Současná česká armáda je oproti té předlistopadové desetinová, a přesto o poznání silnější

7. 10. 2019

Autor: Armáda České republiky

Ačkoliv čistě z hlediska prosté matematiky se Armáda ČR řadí v současnosti spíše k těm menším, v minulosti tomu tak rozhodně nebývalo. V dobách jejího největšího rozmachu, byť s lehce pozměněným jménem, nosilo zelenou uniformu až 200 tisíc vojáků najednou. Dnes jsou její řady o dost skromnější. Jako taková je ovšem součástí největší vojenské aliance světa, a proto je její síla daleko větší, než se může na první pohled zdát.

Historie Armády ČR sahá, podobně jako historie samostatného českého, respektive československého státu, do doby sto let nazpět.

Proces jejího formování byl, zejména zpočátku z důvodu stále napjaté mezinárodní atmosféry, poměrně komplikovanou záležitostí. Navzdory tomu již v roce 1922 se mohla pyšnit počtem značně převyšujícím hranici 150 tisíc mužů. Základní stavební kámen nově vznikající armády byl vytvořen z bývalých československých vojáků bojujících za velké války v řadách Rakouska-Uherska, k nimž se později přidali legionáři z Francie, Itálie i Ruska.

Rozkazy pocházely od Francouzů

Vzhledem k nedostatku zkušených důstojníků, který se projevil především během války s Maďarskem, zastával na příkaz prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka po několik let funkci nejvyššího vojenského velitele naší armády francouzský generál Maurice Pellé. Toho posléze v pozici náčelníka Hlavního štábu československé branné moci nahradil Eugène Mittelhauser. Spolu s nimi působila na nejrůznějších důstojnických postech více než stovka jejich krajanů. S nástupem generála Jana Syrového se však od této praxe začalo postupně upouštět.

Lidské zdroje ovšem nebyly tím jediným, čím Francie nově utvářející se československou armádu podporovala. Ze země galského kohouta Čechoslováci odebírali rovněž první tanky i jedny z prvních letadel, které byly určeny zdejším pilotům.

Oproti tomu třicátá léta se vyznačovala postupným přechodem na domácí techniku – od kulometů přes nákladní automobily až po stíhací letouny. V jejich druhé polovině se mohla armáda chlubit počtem přibližně dvou set tisíc mužů, přičemž v důsledku horšící se mezinárodní situace byl vytvořen mobilizační plán, který počítal s celkovým počtem až 970 tisíc.

Doba temna

Přestože zejména díky propracovanému systému pohraničního opevnění budila československá armáda před vypuknutím druhé světové války opravdový respekt i mezi vojáky nacistického Německa, její konec byl poněkud neslavný. Po okupaci českých zemí německým vojskem v březnu 1939 přestala de facto ze dne na den existovat, aniž by měla možnost se jakkoliv bránit.

Mnoho jejích příslušníků se však s tímto osudem odmítlo ztotožnit, a proto se rozhodli utéct do zahraničí. Mezi lety 1939 až 1945 bojovali proti Němcům na obou stranách fronty. V řadách Královského letectva se českoslovenští stíhači podíleli významnou měrou na porážce německého Luftwaffe v bitvě o Británii, zatímco na východě stanuli příslušníci zdejších pozemních vojsk po boku vojáků Sovětského svazu například v bitvě u Sokolova, o Kyjev či později na Dukle. Mimo to se aktivně zapojili rovněž do květnového povstání v samém závěru války.

Po únorovém převratu došlo v rámci československé armády k výrazným změnám. Řada jejích příslušníků byla ze služby z politických důvodů propuštěna, potažmo uvězněna či odsouzena k pracím například v uranových dolech. Týkalo se to zejména těch mužů, kteří během války bojovali na straně západních Spojenců.

Ve jménu celého lidu

Ruku v ruce s tím došlo též k postupnému přeorientování na výzbroj pocházející výhradně ze Sovětského svazu či vyrobenou v tuzemsku. V roce 1954 pak bylo na sjezdu vládnoucí KSČ rozhodnuto o tom, že dojde rovněž ke změně samotného názvu. A tak vznikla Československá lidová armáda (ČSLA).

Jako taková byla ČSLA podřízena sovětské generalitě, a proto co se týkalo jakýchkoliv obranných či bezpečnostních záležitostí samotného Československa, byli její zdejší velitelé v podstatě bezmocní. Veškerý vliv armády sloužil k účelům vyšší moci sídlící přímo v Moskvě.

A nic na tom nezměnila ani ta skutečnost, že se po celou tuto dobu mohla pyšnit velikostí, kterou v dnešní době disponují armády zemí, jakými jsou například Německo s Francií. Podle údajů z počátku roku 1989 čítaly její řady na dvě stě tisíc aktivních vojáků, ačkoliv převážnou většinu z nich tvořili branci účastnící se povinné základní dvouleté vojenské služby.

Když se z nepřítele stane spojenec

Poté, co padla železná opona a v Česku byla zavedena demokracie, došlo k opětovnému přejmenování armády – z jejího názvu bylo vypuštěno slůvko „lidová“. Další významné změny však na sebe nenechaly dlouho čekat. Jen o tři roky později totiž došlo k rozpadu Československa, v důsledku čehož pochopitelně musela být rozdělena i samotná armáda. Z jedné ozbrojené složky se tak záhy staly dvě, a sice Armáda České republiky a Armáda Slovenské republiky.

Od roku 1999 je ČR součástí NATO, což má pochopitelně vliv i na samotnou armádu. Jednou z hlavních výhod vstupu do aliance je skutečnost, že ocitne-li kterýkoliv její člen pod útokem jiné nečlenské země, je takový čin považován za útok proti celé alianci, což bude mít za následek adekvátní reakci ze strany spojenců.

Aby však mohla mít Česká republika ze systému kolektivní obrany trvalý užitek, musí rovněž plnit své závazky vůči NATO. Mezi ně patří například povinnost vydávat ročně na obranu alespoň dvě procenta svého hrubého domácího produktu, ochotně se podílet na misích a programech aliance, stejně jako udržovat směřování své zahraniční politiky v souladu s politikou NATO.

Konečné slovo má prezident

Pokud jde o současnou strukturu ozbrojených sil České republiky, pak samotná armáda je pouze jednou z jejich tří složek. Zbylé dvě tvoří Vojenská kancelář prezidenta republiky a Hradní stráž.

Od základní vojenské služby bylo po jejím postupném zkracování nakonec úplně upuštěno, což znamená, že od roku 2005 je Armáda ČR plně profesionální. V čele složky stojí Generální štáb, který v současnosti vede armádní generál Aleš Opata, ačkoliv vrchním velitelem ozbrojených sil České republiky jako takovým je pochopitelně prezident Miloš Zeman.

Náčelníkovi Generálního štábu AČR je podřízeno:

velitelství pozemních sil
velitelství vzdušných sil
velitelství výcviku
ředitelství speciálních sil

Pozemní síly se pak skládají ze sil bojových, sil bojové podpory a sil bojového zabezpečení. Oproti tomu síly vzdušné jsou rozděleny na bojové jednotky, jednotky bojové podpory a jednotky bojového zabezpečení.

A pokud jde o techniku, k lednu loňského roku měla AČR k dispozici na 119 tanků T-72, 439 bojových obrněných vozidel, 179 dělostřeleckých systémů, 35 bojových letounů typů Jas-39 Gripen a L-159 Alca a celkem 52 bojových, dopravních a víceúčelových vrtulníků.

Její řady v té době hájilo necelých 25 tisíc vojáků z povolání, přičemž další zhruba tři tisícovky působily v aktivní záloze.

V zahraničí znají AČR velmi dobře

V rámci své novodobé historie se příslušníci Armády České republiky zúčastnili hned několika významných zahraničních vojenských i mírových operací, respektive misí.

V letech 1996 až 2001 byli přítomni v Bosně a Hercegovině či Chorvatsku, na přelomu tisíciletí pak i v Kosovu. V rámci druhé války v Zálivu působili v Kuvajtu, posléze i v samotném Iráku. Doposud jsou aktivní v Afghánistánu a střídavě pomáhají střežit vzdušný prostor nad Pobaltím či Islandem.

Volných míst je dostatek

Pakliže byste se chtěli k Armádě České republiky připojit i vy, máte na výběr v zásadě ze tří možností. Můžete se stát vojákem z povolání, vstoupit do aktivních záloh, nebo vystudovat vojenskou školu. Jak těchto cílů dosáhnout, se dozvíte přímo na stránkách AČR.

Kromě podmínek nutných k přijetí do jejích řad jsou zde zevrubně popsány i jednotlivé dílčí kroky, které musíte v závislosti na vámi zvolené cestě splnit. Dozvíte se tu rovněž, jaký by byl váš potenciální plat a na jakých pozicích byste se mohli v závislosti na vašem vzdělání a předpokladech uplatnit.

Čtěte také:

Tucet je jen začátek. Nových amerických helikoptér bude nad Českem více

Modré z nebe. Aero Vodochody nutně potřebuje úspěch stroje L-39NG