Cesta za svobodou vedla k šití týpí

V prudké pražské uličce, kousek od podolského bazénu, narazíte na bezmála povídkový výjev. Skrze nenápadnou výlohu s nápisem Týpí a jiné stany lze zahlédnout šicí stroj a za ním do práce zabraného dlouhovlasého muže, doslova obloženého ze všech stran kupami látek.

Název nelže. Skutečně zde Mirek Beneš převážnou většinu času šije na zakázku týpí nebo stany. „Když člověk začne něco dělat, tak to trvá pět až deset let, než se o vás lidé dozvědí a vy se tím uživíte na sto procent,“ líčí majitel podolské dílny, který mívá nejvíce práce před létem, kdy si podle něj „všichni vzpomenou, že týpí potřebují“. „Teď jsem měl poprvé práci i přes zimu, oddíly dostaly nějaké dotace nebo z jiného důvodu potřebovaly stan do konce roku,“ dodává spokojeně Mirek Beneš. Kromě táborových oddílů patří mezi jeho zákazníky i takzvaní čeští indiáni, ale také obyčejní výletníci.

Od psacích strojů k týpí

Do podolské dílny za šicí stroj zasedl Mirek Beneš ze dvou důvodů. Baví ho pracovat pečlivě a poctivě a stejně tak si cení vlastní nezávislosti. Po základní škole sám nevěděl, co by chtěl dělat, a tak ho otec, který zastával názor, že řemeslo má zlaté dno, poslal, aby se vyučil na opraváře psacích strojů. Jenomže toto řemeslo bylo odsouzeno k brzkému zániku. Než se tak stalo, užíval si Mirek Beneš jako opravář relativní svobody. Nejdříve pracoval pro podnik Kancelářské stroje na Smíchově. Přes léto ale chtěl mít neplacené volno a to nadřízeným nevyhovovalo. Tak dal výpověď a začal opravovat psací stroje sám na sebe.

„Postupem let práce ubývala a zároveň jsem nebyl tak rvavý. Nabízeli mi, že bych mohl pravidelně chodit a opravovat stroje na ministerstvu životního prostředí. Což by bylo skvělé. Jenže to bylo před prázdninami, tak jsem jim řekl, ať se nezlobí, že jim zkusím zavolat v září. To už si samozřejmě sehnali někoho jiného,“ vzpomíná Mirek Beneš. Když psací stroje skončily úplně, chvíli vyvolával barevné fotografie. Nakonec jeho žena Zdena otěhotněla a přála si, aby nově vznikající rodina měla jistější příjem. A tak se Mirek Beneš nechal zaměstnat jako opravář laserových tiskáren. Když se mu narodila dcera, chtěl si vzít neplacené volno, aby si malé dítě užil. Opět se dozvěděl, že to nejde. „Nakonec si našli někoho jiného. Nevyhovovalo jim, že jsem z jejich pohledu nebyl loajální,“ říká s nadhledem Mirek Beneš. Začal tedy vypomáhat jako tiskař.

Farma z východního Německa

Postupně se ale během jeho peripetií s pracovními úvazky začaly klubat zakázky na šití týpí. Mirek Beneš už jako malý jezdil s kamarády pod týpí. To mu zůstalo a společně je využívali i na Silvestra a na prázdniny. Bylo to pro ně nejjednodušší. „Člověk vyjel, postavil týpí a zůstal tam pár dní a užil si to,“ popisuje Mirek Beneš. Své první dva stany ušil pro sebe a postupně se začaly nabalovat další zakázky. Jeden kamarád z východního Německa otevřel farmu, kde se setkávali lidé z Evropy, kteří spali původně pod skandinávskými rybářskými stany. Mirka Beneše napadlo se ho zeptat, jestli by nechtěl týpí. Sice jsou těžší než klasické stany, ale hlavní výhodou je, že se v nich dá udělat oheň. Při šití myslí v první řadě na spokojenost zákazníka, až pak na peníze. „Když za mnou přišli zákazníci, teď už přátelé, že chtějí sedmimetrové týpí pro kluka na zahradu, tak jsme se nakonec domluvili na pětimetrovém. A teď jsem jim šil nové, protože mají lesní školku,“ dodává Mirek Beneš.

Jako výrobce týpí a stanů si zažil i těžké chvíle. Například ze šití dostal zánět šlach, a nemohl tak pokračovat v práci, která představovala jeho jediný příjem. Začal proto vyrábět alespoň menší produkty, jako jsou patchworkové kabely či deky, které nabízí dodnes.