Uprostřed bitvy stáhl srbský muž číslo dvě Vuk Brankovic několik tisíc svých mužů z boje; jeho šéf, kníže Lazar, padl do zajetí a Turci získali navrch. V tu chvíli však dvanáct srbských šlechticů přemohlo ochranku sultána Murada; jeden z nich, Miloš Obilic, se obětoval a udatně jej zabil dýkou, aby sám vzápětí našel z tureckých rukou smrt.
Psal se 28. červen roku 1389 (přijetím gregoriánského kalendáře se z něj později stal 15. červen) a srbský národ na Kosově poli nalezl ospravedlnění své existence stejně jako své ústřední hrdiny, nepřátele a zrádce.
Že legenda odpovídala skutečnosti jen málo, na věci nic nemění. Brankovic se podle jiné verze dal na ústup až poté, co Turci Lazara zajali, takže nebyl zrádcem, nýbrž rozumným vůdcem. Obilic nikoho nepřemohl, nýbrž zběhl, nechal se k sultánovi dovést; pak si to zřejmě rozmyslel, využil příležitosti k vraždě svého nového pána a sám se stal mučedníkem (srbská církev jej poté prohlásila za svatého).
Možná se ten muž jmenoval Kobilic; a také je možné, že vůbec neexistoval. O bitvě na Kosově poli toho víme pramálo; historici se dokonce neumějí ani shodnout, kdo vlastně vyhrál. Jde o to, komu věříte. A od té doby to tak je pořád; bitva na Kosově poli ještě zdaleka neskončila.
Šest výstřelů, pět do cíle
Její nejčerstvější dějství se odehrálo letos 16. ledna v kosovské Severní Mitrovici, nějakých čtyřicet kilometrů od původního bojiště. Ve čtvrt na devět ráno projíždělo po tamní hlavní ulici černé SUV, právě když tam do své kanceláře vstupoval Oliver Ivanovic, šéf druhé největší srbské politické strany v Kosovu SDP (Svoboda, demokracie, spravedlnost). Zaznělo šest výstřelů ze samopalu, z nichž pět zasáhlo cíl; Ivanovic o chvíli později zemřel.
Když v Kosovu zemře Srb, notabene politik, logická reakce stočí pohledy směrem k albánské většině (z 1,8 milionu obyvatel země je Albánců 1,6 milionu). Ta má v Kosovu hlavní slovo od roku 1999, kdy zásah NATO v její prospěch ukončil de facto občanskou válku se Srby; v roce 2008 vyhlásila tamní vláda nezávislost, již dosud uznalo 111 ze 193 členských zemí OSN (Srbsko mezi nimi není). Zhruba 120 tisíc Srbů, kteří z Kosova neodešli, žije většinou na severu při srbské hranici a nežije si nijak vesele. Je to neobyčejná situace: na kousek země přibližně od Mitrovice k hranici nedosáhne ani moc albánská z Prištiny, ani z Bělehradu moc srbská. Je to země nikoho, kde se skutečná moc koncentruje v rukou toho, kdo má právě větší samopal, nejčastěji drogových gangů.
Neobyčejná situace volá po neobyčejných lidech - a Oliver Ivanovic (64) neobyčejným politikem rozhodně byl. Za komunistů vystudoval ekonomii, ale věnoval se hlavně karate, v němž získal černý pás a hodnost mezinárodního rozhodčího. Také chtěl být pilotem, než se přišlo na to, že špatně vidí; vedl pak v Mitrovici sportovní halu. Když padli komunisté, vystoupil z partaje, řka, že mu legitimací netřeba, protože je „mužem z lidu“. Za pár let mu osud přihrál osudovou šanci dokázat to v praxi.
Hlídači mostu
Když v roce 1999 zmíněné nálety NATO vyhnaly Srby na sever, Mitrovica se stala jakýmsi neoficiálním hraničním bodem. Po tamním mostě přes řeku Ibar procházeli srbští uprchlíci, ale také etničtí Albánci, kteří si počínali jako v dobyté zemi. Tehdy dal Ivanovic dohromady skupinu ozbrojených dobrovolníků, kteří most na srbské straně hlídali, aby albánský postup zastavili.
Teoreticky sice měly mít situaci pod kontrolou síly NATO, ale v praxi ji přenechaly srbským dobrovolníkům a sní i vládu nad životem od Severní Mitrovice na sever.
Vznikla tak absurdní situace, v níž v zemi vládly dvě sorty úřadů: od Mitrovice na jih fungovaly úřady místní, obsazené Albánci a sloužící Albáncům, kteří tvoří skoro 99 tamní populace. Od Mitrovice na sever pak fungovaly úřady federální, obsazené Srby a sloužící tamnímu, z 95 procent srbskému obyvatelstvu.
Takhle to víceméně šlo až do vyhlášení kosovské nezávislosti v roce 2008. Od té doby se Bělehrad z Kosova nestáhl, pouze se přesunul do podzemí, používaje tajné policie a úplatky úředníkům jako hlavní nástroje své moci.
Ona moc má vést k návratu Kosova pod srbskou správu, jakkoli to vypadá jako ztracená kauza, alespoň na pár desítek let. Cílem o něco realističtějším je odtržení čtyř severokosovských okresů s drtivou převahou srbského obyvatelstva a jejich připojení k Srbsku. A kdyby ani to nevyšlo, lze tímto „odbojem nízké intenzity“ udržovat jejich neoficiální autonomii a komplikovat život vlád v Prištině. To je další dědictví bitvy o Kosovo: i porážka může být úspěchem, pokud má za následek alespoň zpomalení postupu nepřítele.
Esej: Zamávejte eurobusu
Tak vypadá věc z Bělehradu. Není divu; kdykoli jsou v Srbsku volby, otázka Kosova přijde na přetřes - a Srbové jsou jako jeden muž přesvědčeni, že posvátné území je jejich, a nazdar. Kdo je stran Kosova radikálnější, má ve volbách navrch. Fakt, že 96 procent tamních Albánců tvoří muslimové, jen pomáhá zesilovat ozvěny historických antipatií. Kosovská realita ovšem pochopitelně žije více přítomností než historií.
A k těm, kdo se snaží učinit onu přítomnost snesitelnější, patřil právě Ivanovic. „Co mají ti lidé dělat?“ citoval jej britský deník Daily Telegraph loni. „Chtějí vést normální život, musejí se s Albánci nějak dohodnout,“řekl o zbývajících kosovských Srbech. Dohodnout se je klíčový termín: Ivanovic sám se kromě rodné srbštiny domluvil plynnou angličtinou, italštinou a především albánštinou. Přirozeně se tak stal mluvčím srbského společenství ve věcech komunální politiky. Odpověď na otázku, odkud kam se bude vozit odpad, se v národní hrdosti hledá špatně.
Rozkol s Bělehradem
To však postavilo Ivanovice a jeho stranu SDP do sporu s největší prosrbskou kosovskou partají, známou pod názvem Srbský seznam. Ta je podstatně radikálnější než SDP, a ačkoli má oficiálně za úkol chránit práva kosovských Srbů, v praxi se zabývá především komplikováním života Prištině. Její lidé před loňskými volbami běžně nazývali Ivanovice zrádcem srbské věci.
„Dokázal jsem svoje vlastenectví daleko bolestněji, než - jak doufám - je budou muset kdy dokazovat ti, kteří mě dnes viní z jeho nedostatku,“ reagoval Ivanovic. A blížíme se pointě. Zakladatelem Srbského seznamu je - bizarně - bělehradská vláda; jejím prvním šéfem byl Aleksandar Vučic, dnešní srbský prezident.
Přijměte nezávislost Kosova, chcete-li do EU, vzkázal Gabriel Srbsku
Má zapeklitý úkol slučovat neslučitelné: budoucí prosperita pro jeho zemi má podobu členství v Evropské unii, jež ovšem Brusel kategoricky podmiňuje vyřešením kosovské otázky. V Bruselu, Berlíně a Paříži se nikdo netají tím, že jediné přijatelné řešení je plné uznání Kosova. Kdo však něco takového v Bělehradu navrhne, prakticky si podepíše vstupenku do politického důchodu.
Co tedy počít? Vučic dělá chytrou horákyni, seč mu síly stačí. Jako první srbský boss prohlásil, že je o Kosovu třeba otevřeně debatovat, ačkoli nic konkrétního v tom směru z Bělehradu nezaznělo. Namísto toho během loňského roku iniciovala Evropská unie sérii setkání prištinských a bělehradských politiků, aby přiměla obě země ke konečné dohodě. Pro Srby je to nepřijatelné, ale odmítnutí by znamenalo konec euronadějí. Vučic a jeho lidé tak na poslední chvíli horečně hledali, jak z toho ven, aby se jejich vuk nažral a eurokoza zůstala celá.
Jednání došla do finále patnáctého ledna; očekávalo se, že zhruba sedmnáctého by mohla být dohoda o Kosovu podepsána. Ale kdež - šestnáctého ráno byl zastřelen Ivanovic a ještě ten den odpoledne srbská delegace jednání opustila na protest proti tomu, že „jejich politici nejsou v Kosovu v bezpečí“.
Velká Albánie
Dílčím vítězem je tedy Vladimir Putin. Ten se snaží Srby udržet mimo EU, jak to jen jde. Nakolik je mu vtom Vučic spojencem, není úplně jasné; jisté naopak je, že právě do Moskvy vedla po inauguraci jeho první zahraniční cesta. Pokud za vraždou Ivanovice přímo či nepřímo stojí Moskva (což je v tuto chvíli pouhá spekulace), má Evropa velkou starost navíc. V každých kosovských volbách přijde řeč na připojení k Albánii.
Kdyby v emotivní atmosféře po vraždě Ivanovice reálně vzrostl tlak na připojení části severu Kosova k Srbsku, lze vzápětí očekávat posílení snah o vznik „Velké Albánie“ - což je věc, na kterou zase slyší všichni Albánci, jakkoli jinak ti kosovští hledí na své krajany ve staré vlasti skrz prsty.
Tím ta představa nekončí. Naznačený vývoj by bezpochyby nabudil také Albánce žijící v sousední Makedonii. Logicky by následoval srbský požadavek na integraci Republiky srbské v Bosně a celý ten vražedný kolotoč z 90. let by se mohl rozjet nanovo. Jediný, kdo by z toho profitoval bez ohledu na výsledek, by byla Moskva a její záměr oslabit Evropskou unii. Jinými slovy, bitva o Kosovo zase jednou rozhoduje o osudu Evropy.
Přečtěte si také:
ČLÁNKY DO MAILU