George H. W. Bush vešel mezi novodobé americké prezidenty jako ten, který měl nejvíce smůly - a dokázal ji nést důstojně.
Jednou z radostí příležitostného obituaristy je, že se může vyhnout těm zesnulým, kteří po sobě mnoho dobrého nezanechali. Může se pak v klidu věnovat těm, kde chvála není věcí křesťanské povinnosti, nýbrž skutečného obdivu. Ve chvíli, kdy onoho obdivu za života bylo méně, než by si dotyčný zasluhoval, to platí dvojnásob; a George Herbert Walker Bush k takovým patří.
V dějinách Bílého domu bude mít Bush starší již navždy pozici muže, který to daleko nedotáhl. Byl prvním republikánským prezidentem (a s výjimkou Jimymho Cartera první zvolenou hlavou amerického státu vůbec) od roku 1932, kterému nevyšel pokus o znovuzvolení. Vedle svého spektakulárního předchůdce Ronalda Reagana vypadal v roce 1988 trochu jako šedá myš; o čtyři roky později ve srovnání s neméně blyštivým nástupcem Billem Clintonem působil staře a unaveně.
Kromě toho jeho čtyřleté působení v Bílém domě tvořilo předěl mezi světem starým a novým, analogovým a digitálním, velkorysejším a nemilosrdnějším. Na vrcholné politické scéně nebylo nikdy mnoho práce pro jeptišky; ale současná míra stranického nepřátelství, jež v USA na federální úrovni de facto blokuje normální politický proces, našla svůj začátek právě za vlády George H. W. Bushe. U člověka, jenž proslul gentlemanskou náturou, je to paradoxní - ale takový je život.
Začalo to jménem Willie Horton. Vyslovte jej ještě dnes před kterýmkoli příznivcem Demokratické strany a uvidíte ukřivděný výraz. Horton je lupič a vrah. V roce 1974 se dvěma komplici přepadl ve státu Massachusetts benzinku, tamního sedmnáctiletého pumpaře okradl, ubodal a nacpal do popelnice. Když ho chytili, dostal doživotí. Pak ovšem přišla tamní vláda s programem integrace vězňů do běžné populace; i doživotní vězňové v jeho rámci dostávali vycházky. Politicky tohle rozhodnutí zaštítil guvernér Michael Dukakis.
Čtěte také:
Bizarní výzdoba v Bílém domě: Trumpa obklopují bývalí republikánští prezidenti
Byl to skutečný americký patriot, ocenil zesnulého senátora McCaina Pence
Ve věku 94 let zemřel bývalý prezident USA George Bush starší
Horton se z první vycházky nevrátil. Tři čtvrtě roku se skrýval; pak přepadl mladý pár, jeho přizabil pistolí, ji několikrát znásilnil a pak odjel jejich autem. Ne daleko, pochopitelně. To bylo v dubnu roku 1987 a schylovalo se k volbám. Demokratické primárky vyhrál … Michael Dukakis.
Proti němu stál viceprezident Bush a s ním drsný politický náhončí (dnes bychom řekli šéfstratég nebo jiné vznešeně znějící slovo) Lee Atwater. Hortonův případ mu ideálně posloužil: vidíte, takhle to dopadá, když jsou u moci lidi jako Dukakis. Protože Horton byl (dodnes je - v sedmašedesáti se těší dobrému zdraví ve věznici v Marylandu) černoch, křičeli demokrati, že Atwaterův útok je rasistický; voliči v něm však viděli hlavně nesmyslně propuštěného vraha. Bush volby vyhrál (jako dosud jediný viceprezident od roku 1836), ale Atwater sám přiznával, že kauza Horton byla v kampani ranou pod pás. Dnes by to tak nikomu nepřipadalo.
V úřadu pak byl Bush pravým opakem - kdyby to šlo charakterizovat jedním slovem, byla by to uvážlivost. „Nebudu tancovat na troskách berlínské zdi,“ řekl, když se po deseti měsících ve funkci rozložil komunistický režim. Ne že by Bush měl slabost pro bolševismus; ale věděl, že zhroucení mocenské architektury v půli světa není jen vítězstvím svobody, nýbrž také pořádným rizikem. Jak víme, měl pravdu.
Jak však také víme, zahraniční politika volby nevyhrává. „Jde o ekonomiku, blbče,“ hlásal interní slogan Clntonovy předvolební kampaně. Clinton měl v ruce výborný argument: Bush musel zvýšit daně, ačkoli se předtím dušoval, že to neudělá. Ekonomika však v roce 1991 nepěkně zaškytala a zvýšení daní bylo jediným rozumným řešením. Bush byl projednou přehnaně optimistický - a jeho čtyři roky starý slib („Odezírejte mi ze rtů: žádné nové daně.“) se obrátil proti němu.
Kdyby však neměl smůlu dvojnásobnou, nejspíš by na znovuzvolení i tak dosáhl. Celkem dostal 37 procent hlasů, Clinton 43 procent; plných 19 procent pro sebe tehdy získal nezávislý kandidát Ross Perot, jenž však sbíral hlasy téměř výhradně Bushovi. Ve dvoustranném duelu by byl Bush Clintona s přehledem porazil, ukazovaly průzkumy; takto měl smůlu.
Přečtěte si: 7 zásadních momentů amerických prezidentských debat
Clintonovi to republikáni nikdy neodpustili; nepřenesli přes kolektivní partajní srdce, že floutek, který se vyhnul Vietnamu a svůj život dělil mezi kariérismus a děvkaření, porazil hrdinu, pilota z druhé světové války, vzorného manžela a vůbec pěkné zosobnění hodnot, na nichž si Amerika zakládá. (Později vyšlo najevo, že si na nich zakládají pouze konzervativní republikáni, a to ještě často jen naoko, kdežto zbytku Ameriky jsou šumák. I takový je život.)
Republikáni proto šli po Clintonovi jako vzteklí psi - a taková zůstala norma dodnes. Bushův syn se od demokratů nedočkal ničeho lepšího, stejně jako v obráceném gardu Barack Obama nebo dnes Donald Trump. Zároveň s tím klesala i vůle Bílého domu nacházet s Kongresem jakýkoli konsensus; způsob vlády byl zredukován na využití hrubé exekutivní nebo hlasovací síly (asi jako v pokleslých postkomunistických zemích střední Evropy, můžete si říci). Bush se mezitím s Clintonem spřátelil - alespoň natolik, že o něm už na veřejnosti nemluvil jako o buranovi. Ale to už byli oba pánové mimo hru.
A tak Bushovo dílo uvážlivé stability vzalo za své. Synové docela nedorostli otcova formátu; George junior po něm zdědil příjemnou povahu, ale už nikoli jeho intelektuální zvídavost; Jeb zase odvedl dost práce na Floridě, ale poté neměl dostatek ambice efektivně čelit Donaldu Trumpovi. Dost možná by však v dnešní Republikánské straně nebylo místo ani pro Bushe staršího - ke škodě partaje i celých Spojených států.
Čtěte komentáře Daniela Deyla:
ČLÁNKY DO MAILU