Běžecké boty už dávno nejsou jen kouskem sportovní výbavy. Staly se vysoce sofistikovanou technologií, která ovlivňuje výkony, zdraví běžců i samotnou podobu sportu. Navíc prošly za poslední dekádu dramatickou proměnou, přičemž zásadní zlom nastal kolem roku 2009, kdy kniha Christophera McDougalla „Born to Run“ zpopularizovala myšlenku běhu v barefoot obuvi nebo v prstových botách.
Nejlehčí modely umožňovaly přímý kontakt se zemí a zároveň posilovaly svaly chodidel, což mnohé běžce lákalo. Jenže velká část těch, kteří přešli na minimalistické boty, skončila se záněty a únavovými zlomeninami. „Minimalistické boty byly jako ekonomický stimulační balíček pro podiatry a fyzioterapeuty,“ komentuje s ironií tehdejší trend podiatr Kevin Kirby, píše The Wall Street Journal.
Reakcí na tato zranění byl nástup značky Hoka s mimořádně silnými mezipodešvemi, takže lékaři začali běžce směrovat právě k těmto modelům. Nabízely maximální tlumení a pohodlí, i když podle Kirbyho připomínají tak trochu klaunské boty. Dnes je ale v obchodech s běžeckou obuví téměř polovina modelů navržena v tomto stylu, což jasně dokládá, jak rychle se trh proměnil.
Přepsané rekordy
Vysoká podešev slibovala nejen pohodlí, ale i lepší výkon. Podle některých by však tato móda možná brzy „vyšuměla“, nebýt toho, že se objevily první „superboty“, které kombinují mohutnou pěnovou vrstvu s karbonovými deskami, jež běžcům vracejí více energie při každém kroku. Firma Nike svou „superbotu“ představila na olympiádě v Riu v roce 2016 a způsobila tím revoluci.
Zakřivené karbonové destičky v podešvi „rozhoupávaly“ běžce z paty na špičku a spolu s mohutnou pěnou jim pomáhaly běžet rychleji než kdy předtím. Nový design dokázal ubírat celé minuty z maratonských časů a pochopitelně rychle inspiroval i ostatní značky, čímž rozpoutal závod o to, kdo vyvine nejvýkonnější obuv.
Rychlý vývoj vedl k tomu, že v roce 2020 musela zasáhnout organizace World Athletics, která omezila maximální výšku podešve pro silniční závody na 40 milimetrů. Přesto se ukazuje, že výkon „superbot“ není zadarmo. Boty s nižší podrážkou totiž nutí více pracovat chodidlo a kotník, zatímco ty s vyšší přenášejí námahu spíše na kolena a kyčle. Navíc zhoršují stabilitu, protože běžec necítí nárazy, takže přestává vnímat, co se s jeho tělem děje. Podle odborníků tak nezabrání zraněním, která každoročně postihují polovinu pravidelných běžců.
„Pěnové závody“
Podle profesora evoluční biologie člověka Daniela Liebermana z Harvardu by bylo ideální, kdyby si lidé mohli vybírat boty podle svého stylu běhu. A právě tímto směrem míří nové technologie. Například chytré tenisky společnosti Avelo, která vznikla před dvěma lety, mají ve stélce senzory, jež monitorují tempo, délku kroku, rotaci chodidla a způsob dopadu – zda běžec dopadá na špičku, střed nebo patu.
Data se pak zobrazují v aplikaci, která dokáže vypočítat různé skóre, sledující například, jak velkou zátěž běh způsobuje, jak je tělo připravené zvládnout další trénink a kdy je vhodné opět vyběhnout, včetně doporučení ohledně vzdálenosti a rychlosti. První várka těchto bot má být dostupná již v prosinci.
Současně pokračuje i závod o nejlepší složení pěny v „superbotách“. Značky jako Brooks, New Balance, Hoka či Nike proto ladí složení, tloušťku i tvar pěny, aby dosáhly maximální návratnosti energie a zároveň zůstaly pohodlné. „Samotná výška mezipodešve neurčuje výsledek. Rozhodující je, jak jsou ty milimetry navrženy,“ zdůrazňuje mluvčí Nike Erin Byrnesová s tím, že některé směsi snižují nárazovou zátěž, jiné vrací více energie.
Odborníci se shodují, že cílem je přiblížit se individuálním potřebám běžců. Bota budoucnosti se musí přizpůsobit sportovci, takže se možná jednoho dne dočkáme situace, kdy člověk přijde do obchodu a dostane obuv navrženou přímo pro něj.