Albánci nesměli mít například zahrádky či políčka pro obživu, stromy se musely vykácet. Soukromé auto tu nebylo do roku 1991 možné. Na co by bylo, vždyť když chtěl jet někdo například z Tirany k blízkému moři, musel úředníky žádat o povolení. A to bylo vzácné. Režim byl postavený na donašečství, které bylo jaksi „povinné“. Každý se měl bát každého. Kult Hodži byl vtloukán lidem prakticky od narození. Jak začaly děti mluvit, chodily na přezkoušení. Běžná otázka aparátčíků třeba pro tříleté byla, koho mají radši. Maminku, tatínka či soudruha Hodžu? Samozřejmě, že správná odpověď byla jen jedna,“ vypráví Lenka o zkušenostech Albánců.

Enver never

Albánie má v současnosti zhruba tři miliony obyvatel. Za Hodžovy vlády se prý „ztratil“ neuvěřitelný milion Albánců. Hodža si opevnil půlku Tirany, kde žil se svými ochránci, a nikdo do zakázané čtvrti nesměl. Hned za hranicí tohoto „města“ byla ulice lemovaná šibenicemi pro neposlušné.

Pokud se soustředíte, v levé horní části pohoří na jednotlivých vlnách přečtete po písmenech nápis NEVER. Původně si tam nechal diktátor Hodža kyselinou vyleptat a zvěčnit své křestní jméno Enver. Po revoluci ho místní přepracovali na NEVER. Hodžovi tak v angličtině vzkázali – nikdy více. (autor: Miroslav Tryner, Euro.cz)

Jídlo za Hodži bylo na příděl na lístky, vstávalo se ve tři ráno a stály se na něj dlouhé fronty. Kdo nepřišel včas, měl smůlu. Hodža se snažil zpřetrhat i tradiční rodinný systém, aby nemohl vzniknout proti jeho krutovládě žádný soustředěný odpor. Dopředu prý určoval dětem ve škole, kým budou. Například řekl dívence, ty budeš učitelkou. Když dostudovala, úředník jí nařídil, aby byla zítra v šest ráno tam a tam. Pak ji rodina třeba několik let neviděla a vůbec o ní nevěděla. V lepším případě ji soudruzi po letech odučených v horách, povolili vrátit se k rodině.

Hodža zemřel v Tiraně prý přirozenou smrtí v roce 1985. Za vším však hledej ženu. Vláda jeho manželky byla ještě horší než jeho. Revoluce pak proběhla v Albánii až dva roky po naší listopadové, pád komunistického režimu podle vyprávění připomínal naší poklidnou sametovou revoluci, když i zde ji zahájili studenti.

Hodža si Albánii přivlastnil. I proto si v historickém městě Berat, které je v současnosti zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, nechal na skále vyleptat kyselinou obrovský nápis svého jména Enver. Po pádu režimu mu to místní spočítali. Přesmyčkou vyleptali ze starého nový nápis: never. V angličtině to znamená „nikdy“.

Hodžova čtvrť v Tiraně je dnes samozřejmě už přístupná. Ale stále se tu údajně dějí zajímavé věci. V Hodžově vile se větrá, udržuje se dům i zahrada, ale nikdo tam nikoho neviděl. Ani ve dne, ani v noci.

Po pádu ubíjející Hodžovy krutovlády Albánci ze začátku nevěděli, co s nabitou svobodou. Pozůstatky podle Lenky do teď přetrvávají, i třeba proto hodí odpadky na zem. Protože dřív se to nesmělo, teď se může všechno!

Normální lidé, jako všude

Jinak letoviska, hotely a služby jsou v Albánii srovnatelné s ostatní Evropou, včetně anglicky hovořícího personálu. Určitá balkánská specifika tu však jsou. Málokde asi potkáte na pláži živého medvěda, s kterým se můžete vyfotit. Bát se není potřeba, je veden v kroužku za nozdry, a proto poslouchá na slovo.

Turisty mohou na ulicích také nemile překvapit nezakryté, i metr a půl hluboké neoznačené šachty. „Kradou se poklopy z kanálů a nestačí se dávat náhradní. Už to došlo tak daleko, že se osazovaly plastové, ale i ty se kradou,“ vysvětluje Lenka. Stejně tak cizinci kroutí hlavou, že směs odpadků z hotelů a obytných domů se vozí na kraj měst, kde ji v nesnesitelném vedru a zápachu třídí nešťastník, který si chce vydělat.

Albánci jsou zdatní obchodníci, jsou milí a nejsou tak agresivní jako prodavači z Afriky. Jednací řečí je běžně angličtina, což je dobře. „Albánština je fakt těžká, vždyť má například osm minulých časů. Nepodobá se žádnému jazyku,“ potvrzuje Lenka. Jazyk se naučila od tchyně, s manželem mluví anglicky.

Hodžův režim nejpřísněji trestal pochopitelně kněze a věřící. Přesto Albánce od víry nezlomil, k muslimskému náboženství se dnes hlásí asi 80 procent Albánců. Proto se tu také pohřbívá výhradně do země. „Je to ale taková umírněná, neagresivní víra. Nebere se to až tak zcela vážně, pokud se to tak dá říct,“ charakterizuje Lenka. Katolíků je v zemi asi čtrnáct procent, zbytek jsou nevěřící. S menšinami problém Albánci nemají. Na jihu země je nejvíce Řeků, ale jsou to takoví, kteří většinou v Řecku nikdy nebyli. K řecké národnosti se hlásí údajně proto, že budou pobírat štědřejší důchod.

Rodina, mercedes a fotbal

Rodinný styl života se u Albánců projevuje ve všech směrech. Svatba probíhá celý týden, její výprava je velmi drahá, přesto se na ní nešetří. Spolyká značné rodinné úspory. Zasnoubení tu trvá rok, specifikem před svatbou jsou dny ženicha a nevěsty, kdy se slavnostně oblečou a vše se děje na přání slavícího. „Snad i pro dlouhé zasnoubení, kdy se páry lépe poznají, a drahou svatbu je tu daleko méně rozvodů než v Česku,“ vypozorovala Lenka.

Svatba je pro Albánce posvátný akt. Místním specifikem před svatbou jsou dny ženicha a nevěsty. (autor: Miroslav Tryner, Euro.cz)

„A co alkohol a drogy?“ ptáme se. „Ano, i tady je to problém, ale na ulici to neuvidíte,“ říká Lenka. Na žebráky se ptát nemusíme. Ty na ulici vidět jsou. Často se k žebrání využívají děti. Je proto dobré vědět, že v Albánii platí, že kroucení hlavou znamená ano, kývání ne. Pokud použijete evropský styl nonverbální komunikace, žebrajícího se těžko zbavíte.

Zrovna stojíme před mešitou v Tiraně, kde agresivně žebrá žena ve středním věku. Lenka se s ní pouští do řeči, a podle hlasu z obou stran je vidět, že to není přátelský rozhovor. „Co jste jí řekla?“ ptáme se. „Ať jde pracovat!“ A co řekla žebračka? „Vždyť právě pracuju.“

Kromě své rodiny a hornaté země, která má více než stovku vrcholů přesahujících dva tisíce metrů, Albánci milují tři věci. Národního hrdinu, Gjergj Kastrioti Skanderbega, který v patnáctém století bránil své sídlo Kruja s tisícihlavou armádou před útokem stovky tisíc Turků po dobu více než 20 let. Dále auta značky Mercedes a fotbal. „Letos byla Albánie poprvé na mistrovství Evropy a navíc tam vstřelila i gól. Byl to národní svátek, všude byly fan zóny a celá země žila jenom fotbalem,“ vzpomíná Lenka.

Samotné hodnocení trojsouboje Česko, Anglie, Albánie, kde Lenka žila, vychází pro Albánii příznivě. „V Česku je to super, ale je moc uspěchané. V Anglii všichni dělají od nevidím do nevidím a na konci měsíce stejně zjistí, že mají tak na zaplacení všech poplatků. V Albánii kdo chce pracovat, určitě si práci najde. I tu, která ho baví. Lidé jsou pracovití a vše běží v klidu. Albánci jsou vřelí a rozdali by své srdce. Když se třeba potkají známí, kteří se i léta neviděli, hned se chtějí navzájem hostit. A každý se předhání, aby za toho druhého platil,“ uzavírá Lenka.

Přečtěte si také:

Řecká turistika se potácí mezi brexitem, převratem a uprchlíky

Cestovní kancelář Válka, smrt a utrpení


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče