Zvyk políbit zemi, na kterou vstupuji, má prastaré kořeny a vyjadřuje různé pocity. V našich časech jsme si zvykli, že toto lehce teatrální gesto má téměř vyhrazeno hlava katolické církve. Jinak se vyskytuje ještě tak v béčkových katastrofických filmech při obzvláště dojemném happy endu.
TRAFIKA
Na letiště v Savannah se vracejí američtí vojáci, kteří předtím v Iráku, na jiné půdě, válčili. Dá se odhadnout, že ten jeden, který emoce této chvíle potřeboval vyjádřit polibkem zemi, kam se vrací, cítí radost i úlevu z přežití. Vzhledem k vývoji situace v Iráku velmi pochopitelné. On v tomto „katastrofickém“ filmu, který my ostatní sledujeme nepřetržitě na televizních obrazovkách, hrál, přežil a dočkal se svého osobního happy endu. My možná dokážeme najít Irák na mapě málem se zavázanýma očima. Ale on tam byl osobně. Kdo by se na jeho místě nevojácky neradoval z návratu?
