Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Jaké jsou výhody online půjčky?

Potřebujete doplnit svůj finanční rozpočet, ale do výplaty je daleko? Nebo se objevily…

Objevte e-shop specializovaný na obalové materiály

Dnes už není nic výjimečného vlastnit e-shop či jinak prodávat věci přes internet. Má to…

Let It Roll Open Air 2019 – Rozhovor Zdeněk Souček

Suki, vlastním jménem Zdeněk Souček, je jednou z nejdůležitějších postav české drum…

 Ilustrace k eseji O šimpanzích a želvách
Ilustrace k eseji O šimpanzích a želvách
Autor: Vojtěch Velický

Esej: O šimpanzích a želvách

Daniel Deyl 23. února, 17:24  -  Daniel Deyl
 Ilustrace k eseji O šimpanzích a želvách
Ilustrace k eseji O šimpanzích a želvách
Autor: Vojtěch Velický
23. února, 17:24

Britská Konzervativní strana se po hlasování o brexitu stala karikaturou sebe sama, tvrdí kritici. Nikoli, je prostě jen novou tváří demokracie.

Kousek za Oxfordem směrem k Bristolskému zálivu, v požehnaném kraji mezi vršíčky nad horní Temží, stojí ve vesnici Witney půvabný kamenný dům barvy medu. Loni mu přibyla krytá veranda, na niž si místní - namátkou výtvarník Damien Hirst, modelka Kate Mossová, exfotbalista Geoff Hurst nebo televizní řidič Jeremy Clarkson - zvykli vídat mladě vyhlížejícího padesátníka, jak cosi datluje do notebooku. To někdejší ministerský předseda David Cameron psal doma paměti.

Kniha ještě nevyšla, ale nemělo by to být veselé čtení. Na domě, jejž Cameron koupil před necelými dvaceti lety za 650 tisíc liber (dnes stojí minimálně půldruhého milionu), to není znát, ale bilance kariéry jeho majitele zní v lepším případě jako naděje, jež nikdy nedošla naplnění; v horším jako nedodržený slib.

Cameron měl být hvězdou, jež by se zařadila po bok Benjamina Disraeliho, Winstona Churchilla a Margaret Thatcherové mezi nejskvělejší vůdce Konzervativní strany. Namísto toho přišel brexit. Politický vůdce, jenž vyvede svoji zemi z Evropské unie nešťastnou náhodou, má jistě co vyprávět, ale jen těžko může z toho příběhu vyjít jako hrdina.

Bitva o Británii

A skutečně - je snadné složit veškerý vrchovatý náklad viny k těžkým dubovým dveřím Cameronova domu. Nechal se zbytečně přitlačit ke zdi europskeptickým křídlem své partaje, když ve snaze odvrátit revoltu slíbil referendum o vystoupení z Unie. Naivně formuloval otázku onoho referenda tak, že dávala oponentům dobrý terč. Nebyl dost předvídavým stratégem, aby si pohlídal záda před ambiciózními kamarády. (Ano, kdo potřebuje nepřátele, když má přátele jako Boris Johnson?) A nakonec nebyl ani dost přesvědčivým vůdcem, aby dokázal v následné bitvě o Británii vyhrát - tentokrát nad Brity samotnými.


Přečtěte si komentář: Brexit a nepříliš prozíravý posměch


Chaosu, jenž vypukl po referendu v roce 2016 a od té doby se na všech frontách (vnitropartajní, vládní, parlamentní, celospolečenské) jen stupňuje, věnují noviny v celé Evropě každodenně kilometry popsaného papíru. Komplikovaná budoucnost země na najednou jaksi osiřelém okraji Evropy častěji děsí, než inspiruje. Ošklivý boj o Downing Street v kombinaci s nesmiřitelným rozkolem mezi brexitéry a proevropany navíc hrozí rozpadem vážené instituce Konzervativní strany. Něco takového tu ještě nebylo, je zvykem lomit rukama.

Bylo. Konzervativní strana je krůček od rozpadu vždycky, když jde z tlustých do tenkých – a to jde poměrně často. Pohled do dějin „nejúspěšnějšího politického uskupení planety“, jak rádi zdůrazňují partajní fandové: Od roku 1932, kdy dostala britská parlamentní demokracie zhruba svoji současnou podobu, se Konzervativní strana rozdělila nejméně dvakrát, a pokaždé to stálo za to. (Historik i ekonom nyní prominou krátký výlet za událostmi dávno podrobně popsanými.)

Obilné zákony

Nejprve tu byla proslulá kauza obilných zákonů, která proti sobě poštvala zájmy majitelů pozemků proti - víceméně - zájmům zbytku země. Šlo o vysoká cla na dovoz obilí, prvně zavedená v roce 1815. Do té doby nebylo cel třeba, protože případný dovoz účinně komplikoval chlapík jménem Napoleon Bonaparte a jeho záliba ve válčení; pak však cena obilí klesla, což ohrožovalo výnosy z půdy.

Tehdejší toryovská vláda lorda Liverpoola, jež se vlastníky půdy zrovna hemžila, tvrdila, že je pro volný obchod. Ve skutečnosti jí však byla každá záminka dobrá, aby cla udržela v platnosti. Lord Liverpool tehdy lhal tak zručně, že by se neztratil ani dnes. Když se však partaje u vlády vyměnily a k moci se dostali whigové, nebylo to o mnoho lepší. Oběma velkým stranám té doby (tedy původně banditům i nájezdníkům, což znamenají staroirské slovo tóraidhe a skotské whiggamore) dominovali vlastníci půdy, ovšem v případě toryů byla jejich převaha podstatně silnější. Ten rozdíl dal vzniknout dynamice následujících událostí.


Když smrt neznala slitování: záznamy z kronik jsou dokonalou anatomií neúrody a hladu


Ve třicátých letech se dočkal prominence tory sir Robert Peel. Ačkoli četl Davida Ricarda i Humea a Adama Smithe, tehdejší autority přes ekonomii, které všechny byly proti obilným clům, držel s partají a zrušení příslušných zákonů se bránil. Pak - v roce 1846, kdy na Irsko dolehl hladomor a kdy také vznikl, specificky za účelem brojení proti řečeným zákonům, týdeník The Economist - se v něm cosi hnulo a otočil o 180 stupňů. Protože však nevěřil, že bude schopen zrušení zákonů prosadit, na funkci ministerského předsedy rezignoval.

Královna Viktorie tedy dala možnost sestavit vládu šéfovi whigovské opozice, jistému Johnu Russellovi. Ten se sice úkolu chopil, jenže od parlamentu nedostal důvěru, pročež se do křesla posadil znovu Peel. Tentokrát šel do otevřeného sporu s vlastní stranou; jeho největším odpůrcem byl mladý Benjamin Disraeli. Peel za pomoci spojenců z řad whigů a další parlamentní frakce jménem Radikálové zrušení zákonů prosadil; tato nová koalice vzápětí poté vytvořila Liberální stranu, jež se stala vedoucí silou britské politiky.

Uplynulo dalších 28 let, než se ministerským předsedou stal konzervativec (jak už si tehdy partaj říkala). Byl to právě Benjamin Disraeli, jehož čekala nesmrtelná imperiální sláva. Byla založena, jak už to chodí, především na čilém mezinárodním obchodu.

Celní reforma

Uběhlo něco přes půlstoletí a tentýž problém byl na stole v jiném balení znovu. Skupina poslanců Konzervativní a unionistické strany (tehdy se dokonce častěji říkalo unionisté než konzervativci; změnu mělo na svědomí přijetí Liberálních unionistů, což byla parta, která se odtrhla od Liberální strany kvůli osudu Irska, aby se to nepletlo) si usmyslela, že je třeba zavést - co byste řekli? - dovozní cla, protože jinak nebude britská ekonomika schopna čelit Německu a Americe.

Tuhle partičku vedl Joseph Chamberlain, otec nám dobře známého Nevilla. Celní reforma, jak se protekcionistický program jmenoval, se stala součástí vládního programu konzervativců. Kvůli tomu se z partaje oddělila skupina poslanců - byl mezi nimi v roce 1904 i Winston Churchill - a vstoupila, kam jinam, do Liberální strany. Konzervativce to odstavilo od moci na sedmnáct let, nepočítáme-li velkokoaliční vlády prvoválečné. Když se tak stalo (a Churchill se vrátil z liberálního exilu, aby se stal ministrem financí), byla celní reforma právě tam, kde její osnovatel Chamberlain senior - šest stop pod zemí. Jak stoupala informační propojenost politiků s voliči, začal politický úspěch souviset stále těsněji právě s partajní jednotou. „Je skoro jedno, co říkáme, ale musíme to říkat všichni,“ postřehl již v první polovině 19. století lord Melbourne, šéf dvou whigovských vlád.


Čtěte esej: Divadlo Za kanálem


Příkladem toho budiž další průšvih konzervativní vlády, suezská krize z roku 1956. Čerstvý lídr Anthony Eden, jenž sotva převzal vedení strany po Churchillovi, nakráčel do studenoválečnické reality v Egyptě a dostal za vyučenou, když americký prezident Eisenhower splnil, co předtím avizoval, a nehnul pro Brity ve střetu s narudlým arabským nacionalismem ani prstem. Eden odstoupil, jeho strana se však dostala k moci už za tři roky - a byla v lepší formě než kdykoli od druhé světové války.

Na další schisma si tak museli konzervativci počkat až do vlády Margaret Thatcherové. Dočkali se vrchovatě, a jak je v čerstvé paměti, sporem o Evropu se její dnešní následovníci baví dosud. Z toho vidíme, že současná partajní situace není výjimečná tím, že by toryům hrozilo rozpolcení nebo že by šéf udělal pitomost. Na to je ten organismus zvyklý.

Otevřít, či uzavřít?

Dokonce ani povaha dnešního střetu obou hlavních vnitrostranických frakcí není nová. Z výše uvedeného výčtu nejtěžších existenciálních krizí je zjevné, že jde pořád o tentýž spor - uzavřít, či otevřít? Stejně jako v případě obilných zákonů a tarifní reformy jde i dnes o podobu vztahu se zbytkem světa. Že jednou jde víc o dovoz zboží a jindy je akcent na vývozu služeb versus pohyb osob, je téměř vedlejší.

Je to problém, jenž věrně kopíruje biologické dilema vnější a vnitřní kostry. Vnější kostra chrání, ale brání vývoji; vnitřní kostra poskytuje ochrany nepoměrně méně, ale vychází vstříc potřebě přizpůsobivosti. Je třeba se rozhodnout, chceme-li být šimpanzem, nebo želvou.

Ilustrace k eseji O šimpanzích a želvách ( Zdroj: Vojtěch Velický, Autor: Vojtěch Velický )

Jak vidíme z případů obilných zákonů i celní reformy, první instinkt britských konzervativců má sklon směřovat k želvám. Dosud vždy však nakonec získal šimpanz nějakým způsobem navrch. Když se Disraeli dostal k moci, nenechal znovu zavést clo na obilí; i Neville Chamberlain po nějaké době celní reformu, dílo svého otce, vzdal. Evropská unie naproti tomu už rozeštvává konzervativce třicet let - a zdá se, že nic jiného než rozdělení ten spor nemůže ukončit.

Je možné, že i dnešní podoba Konzervativní strany dokáže vygenerovat pragmatickou linii, která přestane pošilhávat po krunýři a dala by přednost houpání na liánách. Smůla je v tom, že tou dobou už nebudou liány dostupné, alespoň ne bez celní kontroly. Kolaps partajního vedení z let 2015 až 2018 neohrožuje na rozdíl od kolapsů předcházejících jen stranu samotnou, nýbrž posune způsobem nevratným - a podle všeho spíš negativním - celou zemi.

Kam jít?

To je první zjevná odlišnost od trablů minulých. Druhá je komplikovanější. Ve chvílích podobných těm dnešním býval v minulosti recept na řešení relativně jednoduchý - slabší frakce se sebere a přejde ke konkurenci. Dnešní odbojní konzervativci však nemají kam jít. Labour party pod Jeremym Corbynem je nejen špatným útočištěm pro kohokoli s politickým smýšlením napravo od Mao Ce-tunga, ale zároveň je neméně nevyhovující pro lidi, kteří si myslí, že brexit není dobrý nápad.


Komentář: Theresa, jedině Theresa


A konečně je tu jeden znepokojivý fakt. Vyspělé britské zemědělství skutečně v druhé půli 19. století rapidně vyklidilo pole průmyslu, stejně jako později Německo i USA předstihly britskou ekonomiku - právě jak varovali konzervativní skeptici s krunýřem. Obecně se má za to, že klady s tím spojené převážily nad zápory, podobně jako málokterý Pražan dnes pociťuje bolestně absenci koňky. I kdyby však Britové byli dali krunýřovému instinktu za pravdu, na věci by to nejspíš mnoho nezměnilo.

Dnes je hlavním argumentem k brexitu riziko neřízené imigrace a z ní plynoucí - zhruba řečeno - ztráty lecčehos, co je Britům na jejich zemi milé. Ani teď však krunýř patrně mnoho nepomůže. Už proto, že ta obávaná změna už dávno zapustila na ostrovech kořeny - a pikantně právě díky politice Konzervativní strany.

Diana a Blair

„Ekonomika je jen nástroj, hlavní je změnit duši“. To není citát z díla Lva Trockého, nýbrž výrok Margaret Thatcherové. To ona naroubovala liberální ekonomickou politiku do konzervativních společenských poměrů. Výsledkem byl nepochybně obrovský skok stran prosperity. Mediánový týdenní příjem domácnosti byl při jejím nástupu k moci v roce 1979 pouhých 270 liber; v roce 1990, kdy Downing Street opouštěla, to bylo 341 liber (po úpravě o inflaci). Na přidání dalších sedmdesáti liber týdně potřebovali Britové příštích 21 let.

Ona prosperita však nebyla zadarmo. „Uprostřed bezprecedentní prosperity koncept politiky jako souboje myšlenek prostě umírá,“ napsal v roce 2005 konzervativní komentátor Geoffrey Wheatcroft v knize Podivná smrt toryovské Anglie. „Jsme bohatší a společenské třídy jsme rozmělnili, ale jsme také kulturně zaostalí. Žijeme bez tradic, sebeovládání i bez diskuse a hodíme se pouze k obdivování princezny Diany a k tomu, aby nám vládl Tony Blair.“

Blair i Thatcherová jsou pryč, ale diagnóza platí; jen se rozhlédněte po westminsterském parlamentu. To není brexitová krize, tak vypadá nový normál. O tom, jak vznikal, se možná dočteme z pramene nejpovolanějšího - v pamětech Davida Camerona, muže, jenž příchod tohoto nového normálu proti své vůli urychlil.

Dále čtěte:

Mayová chce víc času na jednání s EU, Britové si přejí odklad brexitu

Při tvrdém brexitu by Británie zrušila volný pohyb občanů EU

Komentář: Theresa, jedině Theresa

Brexit a propad libry trápí fotbalisty. Chtějí mít smlouvu v eurech

Významní sponzoři brexitu jsou pesimističtí. Očekávají, že vláda úsilí o opuštění unie vzdá

Brexit bez dohody by oslabil český HDP až o procento, tvrdí Petříček


Čtěte také

Události  Čínský navigační systém BeiDou

Čínský navigační systém BeiDou je nejrozsáhlejší na světě. Na orbitě má 35 satelitů

Asijský list Nikkei upozornil na fakt, že čínský navigační systém BeiDou již má na orbitě…

24. srpna 2019

 Americký prezident Donald Trump

Trump znovu zatlačil na Čínu. Oznámil nové navýšení cel

Americký prezident Donald Trump v pátek v reakci na poslední kroky čínské vlády oznámil…

24. srpna 2019

 Český premiér Andrej Babiš během návštěvy USA

Svěřenská opona: Babiš má stále plnou kontrolu nad majetkem Agrofertu

Nejen právníci Evropské komise, ale i například černošický městský úřad či Krajský úřad…

24. srpna 2019

 Americký prezident Donald Trump

Trump pohrozil odvetou za francouzskou digitální daň. USA by mohly zavést clo na víno

Před odletem do Francie na summit skupiny ekonomicky vyspělých zemí G7 dnes americký…

24. srpna 2019

Události  Demonstrace v Hongkongu - ilustrační foto

Protesty v Hongkongu pokračují. Demonstranti se střetli s policií

Tisíce demonstrantů dnes během další vlny prodemokratických protestů vyšly do ulic…

24. srpna 2019

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 1 | Průměrné hodnocení: 5.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Sami jsme šťastní, ale ostatní nemusíme
E-mail – dobrý sluha, nebo zlý pán?
Jak může evidence na úřadu práce zvýšit důchod?
V práci se vám nelíbí? Tak ji změňte
Je Česko kryptoměnovou těžební velmocí? Jak začít těžit?
Auta
Lynk & Co 03 Cyan je čtyřválcová předokolka, která na Ringu…
Porsche Taycan ukázalo své v podstatě poslední tajemství. Podívejte se, jak vypadá uvnitř
Kvíz: Uhodnete model auta na fotce?
Auto jako kafe: V Británii testují možnost koupit nový automobil na ulici v automatu
Videodojmy: Yamaha Niken
Hry pro příležitostné hráče