Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Výnos z dražby sběratelské kolekce „Muži 28. října“ získají váleční veteráni a děti po úrazech

Unikátní sběratelská kolekce „Muži 28. října“ vytvořená na počest 100. výročí vzniku…

Na internetu můžete díky PayU a Google Pay platit na jedno kliknutí

Budoucnost online plateb na internetu je v jednoduchosti. Zákazník chce zaplatit snadno a…

Kávovar JURA je tradice v moderním obalu

Pokud se řekne švýcarská přesnost, zřejmě si jako první představíte švýcarské hodinky,…

Macháček: České ragby dotáhnu na olympiádu

 Boříková 01. prosince, 06:00  -  Hana Boříková
01. prosince, 06:00

S ragby se přestává až v hrobě. Teď chci profesionálně trénovat děti, říká Jan Macháček, který to s šišatým míčem dotáhl až do světového ragbyového dream teamu Barbarians.

Bez toho, aby měl člověk velké cíle, jakkoliv se mohou zdát pošetilé nebo bláznivé, by lidé nelétali do vesmíru nebo nebyli propojeni neviditelnou pavučinou po celém světě. Platí to i ve sportu, jak potvrdily životní příběhy Zátopka, Sáblíkové nebo Ledecké. Olympijská vize Honzy Macháčka, který chce pod pěti barevnými kruhy stanout s odvětvím v Česku marginálním, může také vyvolávat shovívavý úsměv. On sám si ale vyzkoušel, že pro Čecha není nemožné dotáhnout to na nejvyšší úroveň i v disciplíně u nás netradiční. Macháček dvakrát hrál za výběr světa Barbarians, prestižní ragbyový dream team.

První kroky ke splnění snu už Macháček udělal. Když u sportovních funkcionářů s plánem na výchovu profesionálů narazil, založil vlastní ragbyový klub, kde začal trénovat mladé talenty. Dalším krokem je vybudování centrální akademie, která bude připravovat ty nejlepší. A kdyby to prý nevyšlo, i ta cesta může být cíl. I díky Macháčkovi teď řada rodičů vodí potomky na sport, na který by před časem ani nepomysleli. V Ragbyové akademii Olymp Praha už hraje 120 malých nadějí.

Jaké to bylo, když jste s ragby začínal?

Asi vás to překvapí, ale v Česku se hraje ragby už od roku 1926, kdy jej přivezl Ondřej Sekora – autor Ferdy Mravence – z Francie. Hezky přeložil pravidla, udělal ale jednu malou chybičku, která se s námi táhne dodnes. Útočníkům se říká backs, což jsou v zahraničí zadáci, u nás se jim říká útočníci. Ale jinak vymyslel hezké názvy jako rváček, vazač, mlýnská spojka, zadák, tříčtvrtka… Já jsem s ragby začal, když mi bylo 15 let, protože ho hrával můj taťka. Ve 22 letech jsem pak odjel na Nový Zéland a až tam jsem se naučil pořádně hrát.

Na Zéland jste se jel učit, nebo už hrát za nějaký klub?

Oboje. Po revoluci sem přijeli Novozélanďané, chvilku hráli za Slávii, skamarádili jsme se a oni mě pozvali k nim. Tady mě vyhlásili hráčem roku, když jsem se ale díval na videa ze světového ragby, viděl jsem, že jsou podstatně dál. Na Zélandu jsem vydržel rok. Dunedin má sto tisíc obyvatel podobně třeba jako Budějovice nebo Pardubice, přitom tam měli deset klubů a každý klub měl A, B, C, D týmy mužů a A, B žen. A to hrají v patnáctičlenných týmech.

Přihlásil jsem se do klubu Pirates, samozřejmě jsem si myslel bůhví, co nejsem. A oni mě na rozřazovacím tréninku šoupli do béčka. Postupně až během sezony jsem se propracovával do prvního týmu. To si myslím je dost vypovídající o stavu tehdejšího ragby u nás. Na turnaji ve Walesu si mě pak všimli skauti z profesionální soutěže. Následně jsem dva roky hrál waleskou profesionální nejvyšší soutěž, pak rok v Anglii, také nejvyšší v Manchesteru, pak zpátky ve Walesu a nakonec ve Francii tři roky v Clermont-Ferrand, což je jeden z nejlepších klubů na světě. Tam jsme hráli finále šampionátu před 80 tisíci lidmi.

Takže jste byl hvězda?

Ono to je relativní, protože tady mě nikdo nezná, což je možná dobře. V Clermontu nás znal každý, to město ragby žilo.

Pak jste byl ve výběru světa Barbarians, o kterém se říká, že to je něco jako dream team.

To bylo někdy v roce 1998. Dvakrát mě pozvali, abych za ně hrál.

To je hodně prestižní, ne?

Ovšem. Do Česka jsem pak přišel plný ideálů, jak tady ragby posuneme. Apostupně jsme střízlivěli, protože to nešlo jen tak lehce změnit.


Naší vizí je nabídnout dětem životní rovnováhu, aby se neupnuly jen na sport, říká Jan Macháček.


Byl to šok?

Vrátil jsem se do Slavie, kam v zimě 2004 chodilo na trénink asi osm lidí. V roce 2010 jsme to dotáhli až na titul, ale úspěch tady je relativní. My si myslíme, co to není, a přitom stačí třeba koupit tři Jihoafričany a dá se vyhrát extraliga.

Vy jste si ale pak založil vlastní klub. Proč?

V žádném klubu mi nevyšli vstříc natolik, abych mohl realizovat ten můj plán, záměr.

A ten záměr byl?

Záměr byl a je dostat se jednou na olympiádu. Vzít talentované, čtrnáctileté patnáctileté děti, protože ragby je late development sport, česky se asi dá říct sport, do kterého se dá naskočit i trošku později, provést je čtyřletým intenzivním cyklem přípravy a dostat je opravdu na nejvyšší úroveň. Proto jsme připravili projekt, který jsem přednesl centru sportu ministerstva vnitra. Tam se to hrozně líbilo, a proto nám umožnili se uchytit na jejich stadionu Markéta, který byl relativně nevyužitý. Řekli: dáme vám zázemí a spusťte to.

Takže zbývalo sehnat peníze?

S těmi penězi to není zase tak složité, ale ukázal se jiný problém. Tehdy jsme si nesedli s vedením České ragbyové unie, té se ten projekt nelíbil. Řekla, že si udělá svou vlastní akademii na tom samém stadionu.

Neukradli vám tím ten projekt?

Já bych to takhle neřekl. My jsme udělali rychle plán B a založili jsme ragbyový klub policie a hasičů, protože ti jsou pod ministerstvem vnitra, pod názvem Ragbyová akademie Olymp Praha. Důvod k žití jsme si tedy našli. A ono se nakonec ukázalo, že to nebyl špatný nápad. Začali jsme zároveň fungovat i s našimi vlastními dětmi, etablovali jsme se na školách v okolí, což trvalo tři roky.

Takže vy tu na Markétě sedíte vedle unie?

No ano. Vztahy už jsou teď ale lepší, protože se vyměnilo vedení. Taky vidí, že jim tak moc neškodíme, takže už nás snášejí mnohem lépe, dokonce v mnoha ohledech spolupracujeme, což je obrat o 180 stupňů. Dobré také je, že jsme tak vlastně objevili úplně novou věc toho „služebního“ ragby, jak my říkáme. Navázali jsme třeba partnerství s policejním ragby v Paříži, loni jsme tam byli na výborném zájezdu. Teď potřebuju trochu výzkumu. Kdyby třeba někdo napsal diplomku, jak je ve světě rozšířené právě hasičské a policejní ragby, aby hráče vedení policie nebo hasičů občas uvolnilo na turnaj.

Jak jste na tom teď?

Nabrali jsme děti, takže už máme kategorie U6, U10, 12, 14, 16. Postupně rosteme a doufám, že až dorostou do dospělých, začneme konečně fungovat jako normální tradiční klub. Dětí teď máme asi 120. V některých kategoriích už máme plno.

Proč vlastně byla unie proti vám?

Nechtěli tu naši akademii, protože se báli, že budeme vykrádat děti tradičním klubům, budeme je od nich odlákávat a oni se tam už pak nevrátí. To byl hlavní strach.

Takže když si vychováváte vlastní děti, už to nevadí?

Mým snem je dostat se na olympiádu, tohle je taková velká odbočka, ale asi nutná, musím ukázat, že mám za sebou klub. Teď už budeme mít nějaké děti, takže budeme moci začít pořádně pracovat s centrální akademií. Pořád ji ale nechci dělat jen pro naše děti, měla by fungovat pro všechny pražské kluby. Byli bychom vlastně takové Sportovní centrum mládeže.

Takže byste dělal výběr z jiných klubů...

To je asi normální, když chcete na olympiádu. Tak to je ve všech sportech. Do center musí jít ti nejlepší, nebo spíš nejodolnější, protože nejlepší, kteří budou reprezentovat, z nich potom uděláme.

Akademii chcete dělat s Nevillem Parrym. Kdo je to?

Jihoafričan, který vlastní firmu Woodcote (řetězec stavebnin). Hodně ragby fandí, je se mnou spoluzakladatelem klubu a teď je místopředsedou České ragbyové unie.

Roste počet ragbistů?

Zvedá se to, děcka přicházejí. Zejména, když je světový pohár jako v roce 2011 nebo 2015 v Anglii, který hodně přenášela Česká televize, přijde nová vlna. V Praze je šest klubů, hned vedle Prahy jsou další tři. Řekl bych, že registrovaných ragbistů je v republice asi tři a půl tisíce.


„Děti potřebují hlavně pořád chválit, motivovat, musejí odcházet z tréninků se zážitkem, s úsměvem, aby nám přišly ve středu zas. Malé hráče v podstatě výsledky vůbec nezajímají, to jen nás dospělé,“ vysvětluje Jan Macháček.


Kdo rozhodne, že bude chodit na ragby. Dítě, nebo rodič?

Dítě dává prvotní impulz, ale rozhodnout pak musí rodič. Často se setkávám s rodiči, kteří říkají, že na ragby děti nedají, že jim přijde moc brutální. Většinou, když pak přijdou na trénink, líbí se jim. Ragby je srovnatelné s jakýmkoli jiným sportem, navíc je tradičním sportem a není až tak drsné jako třeba bojová umění. Navíc vychovává k dobrým hodnotám.

Když jste ragby kdysi srovnával s fotbalem, řekl jste, že je to chytřejší sport. V čem?

Asi jsem tím měl na mysli, že až do roku 1995 bylo ragby čistě amatérské, což se změnilo po mistrovství světa v Jižní Africe, kdy se hlavně v Británii a v Austrálii začalo rozvíjet především kolem univerzit a středních škol.

V Americe ne?

Tam tak funguje americký fotbal. Ten je profesionální už od začátku a je natolik prorostlý do středních a vysokých škol, že je součástí obřího byznysu. Tam už létají školáci na utkání v letadlech a mají všechno placené. Byl jsem se podívat na univerzitě v Coloradu, jejich sportovní komplex je úplně z jiného světa, mají stadion pro 50 tisíc lidí. Ragby má odlišnou kulturu, anglosaskou. Rozšířilo se v Anglii, Skotsku, Irsku, Walesu, ve Francii, Itálii, na Novém Zélandu, v Austrálii a jižní Africe. To jsou tradiční bašty.

Jaký je hlavní rozdíl mezi ragby a americkým fotbalem?

Samozřejmě fakt, že v průběhu hry u amerického fotbalu nesmí vběhnout na hřiště doktor.

Doktor?

Ne, to je legrace. Mě se na to ptá tolik lidí, že už jsem se tomu začal smát a odpovídám takové hlouposti, marginálie. V americkém fotbalu mají hráči helmu, ohromné chrániče, my jsme úplně bez ničeho, občas máme jen chrániče zubů. Ragby hrají holky a je opět olympijským sportem. Ono už bylo v 30. letech a teď se na olympiádu vrátilo, ale v podobě sedmiček, což je taková úspornější varianta, tedy hraje se na stejném hřišti, ale jen sedm lidí v týmu. Jinak se hraje v patnácti. To je podobné jako volejbal a plážový volejbal. My se jako klub spíše soustředíme na sedmičky, což dělá málo klubů u nás.

S těmi sedmičkami chcete na olympiádu. Kdy?

Pokud všechno půjde jako po drátkách, tak v roce 2028. Dřív to nejde stihnout. Sám jsem zažil nejvyšší úroveň, chci ji zprostředkovat další generaci. A když se to nepovede, no tak se to nepovede, ale i ta cesta je hezká. Pracovat s dětmi, trochu na nich experimentovat, zkoušet, co na ně platí, co ne a pozorovat, jestli ony by také jednou mohly vystoupat nejvýš. Myslím si, že na děti neplatí raná specializace. Vzít je ve čtyřech letech a hrát s nimi ragby každý týden, brzy vyhoří.

Ale máte ragbyovou školku...

Snažíme se tam dělat ragby minimálně, všechny teorie a pozorování mi říkají, že dítě má mít všeobecnou a všestrannou průpravu až do nějakých dvanácti let.

Co má mít dítě, u kterého si myslíte, že by mohlo v ragby vyniknout?

Do patnácti let toho není moc poznat. Než projde pubertou, vlastně se nedá říct skoro nic. Trošku je to o morálce. Někdo může hezky běhat, házet, pohybovat se, mít stabilitu, ale spousta z toho se dá dohnat. Asi by měl mít nějaké základní dobré pohybové návyky, a co se týká psychiky, měl by být vnímavý a hlavně trénovatelný.

Trénuje se každý den?

Pokud mluvíme o olympiádě, tak samozřejmě. Pokud mluvíme o naší extralize, stačí třeba dvakrát týdně.

Jak dlouho trvá trénink?

Třeba hodinu a půl, dvě hodiny, ale pokud trénujete třeba osmkrát devětkrát týdně, pak třeba jen hodinu, ale to už je na plný úvazek.


Výchova talentů v Čechách. Cesta k úspěchu vede přes vrcholová centra


Jsou ochotni rodiče toto obětovat? Já to chápu ve sportech, kde si vysní, že jejich dítě bude Maradona, ale u ragby?

Je to jako u atletiky, veslování a podobných sportů, třeba basketu - zájem musí vzejít především od dítěte. S kopanou bych to nesrovnával. Naší vizí je nabídnout dětem životní rovnováhu, aby se neupnuly jen na sport. Ono je vzájemně výhodné, když při ragby studují střední školu a pak vysokou. Nemají takové životní nároky a často jim škola dokáže vyjít vstříc. Horší je, když už někdo má od 18 let práci, to se pak s tímhle sportem skloubit nedá. A až dokončí vysokou školu, pozná, jestli se může a chce věnovat ragby profesionálně, nebo ne.

Ale to pak musí do zahraničí, ne?

Už funguje profesionální Dukla. Ta je pod ministerstvem obrany, což je jeden ze tří kanálů, jak stát sponzoruje státní reprezentace. Naším snem ale je mít jednou profesionální sedmičkový ragbyový tým, který by objížděl světové turnaje, protože až z nich se postupuje na olympiádu. A to už musí být plně komerční projekt, s plným zapojením.

Myslíte si, že už na to sponzoři uslyší?

My jsme jim zatím nic nepředvedli. Nejdříve musíme vychovat mladé, ti něco musejí předvést. Nebo se můžeme teď snažit sehnat sponzora na zřízení té akademie, spojit peníze státní i ty soukromé. Ono se to už rýsuje.

Kolik je rozpočet klubu?

Zhruba dva až tři miliony potřebujeme na jeden rok. Snažíme se mít profesionální trenéry, aby to nebyli v první řadě rodiče. Rodiče jsou bezvadní jako asistenti nebo jako manažeři, ale ne jako trenéři. Náklady pokrýváme z příspěvků, z grantů i od sponzorů.

Už máte nějaké sportovní trofeje?

Neville Parry nám koupil deset Jihoafričanů a pět Čechů z Francie. Měl ambici hrát naší extraligu, tam nás ale kluby nepustily, hráli jsme proto první ligu. Během čtyř měsíců jsme vyhráli s celkovým rozdílem asi tisíc sto ku osmi. Už jsme měli postoupit do extraligy, ale Neville nakonec někdy 16. prosince, den poté, co jsme jim všem zařídili a sehnali pracovní víza, zavolal z Karibiku, že má nemocné srdce, a celý projekt zrušil. Takže my jsme s velkou pompou vyhráli první ligu, připravení hrát v extralize, a celé to padlo. Ti kluci teď hrají v jiných klubech.

A jak si vedou hasiči?

My jim říkáme Plameni. Už byli i první, letos byli třetí.

Ragby je prý takový komunitní sport. Kdo hraje ragby, má kamarády na celém světě...

Naštěstí ano. V roce 1997 jsem jel do Vancouveru, kde jsem měl sraz s jedním Kanaďanem, známým z Nového Zélandu. On tam ale nebyl a já měl zpáteční letenku za 14 dní. Napadlo mě podívat se do Žlutých stránek, našel jsem první ragbyový klub a zašel tam na trénink. Hned jsem měl 20 kamarádů, ale fakt hned. Jeden mi nabídl, že u nich můžu spát, s druhým jsem jel druhý den na výlet. Komunita funguje fantasticky. Trochu jako sekta.

Bylo těžké rozhodnout se, že s ragby přestanete?

S ragby se přestává až v hrobě, takže já jsem nepřestal, jen se posouvám v rolích. Role vrcholového hráče skončila někdy v roce 2003, toho amatérského pak kolem roku 2010. Nechtěl jsem za každou cenu dohrávat až do čtyřiceti. Taky jsem měl trochu strach, co budu dělat dál, aby mi to nějak neuteklo. Začal jsem trénovat děti a to chci teď dělat profesionálně.

Hlavně chválit
„Ty jsi teda raketa, ani kluci na tebe nestačí. A ty, Vojto, na to, kolik ti je, hraješ moc dobře,“ loučí se Jan Macháček (46) s mými dětmi po ukázkovém tréninku ragby na stadionu Markéta. Desetiletá Sára, která je hrdá, že předběhne i stejně staré kluky, a devítiletý Vojta hned vyzvídají, kdy bude další trénink. Po hodině kočkování se šišatým míčem jsou rozhodnuté stát se ragbisty.

„Děti potřebují hlavně pořád chválit, motivovat, musejí odcházet z tréninků se zážitkem, s úsměvem, aby nám přišly ve středu zas. Malé hráče v podstatě výsledky vůbec nezajímají, to jen nás dospělé. Stále se jich ptáme, jak jste hráli, kolik to skončilo a tak dále. Děti ale potřebují mít pocit osobního úspěchu. Když klukovi řeknu, hele, ty jsi soupeře dneska výborně složil, on je nadšený a je mu jedno, jestli jsme prohráli 6:1,“ vysvětluje Jan Macháček, trenér Ragbyové akademie Olymp Praha. Nedávno si dodělal bakaláře na FTVS. Škola mu prý pomáhá, aby se zbavil nevědomých nekompetencí a věděl o trénování a dětech co nejvíc. Možná si studiem trochu vynahrazuje to, které nedokončil. S přestávkami v dobách, kdy hrál ragby po světě, to dotáhl na konec páťáku na matfyzu, ale skončil v polovině závěrečných zkoušek. Po návratu domů měl firmu, která se věnovala internetu, ale pořád tam necítil takovou přidanou hodnotu jako u ragby. Před čtyřmi lety předal firmu kolegovi a začal se věnovat ragby na plný úvazek. Jako trenér mládeže.

Dále čtěte:

Miliony pro černé duše. Dotace na sport putují hlavně fotbalistům a hokejistům

Sokol musí odmítat zájemce o členství. Chybí mu trenéři i peníze na provoz

Fotbalová asociace šetří, kde se dá, stejně si ale dopřála desetimilionový výlet do Číny

Péče o sokolovny je naše poslání, říká starostka Sokola Moučková

České školy přecházejí na alternativní výuku počtů. Hejného metoda ale řadu lidí děsí


Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 6 | Průměrné hodnocení: 3.50

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Čtěte také

Komentáře

Finance
Lucemburčané si odchodem do penze pohorší nejméně
Jak banka rozhodně, jestli vám dá, nebo nedá půjčku?
Jak a kde sehnat výpis z obchodního rejstříku snadno a rychle
3 tipy, jak si snížit daňovou povinnost ještě do konce roku
Kdy potřebujete výpis z katastru nemovitostí?
Auta
V Německu na zemní plyn bez mýta
Sedm ojetých aut, která se vám rozbijí už cestou z bazaru
Největší riziko smrtelné nehody vám hrozí při cestování v Libérii. Nejmenší na Maledivách
„Vodíková“ dobíjecí stanice s prezentací vozidel Zebra
Nejprodávanější značky aut na světě: Vede Toyota, nejvíc roste Mitsubishi a Lada
Technologie
OnePlus 6T přichází v edici McLaren. Má více paměti, rychlejší nabíjení a vyšší cenu
Takhle zní Mars. NASA pořídila první záznam z rudé planety
Spojení Vodafonu a UPC není jisté. Evropská komise zahájila vyšetřování
Vyšel Firefox 64. Umožňuje hromadně pracovat s panely
Instagram teď můžete používat pro hlasové zprávy jako vysílačku
Hry pro příležitostné hráče