S rostoucí hrozbou klimatické změny rostou i ambice geoinženýrských plánů, které ji mají zmírnit. Mezi nejčastěji zmiňované návrhy patří stratosférická aerosolová injekce, tedy rozptylování oxidu siřičitého do spodní vrstvy stratosféry s cílem odrážet část slunečního záření zpět do vesmíru. Atmosféra však není jediným problémem. Tající ledovce ohrožují pobřeží po celém světě – a žádný z nich nebudí tolik obav jako ledovec Thwaites, který se nachází na severním okraji západní Antarktidy, napsal web Popular Mechanics.
Thwaitesu se ne nadarmo přezdívá „ledovec soudného dne“. Podle vědců totiž v sobě obsahuje tolik vody, že by po úplném roztání dokázal zvýšit průměrnou hladinu světových oceánů zhruba o 65 centimetrů. Riziko jeho kolapsu se přitom neustále zvyšuje. Což je však na druhou stranu ta menší část problému.
Podmořská clona za miliardy
Zhroucení zmíněného ledovce by mohlo destabilizovat celý západoantarktický ledový příkrov, který je velmi nestabilní – leží totiž hluboko pod hladinou moře, takže je velmi citlivý na změny teploty oceánů i klimatu. Pakliže by na tento scénář došlo, mohlo by to v krajním případě znamenat zvýšení hladiny moří o tři až čtyři a půl metru. Takový „domino efekt“ představuje nejhorší možnou variantu, které se klimatologové snaží za každou cenu předejít.
V posledních letech proto vznikla mimo jiné třeba skupina Seabed Curtain Project, jež navrhuje chránit Thwaites před teplými oceánskými proudy pomocí obří podmořské bariéry. Ta by měla být dlouhá asi 80 kilometrů, vysoká okolo 150 metrů a ukotvená v 640metrové hloubce.
Vybudovat takovou megastavbu v jednom z nejdrsnějších prostředí na Zemi by samozřejmě bylo z finančního hlediska mimořádně nákladné. Odhady hovoří o mnoha miliardách dolarů. Ve srovnání s náklady, jimž by při přípravách na vysoký vzestup hladiny oceánů čelila pobřežní města po celém světě, včetně Londýna, New Yorku či Amsterdamu, jsou však stále zanedbatelné.
„Není důvod to nezkusit, i když je to extrémně obtížné. Je to rozhodnutí, které musí přijmout mnoho zemí společně – a lidé k tomu musí mít dostatek informací,“ řekla pro IFLScience Marianne Hagenová, která se podílí na vedení zmíněného projektu.
Ztracené sondy i nové objevy
Do pochopení procesů, jež stabilitu ohroženého ledovce narušují, už vědci investovali značné prostředky. Předchozí expedice vysílaly pod led autonomní plovoucí sondy, které měly zjistit, co se děje pod jeho masou. Některé z nich se však už nikdy nevrátily zpět.
Nedávno se na kritické místo vydal také jihokorejský výzkumný ledoborec RV Araon. Jeho posádka se pokusila získat data o vodě pod ledovcem prostřednictvím vrtu do ledu hlubokého téměř 1 200 metrů a instalace měřicích přístrojů. Ty se však dostaly jen zhruba do tří čtvrtin plánované hloubky, v důsledku čehož byl projekt připravovaný téměř 10 let nakonec zmařen.
I tak se ale vědcům podařilo získat přístup do oblastí pod rychle se pohybujícím hlavním proudem pod ledovcem, díky čemuž zjistili, že voda zde je „turbulentní a teplá“. To každopádně, řečeno jinak, znamená, že obavy o ledovec jsou oprávněné. „Tohle není konec. Tohle je místo, kam se musíme vrátit – bez ohledu na obtíže,“ uvedl pro The New York Times vedoucí expedice Won Sang Lee.
Norský test
Zatímco vědci dál zkoumají, co by kolaps „ledovce soudného dne“ pro západní Antarktidu i celý svět znamenal, inženýři už připravují svůj „plán B“. Jeho cílem je stavba menší testovací bariéry v jednom z fjordů na severu Norska.
„Z ekonomického hlediska by bylo naprosté šílenství jít rovnou k Thwaitesu a začít něco stavět přímo tam. Musíme to nejdřív vyzkoušet levněji a v méně extrémních podmínkách,“ dodala Hagenová.
