Každé léto vystoupají stovky hongkongských stavebních dělníků a inženýrů po zhruba 200 schodech na Ching Lin Terrace v Kennedy Town, aby v místním chrámu vzdali úctu Lo Panovi – legendárnímu čínskému tesaři z dynastie Čou a patronu stavitelů. A každoročně se modlí za bezpečný a stabilní rok práce.
Uctívání Lo Pana získalo v dnešní nejisté době zvláštní význam, protože od pandemie covidu počet velkých stavebních projektů v tomto městě rapidně poklesl, takže mnoho dělníků zůstalo bez stálého zaměstnání. A jsou mezi nimi i takzvaní „pavoučí muži“, kteří ovládají starodávnou techniku bambusového lešení.
Součást městské identity
Najít dům pokrytý strukturou tvořenou bambusovými tyčemi uspořádanými do mřížky není při procházení ulicemi Hongkongu nikterak těžké. Tyče jsou křížem krážem spojeny nylonovými páskami a pokrývají mrakodrapy třeba i stovky metrů nad zemí. Další menší konstrukce pak často vyčnívají z oken nebo chrání klimatizační jednotky a balkony.
Toto lešení se používá jak při stavbě nových budov, tak během jejich renovace. Jedná se o techniku, která je v Hongkongu oblíbená přes staletí a jejíž původ v čínském stavitelství sahá až k dynastii Chan, tedy přibližně do doby dva tisíce let nazpět.
V pevninské Číně se sice od 90. let preferuje lešení kovové, jež splňuje mezinárodní standardy, Hongkong nicméně bambusu zůstal věrný i nadále a postavil díky němu třeba i sídlo společnosti HSBC od Normana Fostera. „Ocel je relativně pevná a tuhá, ale méně flexibilní než bambus,” vysvětlil proCNN inženýr z britské firmy Arup Goman Ho, který má více než 30 let zkušeností se stavbou výškových budov v tomto přístavním městě.
Mistrovství, které se učí roky
Práce s dlouhými bambusovými tyčemi vyžaduje specifické dovednosti a intuici, kterou si mnozí osvojí až po měsících či letech. U kovu jsou technické požadavky nižší, pro splnění standardů stačí mít sílu. Na rozdíl od bambusu navíc není hořlavý a náchylný k poškození třeba během deště, jako je tomu u zmíněného přírodního materiálu – ostatně i proto v jeho případě někteří inženýři doporučují ochranné nátěry z epoxidu či plastu.
Udržet tradici bambusu jakožto preferovaného lešenářského materiálu nicméně není snadné. Tím spíš když pracovní síla stárne, nováčků je poskrovnu a zároveň nechtějí dělat fyzicky náročnou práci. A aby toho nebylo málo, dostává se v poledních letech čím dál do popředí také otázka bezpečnosti.
Letos v březnu hongkongská vláda oznámila, že polovina nových veřejných projektů bude muset používat kovová lešení právě z důvodu vyšších bezpečnostních standardů. To mezi místními vyvolalo obavy, že bambus ze staveb zmizí úplně, ačkoliv ve skutečnosti se dané opatření bude prozatím vztahovat pouze na jeden či dva projekty.
Stará bambusová technika se přitom letos dočkala i mezinárodní uznání, když byla prezentována na Benátském bienále. V květnu v Campo della Tana vyrostla v rámci této přehlídky rozsáhlá konstrukce z bambusu, která měla ilustrovat rozmanitost a kontrasty veřejného prostoru v Hongkongu se zaměřením na ohrožené dědictví. A Italové byli ohromeni, jak rychle a přesně jsou hongkongští mistři schopni konstrukci postavit i bez složité matematiky.
„Tyto předmoderní techniky nejsou standardně uznávány, protože existuje ocel, beton a přesné výpočty,” nechala se slyšet architektka a kurátorka pavilonu Jing Čou. Vzápětí nicméně dodala, že někteří účastníci akce bambusovému lešení příliš nedůvěřovali a žádali, aby jeho bezpečnost posvětili inženýři.
Identita a dědictví města
Sama hongkongská vláda potvrdila, že kovové lešení je jen jedním ze způsobů, jak zvýšit bezpečnost, a že bambusové konstrukce vyřazovány nebudou. Většina velkých projektů tak dnes používá hybridní způsob, přičemž kovové tyče podpírají konstrukce od země a bambus tvoří vyšší části.
Konkrétně odborníci odhadují, že až 80 procent lešení v Hongkongu je stále bambusových, zbytek představuje kov, potažmo zmíněné hybridní konstrukce. Tedy řečeno jinak, ačkoliv k jistým proměnám zdejšího stavebního průmyslu dozajista dochází, bambus z ulic této 7,5milionové megapole jen tak nevymizí a i nadále bude představovat jeho dědictví, vizuální kulturu a symbol mistrovství, který propojuje minulost s budoucností.
