ŠTĚSTÍ PŘEJE PŘIPRAVENÝM

Joachim von Harbou

Pryč jsou časy, kdy banky vlastnily rozhodující průmyslové podíly, říká top manažer Dresdner Bank

Dr. Joachim von Harbou (55) Člen představenstva Dresdner Bank AG a honorární konzul České republiky pro Hesensko. Maturoval v Cáchách, vystudoval právní vědy v Bonnu a Würzburgu. Po státních zkouškách a promoci nastoupil v roce 1975 do Dresdner Bank. Ve třetím největším německém finančním ústavu působil v různých pozicích se zaměřením na služby firemní a soukromé klientele, a to v pobočkách ve Würzburgu, Mnichově, Stuttgartu a Frankfurtu nad Mohanem. Do představenstva Dresdner Bank, v němž mimo jiné dohlíží i na trhy ve střední a východní Evropě, byl zvolen v roce 1996.

EURO: Přineslo sjednocení Německa v roce 1991 pro Dresdner Bank, třetí největší banku v zemi, velkou změnu? HARBOU: V době rozdělení Německa na západní a východní část naše banka působila v konkurenčním prostředí, ale vývoj v tehdejší NDR pečlivě sledovala. V návaznosti na naši historii jsme peněžním ústavem, který může právě ve východním Německu, střední a východní Evropě působit s nadprůměrnými výsledky a podíly na trhu. Máme filiálky a zastoupení v mnoha oblastech světa, přičemž dominantní jsou především obchody s firemními zákazníky, se soukromými klienty, se správci jmění. Před pěti lety jsme koupí britské banky Kleinwort Benson rozšířili činnost také na investiční bankovnictví. EURO: Jak se v průběhu doby měnily poskytované bankovní služby? HARBOU: Velmi zásadně, s velkou dynamikou. Starý tradiční přístup ke klientům se sice úplně nevytratil, ale byl relativizován. Sledujeme budoucí trendy, a proto se domníváme, že banky si musí vybudovat všestranný styk se zákazníky. Samozřejmě vysoce kvalitní. S tím souvisí vybudování rozsáhlé sítě poboček, jen v Německu jich máme zhruba 1400. Nehodláme už sice jejich počet zvyšovat, ale filiálky budou těžištěm našeho bezprostředního kontaktu se zákazníky. Poradenství, jež poskytujeme bezplatně, se bude odehrávat v první řadě v pobočkách. K budoucímu, ne–li současnému trendu patří rovněž budování přístupové cesty po internetu. Na zvládnutí tohoto problému intenzivně pracujeme, abychom mohli nabízet na webových stránkách co nejvíce produktů. Už se nám to podařilo při obchodech s cennými papíry. V tomto směru máme vskutku co nabídnout. Proto se rodí projekt takzvaného integrovaného multikanálového provozu. Zatím jsme pro klienty vybudovali bezpečnou provozní síť, jejímž prostřednictvím mohou vést obchodní rozhovory ze svého domova. Tento přístup značně umocňuje individuální a osobní atmosféru. Zákazník se dnes nespokojí pouze s tím, že přijde do banky a tam dojedná, co si přeje. Takovou možnost musí mít i z pohodlí svého domova. Je pochopitelně věcí klientů, zda chtějí navštěvovat pobočky, anebo s bankou spolupracovat po internetu. My se musíme přizpůsobit jejich volbě. A oba dva stupně zajistit ve stejné kvalitě.

EURO: Prvořadou funkcí bank bylo vždy poskytování úvěrů. Jaký je o ně v dnešním světě zájem, roste, nebo klesá? HARBOU: Myslím, že se jejich potřeba postupně snižuje. Velmi vysoké investice jsme u soukromých klientů poskytli nynější střední generaci. Nové pokolení je finančně úplně jinak zabezpečené. Dokonce se nabízí otázka, zda ještě vůbec cizí financování potřebuje. Novum je i to, že stále méně půjček si berou také podniky, a to i středně velké. Finance se snaží získat na kapitálovém trhu, a to bez pomoci bank. Klasické úvěry a s nimi spjatá rizika se dostávají na vedlejší kolej. Firmy se zajímají především o nové inteligentní finanční produkty, a mezi ně úvěry rozhodně vždy nepatří.

EURO: Klesá–li kreditní potřeba, snižují se i rizika, která jsou s jejich poskytováním spojena? HARBOU: Už před deseti lety jsme si zavedli vlastní rating, jehož cílem bylo omezit tato rizika na minimum. To je ale jen jedna věc. Druhá spočívá v tom, že jsme zavedli i řadu opatření na podporu středního stavu. Mám na mysli především nabídku služeb k upevnění kapitálového trhu pro střední vrstvu. V mezinárodním srovnání jsou německé střední podniky podkapitalizovány, podíl vlastního kapitálu se pohybuje mezi patnácti až dvaceti procenty. Což je příliš málo. Takže je i v zájmu středního stavu jako takového, aby snížil vysoký podíl cizího financování. My napomáháme tomu, aby takové firmy měly vlastní kapitálové možnosti, a omezily tak rizika, jež vyplývají z vysokého úvěrového zadlužení.

EURO: V Německu i České republice, která takzvaný německý model převzala, drží banky významné podíly na průmyslových firmách. V Německu však budou moci banky od roku 2001 účasti na domácích společnostech prodávat, aniž by musely zisk zdaňovat. Změní se úloha peněžních ústavů v ekonomice? HARBOU: Historicky vzato k těmto podílům přišly banky teprve v tomto století, kdy financovaly novou průmyslovou politiku. A vkládaly kapitál do nově vznikajících podniků, jejichž růst byl žádoucí. Mnohé podíly vznikly také v sanačním procesu, protože banky nechtěly přijít o poskytnuté úvěry a přeměnily je na akcie. Ale proces, v němž se banky průmys–lových účastí, které nemají nic společného s vlastním bankovním obchodem, zbavují, je v chodu už zhruba deset let. A je prováděn dosti důsledně. Banky dnes drží jen půl procenta z objemu akcií německých průmyslových společností. Je pravda, že oznámená daňová reforma tento proces jen urychlí. Ale časy, kdy byly banky v průmyslu nejmocnější, jsou dávno pryč. Je třeba vzdát se starých podílů a najít pro ně vhodného kupce. A myslet zároveň na to, že ekonomická restrukturalizace bude potřebovat značný příliv investic.

EURO: Lze tedy říci – ať už s reformou či bez ní –, že se banky vracejí ke své prapůvodní roli a stanou se z nich znovu ryze kreditní instituce? HARBOU: Ano, a to kreditní instituce se vším, co k tomu náleží. Tedy všeobecné získání kapitálu a stavebního spoření, stejně jako internetové podnikání, které už teď spadá do bankovní kompetence. Všechno ostatní, co je navíc a k poslání peněžního ústavu originálně nepatří, nepovažuji pro banku za perspektivní.

EURO: Kolik domácích finančních institucí působí nyní ve Spolkové republice? HARBOU: Přesné číslo nemohu říci, protože existují různé druhy finančních institucí s různými podíly na trhu. Dresdner Bank drží v různých odvětvích pět až deset procent podílu. Spořitelny se starají přibližně o šedesát procent soukromého zákaznictva, o zbytek služeb se dělí záložny typu Volksbank a Raiffeissenbank. Německo má velmi roztříštěný bankovní trh, který vznikal v důsledku jistých historických okolností.

EURO: Mají všechny tyto početné peněžní ústavy stejnou šanci na přežití? HARBOU: Také u spořitelen začne proces koncentrace. Předpokládám, že trend spojování bude určitě dále pokračovat. Nechci rovněž ani vyloučit, že se jednoho dne neodehraje také sloučení ve skupině velkých bank (viz ohlášené spojení Deutsche a Dresdner Bank, str. 48) nebo že se například velký peněžní ústav nespojí s menším regionálním, aby si v dané oblasti upevnil svou pozici.

EURO: Mluvil jste o potřeběnových investic. Kam budou především směřovat? HARBOU: Když se podíváme na burzu, najdeme tam velmi aktivní malé a střední firmy, které vsadily na inovaci svých obchodů, na inovaci myšlenek. Tam také teče kapitál. I my se domníváme, že budoucnost mají především středně velké firmy s dobrými nápady. Ovšem jednoznačně stanovit, kde bude investic nejvíce zapotřebí, není možné. Nedá se to ohraničit na určitou branži. Směr, kam půjdou, zcela závisí na potřebách jednotlivých podniků a firem. Dobré a silně dynamické podniky, kterým se vypla–tí finačně pomoci, existují v každém oboru. Naše banka sází na individuální rating každé společnosti. Ten ovlivní rozhodnutí, zda poskytneme peníze, či nikoli.

EURO: Nakolik se vám tato taktika vyplácí? HARBOU: Věřím, že jsme si během desetiletí, kdy jsme takto postupovali, ušetřili spoustu nepříjemností. Počítat však musíme i s všeobecným vývojem trhu. To se týká zejména společností, které jsou závislé na exportu. Pokud jsou například jejich těžkosti způsobeny poklesem kursu eura vůči dolaru a jde o relativně zdravý podnik, nemůžeme se řídit pouze ratingem, ale trhem.

EURO: Stalo se už, že by vaše ohodnocení selhalo? HARBOU: Naši úvěroví poradci vedou velmi intenzivní rozhovory s managementem daného podniku. Vedle objektivních paramentů dáme i na subjektivní osobní hodnocení, posuzujeme kvalitu managementu a jeho vize. Zkoumáme poslední obchody, ale zajímáme se v první řadě o budoucnost firmy. Sestavujeme celý katalog otázek (prověřovali jsme třeba i zajištění přechodu na letopočet 2000) a odpovědí. A výsledek posuzujeme. Zatím úspěšně.

EURO: Potíže českých bank se špatnými úvěry se řeší s pomocí státní Konsolidační banky. Jaká pojistka funguje pro podobné případy v Německu? HARBOU: Máme speciální zajišťovací systém vzájemného křížového vlastnictví. Největší finanční instituty jsou ručitelsky propojeny. A v momentě kolize se podpoří.

EURO: Jaký zvuk mají ve Spolkové republice české banky? HARBOU: České banky nevyužily důsledně příležitosti k ozdravění svého portfolia, a tu měly už od počátku devadesátých let. Mám na mysli především to, že nedotáhly do konce vlastní privatizaci. Mnohé zůstaly ochromeny, což vedlo k tomu, že nastaly větší výpadky při budování hospodářské struktury. Ale tento proces se zdá být jenom zbrzděný, nikoliv ztracený. Nyní snad přichází ten správný okamžik. Soudím také, že české banky, které dosud mnohdy provozovaly až příliš rizikovou úvěrovou politiku, dnes musí její kurs změnit. Stěží mohou očekávat, že na vykoupení špatných dluhů získají peníze od jiných peněžních ústavů. Jde o přirozený ozdravný proces, jehož cílem je, aby banky měly rizika pod kontrolou. Pokud finanční ústavy ozdravnou kúru nastoupí, byť se zpožděním a s pomocí státu, je to správné východisko. A je dobré znovu připomenout, že české banky musí v budoucnu pečlivě rizika řídit. Léčba začala, ale není ještě u konce. Ale nemusíte mít obavy, že by snad příliš mnoho zahraničních investorů vašemu bankovnictví uškodilo. Žijeme v době globalizace a pro německé banky je už zcela samozřejmé, že mají akcionáře ze zahraničí. Vypozorovali jsme, že není ani špatné, ani zneklidňující, když je o nějaký peněžní ústav velký zájem z jiné země. Naopak, je to lepší pro jeho kvalitu a jeho schopnost práce v příštích letech. Taková očista si v České republice vyžádá ještě nějaký ten čas, protože tu byla po určitou dobu popírána a vyloučena. Nyní mohou začít změny: zahraniční akcionáři drží už v některých bankách podíly a pravděpodobně budou posilovat svou přítomnost. Už v roce 1993 jsem v rozhovoru pro Frankfurter Allgemeine Zeitung vyjádřil přesvědčení, že celé české hospodářství stejně jako banky tuto cestu vývoje nastoupí, aby byly atraktivní a zajímavé i pro zahraniční investory. EURO: Dresdner Bank má od roku 1992 vlastní zkušenosti i přímo z Prahy a Brna, kde působí v joint venture s Banque Nationale de Paris (BNP). Co vás přivedlo do České republiky? HARBOU: Už od pádu berlínské zdi jsme se rozhodli zřídit si filiálky v postkomunistických zemích, které si vedou velmi zdatně (Dresdner Bank má nyní zastoupení v Bulharsku, Chorvatsku, Polsku, Rumunsku, Rusku a Maďarsku – pozn. red.). Dospěli jsme k závěru, že nebudeme kupovat žádnou českou banku, ale založíme si vlastní. V České republice neprovozujeme aktivní úvěrovou politiku, ale angažujeme se v bankovním poradenství; našimi klienty jsou velké české i mezinárodní firmy a instituce. A připravujeme si tak půdu. Evropa musí být na změny, jež ji čekají, připravena. My nechceme zůstat pozadu. Lze si jen přát, aby do České republiky šlo stále více investic. Z Německa, jehož podnikatelské a finanční kruhy byly rozčarovány zbrzděním dynamiky českého rozvoje, cítím v tomto směru jistou zdrženlivost. Jiné země si naopak pospíšily. Ale s tímto rozhodováním souvisí i výkonný bankovní systém a ten u vás dosud není na odpovídající úrovni.

EURO: Evropská unie připravuje rozšíření. Zvažovanými uchazeči o členství jsou i Polsko a Česká republika, tedy sousedé Německa. Vy sám se podílíte na tvorbě strategické expanze Dresdner Bank východním směrem. Považujete kandidáty za připravené? HARBOU: Mám na starosti hospodářský vývoj v Evropě a pochopitelně i situaci v evropském bankovnictví. Myslím, že nikdo nepřijde rozšířením o nové státy zkrátka. Považuji Česko, Polsko a Maďarsko za velmi konkrétní kandidáty. Menší váhu ale přikládám tomu, kdy se tak stane. Nepovažuji totiž za rozhodující, zda to bude o rok dříve či později. Mnohem důležitější je, jak jsou země na vstup připraveny, a to jak zájemci, tak i členové unie. Chápu ovšem, že čekatelé nemohou čekat věčně. Česká republika musí položit větší důraz na sladění legislativy s evropskou. Jde třeba o burzovní právo, o ochranu věřitelů. V tomto směru máte co dohánět.