V pátek večer startují XXV. zimní olympijské hry. Hostit je budou italská města Milán a Cortina d’Ampezzo a potrvají až do 22. února, tedy celých 15 dní. Jednu z největších sportovních událostí letošního roku symbolicky zahájí tradiční slavnostní ceremoniál, jež se odehraje na legendárním fotbalovém stadionu San Siro. Spolu s ním se ale otevře otázka, která olympiády doprovází vlastně také již celkem tradičně: Jaká je jejich skutečná ekonomická bilance?
Pořádání podobně rozsáhlých akcí je totiž dlouhodobě spojeno s mimořádně vysokými náklady a spornými přínosy. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) i hostitelské země je opakovaně prezentují jako impuls pro regionální rozvoj, dostupná data nicméně hovoří poměrně jasně: olympiády patří mezi ekonomicky nejrizikovější megaprojekty vůbec. Náklady systematicky překračují původní rozpočty a jejich dlouhodobá návratnost je většinou nízká nebo záporná.
Náklady unikající kontrole
Asi není třeba příliš zdůrazňovat, že zimní olympiády bývají povětšinou z finančního hlediska mnohem rizikovější než ty letní, protože vyžadují drahou specializovanou infrastrukturu typu skokanských můstků, bobové dráhy či zasněžovacích systémů. Využití této techniky je velmi omezené, zatímco dopad na veřejný rozpočet naopak obrovský.
Celý problém navíc umocňuje fakt, že se zimní hry, celkem pochopitelně, konají v horských regionech, které nejsou připraveny na nárazový příliv tolika návštěvníků najednou. Což vyžaduje masivní investice do dopravy a infrastruktury, jež jsou v praxi efektivní jen krátkodobě.
„Jedním z nejlépe zdokumentovaných rysů olympiád je systematické překračování rozpočtů. Studie Oxfordské univerzity potvrzují, že plánované náklady překročilyvšechny hry, přičemž u těch zimních jde v průměru o 132 procent v reálných cenách. Extrémním příkladem je třeba Soči 2014, kde se náklady vyšplhaly z plánovaných 12 na více než 50 miliard dolarů,“ vysvětluje analytik Portu Lukáš Raška.
Podobný rozdíl mezi původními odhady a reálnými náklady lze nalézt u zimních her v Pekingu 2022. Tam sice organizační výbor vykázal provozní přebytek, avšak podle nezávislých analýz byly skutečné náklady několikanásobně vyšší. Mnohem lépe dopadl jihokorejský Pyeongchang 2018 s překročením rozpočtu o pouhá dvě procenta. Jednalo se však o pověstnou výjimku potvrzující pravidlo, jelikož v případě Milána a Cortiny studie počítá s překročením nákladů o více než tři čtvrtiny.
Překročení nákladů zimních olympijských her
Autor: The Oxford Olympics Study 2024
Že i letošní olympiáda s poměrně velkou mírou jistoty svůj rozpočet překročí, naznačují i dosud zveřejněná čísla, která však nejspíš nebudou konečná. Zatímco původní plán na samotné uspořádání her počítal podle zprávy agentury Reuters se zhruba s 1,3 miliardy dolarů, pár dní před zahájením se hovořilo již o částce 1,7 miliardy. Zároveň vzrostly i výdaje na související infrastrukturu, do níž směřovalo z veřejných peněz dalších přibližně 3,5 miliardy dolarů.
„Klíčovým problémem není jen výše nákladů, ale i způsob jejich vykazování. Oficiální předkládané rozpočty zahrnují pouze provozní výdaje a sportovní zařízení, zatímco náklady na dopravu, urbanistické projekty či bezpečnost zůstávají mimo olympijské účetnictví. Výsledkem je zkreslený obraz ekonomické bilance, který znemožňuje racionální debatu o skutečných přínosech a nákladech her,“ podotýká Raška.
Kdo na tom opravdu vydělá?
Zastánci zimních olympijských her často argumentují růstem zaměstnanosti, zvýšenou spotřebou a přílivem turistů, empirické studie však tato tvrzení zpochybňují. Analýzy zaměřené na ekonomické dopady sportovních megaudálostí ukazují, že pozitivní efekty jsou mnohdy dočasné a zároveň doprovázené vytěsňováním běžné ekonomické aktivity.
Řada turistů se hostitelským regionům v době her vyhýbá kvůli vysokým cenám, bezpečnostním opatřením a přeplněnosti. Sportoviště se po jejich skončení využívají relativně zřídka, slibovaný regionální rozvoj se často nedostaví a veřejné rozpočty bývají zatíženy dluhy na mnoho let dopředu.
Jednou z mála výjimek byl v tomto ohledu Vancouver 2010, kde se městu podařilo na olympiádu navázat díky využití existující infrastruktury, silné místní ekonomice a jasně definované post-olympijské strategii. „Olympijské hry představují mimořádné finanční riziko i ve srovnání s jinými megaprojekty. Historicky všechny olympiády zaznamenaly průměrné překročení nákladů o 159 procent v reálných cenách, což je druhé nejvyšší číslo ze všech typů megaprojektů,“ doplňuje Raška.
Hlavní příčinou je podle něj pevný termín a nemožnost kompromisu mezi časem, rozsahem a náklady. Hostitelská země garantuje všechny dodatečné výdaje, což může mít devastující fiskální dopady. Dokonale to ukázal například Montreal 1976, kde byl rozpočet reálně překročen o 720 procent (v nominálních hodnotách pak dokonce o těžko uvěřitelných 1 266 procent).
Autor: Oxford Projects Database 2023
Navzdory těmto zkušenostem se města a státy o pořádání zimních olympijských her stále ucházejí. „Motivací je především politický kapitál, prestiž a snaha o mezinárodní zviditelnění. Ekonomická racionalita zde často ustupuje symbolickým a reputačním faktorům, přičemž finanční rizika nese převážně veřejný sektor. Soukromé subjekty se naopak podílejí zejména na výnosech, například prostřednictvím sponzoringu a vysílacích práv,“ objasňuje analytik Portu.
Sporná pražská kandidatura
Úvahy o konání olympiády se kdysi objevily i v Česku. Hlavní atletický stadion v Letňanech, vesnička pro sportovce v Bubnech a jachtaření na Lipně? Tak mohly vypadat hry v Praze podle tehdejší studie PwC pod vedením ekonoma Miroslava Singera, která tvrdila, že by mělo jít o výdělečný podnik. I tak by ale hry vyžadovaly velké investice.
Studie zmíněné společnosti z roku 2004 odhadla přímé náklady na 136 miliard, v roce 2007 pak došlo ke snížení na celkových 88 miliard korun – úspora byla zčásti dána přesunem některých položek mezi investice nutné i bez her a částečně změnou koncepce směrem k rekonstrukcím sportovišť. Celkové náklady včetně infrastruktury se každopádně i tak odhadovaly na zhruba 600 miliard korun.
Podle Rašky by olympiáda čistě v režii Česka ekonomicky ani infrastrukturně nedávala smysl. „Náklady na výstavbu sportovišť, dopravní infrastruktury a bezpečnost by šly do desítek, klidně i stovek miliard korun,“ uvádí pro Euro.cz s tím, že česká ekonomika je příliš malá na to, aby takový jednorázový megaprojekt dokázala efektivně absorbovat bez omezení jiných, produktivnějších investic.
„Teoretický smysl by olympiáda mohla mít pouze v modelu spolupořadatelství více zemí, kde by se rozdělily investice a využila již existující sportoviště v regionu. V takovém případě by ČR mohla těžit z části přínosů – turismu, krátkodobé spotřeby či reputačního efektu – aniž by nesla plnou váhu finančního a provozního rizika,“ uzavírá Raška.
