Zkušení kamuflážníci. Odhalit komunistickou minulost je oříšek i pro odborníky

26. 11. 2016

Autor: Profimedia.cz

Členství politiků v komunistické straně a Lidových milicích se i v digitální době dá zjistit jen velmi těžko.

Je to zkušený kamuflážník. Tahle hláška z propagandistického seriálu Třicet případů majora Zemana už zlidověla nejen díky využití v satirickém pořadu Česká soda. Za zkušené kamuflážníky je dnes možné považovat ale i kandidáty politických stran, kteří byli v minulosti členy totalitní KSČ nebo příslušníky Lidových milicí. Nahrává jim především nedůslednost legislativců, kteří se nedokázali s totalitním režimem vypořádat.

Lidí s podobnou minulostí se na kandidátkách nových politických stran objevuje nemálo. Pravděpodobnost, že budou mít voliči šanci se o jejich angažmá před rokem 1989 něco bližšího dozvědět, se ale limitně blíží nule. Neexistují totiž téměř žádné veřejné otevřené zdroje, kde by bylo možné na tyto údaje narazit. „Je to problém,“ konstatuje bývalý šéf Ústavu pro studium totalitních režimů Pavel Žáček.

Zatímco příslušníky totalitních bezpečnostních složek lze dohledat na webových stránkách Archivu bezpečnostních složek, pokud jde o členy „strany a vlády“, situace je výrazně složitější. „Národní archiv má ve svých fondech kartotéky členů komunistické strany. Ale ne úplné, členové KSČ na webu nikde nejsou,“ vysvětluje Žáček. To, že tyto archiválie nebyly doposud komplexně zdigitalizovány, podle něj nesouvisí až tak s nezájmem archivářů, jako s tím, že i mnoho z nich má „nějakou minulost“. „Komunistická strana měla milion a půl členů, což byla desetina populace Československa. Pořád tu nějaké vztahy jsou,“ míní Žáček.

Není to úplné

Badatel Radek Schovánek, který svědčil například na Slovensku u soudu, u něhož se snažil očistit ze spolupráce se Státní bezpečností šéf ANO Andrej Babiš, říká, že v Národním archivu existuje kartotéka, čítající zhruba tři a půl milionu karet s informacemi o členech KSČ. „Archiv by měl na požádání zpřístupnit kopii karty se začerněným rodným číslem. Ta kartotéka ale není zdaleka úplná, aspoň nějaké informace se v ní však nacházejí. Další možností jsou pak oblastní archivy, kam byly sváženy materiály, pokud se tedy zachovaly,“ popisuje Schovánek.

Kartotéka KSČ je podle Schovánka bohužel smutným evergreenem Národního archivu, digitalizace dat je pomalá, a archiv dokonce některé údaje odmítá zpřístupňovat. „Když jeden kolega žádal, aby mu poskytli zhruba 200 tisíc zdigitalizovaných karet, chtěli po něm za jednu 25 korun. A napsali mu, že za to chtějí téměř pět milionů korun,“ tvrdí Schovánek. Potvrzuje informace Pavla Žáčka, že leckteří archiváři pracovali za minulého režimu pod ministerstvem vnitra. „Neexistuje tam žádná kontrola. Když si někdo vyžádá konkrétní kartu a dozví se, že se v archivu nenalézá, nemá šanci si ověřit, jestli je to skutečně pravda. Jestli se archivář přehlédl, nebo jestli ji nechce zpřístupnit,“ upozorňuje Schovánek.

Přečtěte si rozhovor s komunistickým propagandistou, který prý úkoloval STB:

Propagandista KSČM Skála: Úkoloval jsem estébáky

Co se týče členství v Lidových milicích, s tím je oproti členství v KSČ ještě větší problém. Neexistuje totiž žádný oficiální seznam milicionářů. Jde například o případ náměstka hejtmana za hnutí ANO v Kraji Vysočina Josefa Pavlíka. Na jeho členství v milicích se přišlo díky historickému dokumentu, který někdo poslal novinářům.

Velmi omezená možnost, jak lze dnes zjistit, že byl konkrétní člověk členem ozbrojené pěsti dělnické třídy, dnes skýtá například evidence zbraní. Samopal měl totiž téměř každý milicionář. „Všichni členové Lidových milicí museli být členy KSČ, takže určité možnosti skýtají i evidence členů strany,“ napovídá Schovánek. Částečné údaje mohou být dochovány i v historických záznamech pasové a vízové služby, kam žadatelé o výjezd do zahraničí členství v milicích uváděli. Ve většině případů ovšem zatím nejde o veřejně dostupné databáze.

Věrní nepostižitelní

Dějiny ale nahrály i leckterým příslušníkům Státní bezpečnosti. Některé menší součásti StB, ale i vojenská kontrarozvědka totiž z lustračního zákona vyklouzly. Příslušníci vojenské kontrarozvědky byli zařazeni pod vojska ministerstva vnitra, nebyli, jak zákon praví, příslušníky Sboru národní bezpečnosti, a tak se lustračnímu zákonu vyhnuli. „Mají negativní osvědčení podle malého i velkého lustračního zákona. Malý se týká ozbrojených sborů, velký celé státní správy,“ říká Schovánek. To je mimo jiné případ místostarosty Harrachova za hnutí ANO Jaroslava Čecha.

Obdobně jsou na tom i příslušníci komunistické vojenské rozvědky, tedy Zpravodajské správy Generálního štábu. Jde o několik tisíc lidí, kteří mají dnes zcela čistý štít, i když oddaně sloužili totalitnímu režimu.

Čistý štít mají i leckteří spolupracovníci – informátoři. Nahrává jim fakt, že mnoho svazků bylo skartováno při hromadném čištění archivů StB v prosinci roku 1989. Důvodem této dramatické akce, při které byla zničena podstatná část svazkové agendy StB proti vnitřnímu nepříteli, byla obava příslušníků tajné policie, že budou pohnáni před soudy za sledování a pronásledování disentu. Likvidovány totiž byly podle instrukcí shora především materiály, které „nebudou v budoucnu potřeba pro operativní činnost“.

Vrátí se komunisté k moci? Prý jsou připraveni. Čtěte více:

Staré struktury pro novou dobu: KSČM míří do vlády

Ničení svazků ale neskončilo na přelomu roku 1989. Trvalo mnohem déle, například ve vojenské kontrarozvědce celá devadesátá léta, a dokumenty se v 90. letech skartovaly i v novodobé rozvědce.

„Tehdejší ředitel archivu přede mnou například s potěšením házel originály svazků komunistické rozvědky do skartovacího stroje,“ tvrdí Schovánek, který v té době pracoval v Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu.

Už to nevadí

Proč už se dnes lidem totalitní minulost těch, kteří chtějí spravovat věci veřejné, tolik nezajídá jako dřív Podle bývalého šéfa Ústavu pro studium totalitních režimů Pavla Žáčka je to dáno odlišnou českou historickou zkušeností, možným působením efektu „přežili jsme všechno“ – nacistickou okupaci, komunismus. Ale i ambivalentním vztahem k vlastním hrdinům a politickou nejednotností.

„Například v Polsku nebyl žádný osmašedesátý, neexistuje tam skupina lidí, kteří část života věnovali budování komunismu a část byli v opozici. Kteří nevědí, která ta část života u nich převažuje,“ míní Žáček. Podle něj nemá Česko dostatek vzorů. „U nás je to komunistické levičáctví na rozdíl od sousedních států mnohem více rozšířené už od dob první republiky. Proto patříme mezi poslední postkomunistickou zemi, která má silnou komunistickou stranu v politickém životě. A ještě si říkáme, že nám to nevadí, že je to demokratické. Nevnímáme ale, že to vůbec není normální,“ konstatuje Žáček.