Jde o technologii, jež má stárnoucím buňkám vrátit jejich dřívější vlastnosti a obnovit schopnost správně fungovat. Původně se jí zabýval už výzkum, který se dostal do centra pozornosti v roce 2020, kdy studie zveřejněná v prestižním časopise Nature ukázala, že kombinace tří genů označovaných jako OSK (Oct4, Sox2 a Klf4) dokázala obnovit některé funkce zraku u laboratorních myší, uvádí server Popular Mechanics. Buňky sítnice získaly mladší molekulární charakteristiky, poškozené zrakové nervy začaly regenerovat a zvířata s onemocněním připomínajícím glaukom viděla lépe.
Tyto výsledky vzbudily pozornost nejen mezi očními specialisty a otevřely mnohem širší otázku, zda je stárnutí skutečně jednosměrný proces, nebo lze alespoň některé jeho projevy vrátit zpět. O šest let později se výzkum posunul opět dál, když první pacient podstoupil v červnu 2026 experimentální epigenetickou terapii v rámci klinické studie úvodní fáze zaměřené právě na glaukom a další onemocnění zrakového nervu. Tato fáze sice neukáže, zda bude možné lidem zrak skutečně vracet, nicméně významný úspěch představuje už jen samotný fakt, že se technologie přesunula z laboratoře až k pacientům. Jejím hlavním cílem navíc je ověřit bezpečnost léčby jako takové.
„Obnovení zraku sice přitáhlo největší pozornost, ale nebylo tím nejdůležitějším,“ říká Steve Horvath, profesor medicíny na Kalifornské univerzitě a zároveň autor jedněch z nejznámějších epigenetických hodin pro měření biologického věku. Dodává, že nejcennější byla samotná myšlenka: „Studie na živém savci ukázala, že některé projevy stárnutí mohou být důsledkem ztráty biologické informace, nikoli nevratného fyzického poškození – a že tuto informaci lze obnovit.“
Oko jako ideální laboratoř
Uvedená hypotéza dnes zcela mění pohled řady vědců na věkem podmíněné změny. Namísto představy, že buňky pouze postupně chátrají, se stále častěji mluví o tom, že ztrácejí jakousi biologickou paměť, tedy soubor instrukcí, podle nichž fungovaly v mládí. Avšak, nutno zdůraznit, zjevně ji neztratí úplně.
„Zdálo se, že si buňky stále uchovávají využitelný záznam o tom, jak fungovaly v mládí. A dodání tří reprogramovacích faktorů jim umožnilo vrátit se k tomuto původnímu nastavení,“ vysvětluje Horvath s tím, že výhodou oka za účelem podobným experimentů je jeho „anatomická uzavřenost“. Léčbu tak lze aplikovat lokálně, výsledky je možné velmi přesně měřit a případné vedlejší účinky nepůsobí jinde v těle. Stejný biologický princip by přitom podle vědce mohl fungovat i v dalších tkáních.
Ostatně, na podobných principech pracuje už řadu let také Jeffrey Goldberg ze Stanfordovy univerzity. Jeho tým již v roce 2009 ukázal, že úprava genů ze skupiny KLF dokáže dospělým neuronům navrátit část jejich regeneračních schopností. „Od té doby však byly objeveny další transkripční faktory, které mohou dospělé buňky ještě účinněji vracet do mladšího stavu,“ zmiňuje Goldberg.
Revoluce v léčbě očních chorob?
Dosavadní léčba glaukomu se soustředí hlavně na zpomalení průběhu nemoci, nahrazování poškozených buněk nebo kompenzaci ztracené funkce pomocí moderních technologií. Epigenetické přeprogramování jde, jak již bylo naznačeno, jinou cestou: nesnaží se poškozené buňky nahradit, ale přimět je, aby znovu fungovaly jako mladší verze sebe samých.
Pokud se tento přístup osvědčí, mohl by pomoci i lidem trpícím věkem podmíněnou makulární degenerací, ischemickou neuropatií zrakového nervu, záněty zrakového nervu nebo dalšími degenerativními onemocněními sítnice. „Věřím, že v oftalmologii zásadně změníme průběh těchto poruch, což by jednou mohlo pomoci milionům lidí,“ říká Goldberg s tím, že budoucí léčba by nemusela pouze zastavit další zhoršování zraku, ale mohla by pacientům vrátit alespoň část ztracených schopností.
O něco opatrnější je biogerontolog Matt Kaeberlein z Washingtonské univerzity. Ten se domnívá se, že v příštích deseti až dvaceti letech bude reálné především obnovovat funkci poškozených, ale stále živých buněk. Pakliže už buňky definitivně odumřely, bude situace výrazně složitější. „Pokud bude výzkum úspěšný, nejrealističtějším výsledkem bude kombinace zpomalení postupu onemocnění a částečného obnovení ztracených funkcí u vybraných poruch zraku,“ předpovídá.
Naděje i pro další orgány
Jak už tomu v podobných případech bývá, před popsanou technologií stojí řada překážek, přičemž tou největší je samozřejmě bezpečnost. Epigenetické přeprogramování totiž zasahuje do samotných mechanismů regulace genů a výzkumníci musí mít jistotu, že nevyvolá například nekontrolovaný růst buněk nebo jiné závažné vedlejší účinky.
Úspěch výzkumu by přitom nemusel změnit pouze zlepšení očních chorob. Pokud se podaří bezpečně omlazovat neurony v oku, mohl by podobný princip jednou najít využití také při léčbě neurodegenerativních onemocnění mozku nebo míchy.
Vědci zatím nevědí, jak velkou část zraku bude možné navrátit ani jak dlouho budou účinky přetrvávat. Už dnes je ale podle nich zřejmé, že výzkum zásadně mění pohled na stárnutí. „Máme první důkazy, že některé jeho projevy nemusí být nevratné. Už samotná tato myšlenka představuje jednu z největších nadějí současné medicíny,“ uzavírá Horvath.
