Česko, montovna Evropy. Toto hanlivé označení se v souvislosti se strukturou zdejší ekonomiky objevuje v médiích s železnou pravidelností. A dlouhodobě. Podíl průmyslu na tuzemském HDP se dlouhé roky pohyboval nad hranicí 30 procent. V posledních letech se však toto číslo snižuje – v roce 2022 byl podle údajů časopisu Statistika a my vydávaného Českým statistickým úřadem jeho podíl 27procentní, předloni dle dat Svazu průmyslu a dopravy České republiky už dokonce jen čtvrtinový.
Ve srovnání se zbytkem Evropské unie si sice Česko vede v daném ohledu nadprůměrně – v rámci celé sedmadvacítky přispívá sekundární sektor k celkovému HDP pouze 19 procenty –, jenže jak se říká, kvantita nenahrazuje kvalitu. „Světu dodáváme komponenty a polotovary, nikoli finální produkty s vyšší přidanou hodnotou,“ říká pro Euro.cz Michal Šmída, šéf RockawayQ, což je investiční divize spadající pod skupinu Rockaway Capital, která se jako taková zaměřuje na podporu technologických firem vyvíjejících softwarová řešení postavená na umělé inteligenci (AI).
Nevyužitý potenciál
Zbavit se oné nelichotivé nálepky je podle Šmída pro Česko zcela zásadní. Nebude to však lehké – tím spíš když je řada místních podniků pod tíhou rostoucích cen energií a výrobních nákladů obecně nucena přesouvat produkci do zahraničí. Což k průmyslové soběstačnosti Česka, potažmo Evropy jako takové povede jen stěží.
„Pokud si chceme udržet ekonomickou stabilitu a životní úroveň, musíme o tuto průmyslovou soběstačnost zabojovat. Kupříkladu my v Česku jsme historicky těžili z levné práce i levné energie. Obojí je dnes pryč. Průměrná mzda v průmyslu vzrostla za posledních 10 let o více než 50 procent a ceny energií se vyšplhaly k nejvyšším v Evropě. Co nám však zůstává, je poloha a technologický talent,“ míní s tím, že aby se zdejší průmysl dostal tam, kde už jednou byl, je zapotřebí ho takříkajíc posunout do 21. století a digitálně transformovat.
„Když procházím výrobní haly českých podniků, často vidím obrovský nevyužitý potenciál. Cenná data nikdo systematicky nesbírá a neanalyzuje, mnoho procesů spoléhá na papír a tužku, neexistuje centrální systém ani standardy kvality,“ upozorňuje šéf RockawayQ.
Data v excelu – v tom lepším případě
Šmída aktuální stav věcí napříč tuzemským průmyslem přirovnává k situaci, kdy pilot letadla nevidí, kam letí, a ani se nemůže spolehnout na přístroje před sebou, takže neví, co se kolem něj děje. Zároveň ale dodává, že stále je čas a prostor tyto nešvary napravit.
Aby se výrobní podnik dokázal úspěšně transformovat a mohl naplno začít využívat svého potenciálu, je zapotřebí dodržet několik základních pravidel, které stojí na vzájemně propojených pilířích. „Než firma sáhne po inovacích, měla by pochopit, jak funguje – sbírat data, popsat své procesy a doladit je tak, aby bylo možné ji automatizovat co nejefektivněji. Zkrátka pochopit sebe samu do úplných základů. Právě tento moment je pro mnoho firem naprosto zásadní,“ vysvětluje Šmída a přidává příklad z praxe: „Při návštěvách výrobních závodů se opakovaně setkávám se stejným problémem – data v továrnách buď vůbec neexistují, jsou roztříštěná, založená v excelových tabulkách nebo hlavách dlouholetých mistrů. S přesnými daty o výkonu strojů, spotřebě materiálu nebo energetické náročnosti přitom firmy mohou činit mnohem kvalifikovanější rozhodnutí.“
S AI obezřetně
Jakmile mají firmy všechna potřebná data k dispozici, mohou se konečně „s čistým svědomím“ pustit do samotného procesu automatizace a robotizace. Jenže právě na tento krok poměrně často z důvodu všemožných obav vůbec nedochází. „V RockawayQ jsme zjistili, že se automatizaci vyhýbá každá čtvrtá česká výrobní firma,“ prozrazuje Šmída. „Jak přitom můžeme vidět na mnoha příkladech ze zahraničí, jde o zásadní konkurenční výhodu, bez které ve světě nemáme šanci obstát,“ myslí si.
Poslední fází, respektive oním pilířem transformace, pak je zapojení systémů umělé inteligence: „Zde je potřeba být realistický a nesahat po AI příliš zbrkle. Bez kvalitních dat a kontextu nemá nasazení takových nástrojů vůbec žádný smysl. Každá továrna potřebuje vlastní, na míru vytvořený model, který bere ohled na její specifika. Dokonce i dvě zdánlivě identické výrobní linky v různých závodech se chovají jinak a generují odlišná data. Univerzální řešení v tomto případě zkrátka nefunguje.“
Rozhodující jsou lidé, nikoliv stroje
Jakkoliv mohou všechny výše uvedené tipy, rady a postupy znít komplikovaně, jejich realizace může být nakonec podle Šmídy o poznání snazší, než by člověk řekl. A sice proto, že proces digitální transformace není závislý na strojích, které mají jednotlivé firmy k dispozici, jako spíše na lidech, respektive jejich talentu. A toho je v tuzemsku naštěstí dostatek.
„Česko má příležitost stát se znovu průmyslovou velmocí, jakou bylo za první republiky. Češi v sobě ale musejí probudit odvahu a chuť ke změnám, kterou vždy historicky měli. V tom si můžeme vzájemně pomoci – potkávat se, ukazovat si konkrétní příklady toho, co funguje v zahraničí, co můžeme změnit a co konkrétní řešení výrobě přinese. Vidím i to, že digitalizované závody přitahují mladší zaměstnance, jejichž průměrný věk je o osm let nižší než v tradičních výrobnách,“ konstatuje Šmída a na závěr optimisticky poznamenává: „Jsem přesvědčen, že Česko může být regionem, od kterého se celá Evropa bude učit, jak znovu získat průmyslovou soběstačnost. Máme na to historii, mimořádný talent i technologické know-how. Teď je čas vzít český průmysl do vlastních rukou a znovu z něj udělat národní chloubu.“
