Esej: Sebevražedný instinkt

Lubomír Heger 24. června, 06:00  -  Lubomír Heger
24. června, 06:00

Přední znalec džihádu Olivier Roy rozlišuje mezi radikalizací islámu a islamizací radikálů. Většina útoků z poslední doby patří do druhého ranku.

Sebevražedný masový zabiják na evropské půdě je sice moderní jev, ale úplně nový není. Od minulé dekády řádí na evropských školách osamělí střelci, kteří pro svůj střet s „nelidským systémem“ nenacházejí jiné východisko než pozabíjet co nejvíce spolužáků. Tito střelci mívají několik společných rysů - nejsou duševně nemocní, čelili šikaně, vyrostli na počítačových hrách, nalezli se v postavě osamělého mstitele a doufají v posmrtnou slávu a následovníky. Dalo by se říci, že se zradikalizovali ještě předtím, než je vůbec napadlo začít střílet.

Naopak terorismus jako takový donedávna vůbec nepočítal s postavou bezhlavého sebevraha. V jednání teroristů „klasického střihu“ lze vysledovat racionalitu v tom smyslu, že několik zapálených jedinců působí nemalé škody mnohem silnějšímu protivníkovi. Když to činí dlouhodobě a šetří vlastní životy, může se jim nakonec podařit svou kauzu rozšířit až k vítězné válce (Kosovo a UQK) anebo protlačit k jednacím stolům (třeba IRA a Velkopáteční dohoda). Z pohledu organizací jako IRA, ETA, UQK nebo i OOP v Palestině se počínání al-Káidy od roku 2001 a Islámského státu v této dekádě jeví jako chaotické běsnění, které se nezaštiťuje žádnou konkrétní komunitou, souvěrce spíše odpuzuje, má nulovou šanci dopracovat se k jednacímu stolu a - jako by to samo o sobě nestačilo - stojí víc životů ve vlastních řadách, než kolik jich dokáže uzmout „nepříteli“.


Němci dají na prevenci radikalizace 100 milionů eur. Čtěte více


Krátce řečeno, současný džihád v Evropě je projevem nihilismu, pro který není násilí prostředkem, nýbrž konečným cílem. Typickými vojáky v jeho řadách jsou šikanovaní potomci přistěhovalců druhé a třetí generace, kteří obyčejně prošli podobnými fázemi společenského vyloučení a sami sebe vnímají jako osamělé mstitele. Byli radikalizovaní ještě předtím, než vyhledali ISIS. Jejich cílem je získat posmrtnou slávu a následovníky. Nemusejí mít nutně všichni stejnou náturu, ale je jim společné, že v sobě mají cosi jako sebevražedný instinkt.

Třetí kultura

Etnické mísení dalo relativně nedávno vzniknout oboru zvanému kulturní psychiatrie, která rozlišuje mezi čtyřmi možnými výsledky integračního procesu: dekulturací (migrant ztratil veškerý styk s původní kulturou), asimilací (zachová si k ní volný vztah), integrací (je plně funkční v nové zemi, ale má vazby i na původní kulturu) a jakýmsi kolapsem integrace, jemuž se někdy říká třetí kultura. Špatně integrovaný jedinec žije v ostrém konfliktu nejen s hostitelskou komunitou, ale i s generací rodičů, proto se snaží najít alternativu. Podobně jako asociálové z většinové společnosti začne obvykle hledat na ulici, v nějakém gangu, který se oddává drobné kriminalitě.

Podle Oliviera Roye, jenž studoval profily asi stovky západních džihádistů posledních let, se ve Francii, Německu, ale i v USA polovina z nich ocitla před soudem za různé delikty. Téměř všichni byli okolím zprvu považováni za „pozápadnělé“, s vlažným vztahem k islámu. Holdovali alkoholu, drogám a nočnímu životu, byli promiskuitní, vyznávali „pouliční módu“ (značkové oblečení, baseballky, kapuce), poslouchali rap, byli blázni do počítačových her a akčních filmů. Bojová umění hrála v jejich životě důležitější roli než náboženství, většina z nich měla v místní mešitě nějaký kázeňský prohřešek, pakliže nebyli rovnou vyloučeni.

V jisté fázi bezcílného bloumání životem narazili na osobu, kterou v zachycených konverzacích označují za „duchovního vůdce“, „gurua“ nebo „šajcha“. Dotyčného většinou potkali ve vězení, ale taky přes kumpány nebo internet. Pouze v Británii tuto roli hrál známý imám (dnes odsouzený Anjem Choudary), ve Francii a Německu to byli obskurní islámští radikálové, kteří budoucí vrahy obeznámili s nějakou zjednodušenou verzí salafismu. Životy budoucích teroristů pak vzaly rychlý spád - nejprve přišlo islámské „probuzení“ a v řádu měsíců sebevražedná mise (jen v několika případech byl tento vývoj přerušen cestou na Blízký východ).


Přečtěte si o změně politiky hnutí Hamás:

Esej: Hnutí Hamás 2.0


Ani jeden z moderních džihádistů nebyl členem Muslimského bratrstva, nepracoval pro islámskou charitu, nešířil víru ani neměl vztah k hnutí za nezávislost Palestiny. Tito rádoby islamisté neumějí arabsky, salafistické texty čtou ve francouzštině, němčině a angličtině. Téměř bez výjimky pocházejí z dysfunkčních rodin nebo jsou sirotky (bratři Kouachiové vraždící v Charlie Hebdo). Mezi atentátníky je zastoupeno značné procento sourozenců, což podtrhuje generační charakter džihádu. Budoucí sebevrazi ve svých tweetech odmítají islám předků jako „zbabělý“ a slibují svatou válku všem. Cesta ke „třetí kultuře“ je dokončena.

Všechno nasvědčuje tomu, tvrdí Olivier Roy, že v případě moderních džihádistů se nejedná o radikální islamismus -jev, který je v Evropě prokazatelně přítomen a vzkvétá, avšak jen zřídka vede k vraždění. Namístě je mluvit o radikalismu „per se“, dlouhodobě rozvíjeném, který je teprve na poslední chvíli infikován islamismem. Evropa se nepotýká ani tak s radikalizací islámu, nýbrž s islamizací radikalismu, zní závěr.

Klávesový džihád

Lze rozvíjet úvahu dále a dojít k závěru, že v Evropě vůbec nevraždí islám, nýbrž jen psychicky narušení jedinci? To by bylo přehnané. Spíše se dá říci, že Evropa je ve válce se spící armádou osamělých mstitelů, kteří jsou probouzeni zdatnou propagandou Islámského státu. Ten sám sebe vykládá jako chalífát a počíná si teologicky natolik zdatně, že si na dost dlouho získal podporu řady pravověrných muslimů v zemích Perského zálivu. Navíc se nelze domnívat, že by spící vrazi byli někdy v minulosti bezvěrci, podstatnou součástí jejich motivace je přece jen vstup do nebe skrze mučednickou smrt. Svou „oběť“ ovšem nepřinášejí v souladu s muslimskou tradicí, nýbrž v příkrém rozporu s ní.

Uniklé záznamy ISIS o čtyřech tisících rekrutech z roku 2014 prozrazují, že většina z nich byla zcestovalá a dostalo se jí relativně dobrého vzdělání, ale 70 procent z nich mělo jen povrchní znalosti o islámu. Ty navíc nezískali v mešitě ani studiem písma, nýbrž četbou propagandistických materiálů na internetu, což jim mezi učenci vyneslo posměšnou přezdívku „klávesoví džihádisté“. Zatímco islámští fundamentalisté se obvykle snaží mobilizovat masy a spojují svůj boj s nějakou konkrétní kauzou, ať už jde o pomstu za kolonialismus, válku proti židovskému státu, nebo sen o vybudování spravedlivé společnosti podle Proroka, sympatizanti IS se takovými detaily vůbec nezatěžují.

Moderní džihádisté nemluví za konkrétní muslimskou komunitu, nýbrž obecně o „našich lidech“ ve světě. Nemají chuť šířit právo šaría, jako třeba Muslimské bratrstvo - sotvakdy to slovo vysloví. Za nepřátele neoznačují „francouzské kolonizátory“ nebo „americké imperialisty“, nýbrž prostě „křižáky“. Velmi zřídka před svou misí cestují do země původu a obnovují k ní vztah (vrah z Manchesteru Abedi byl výjimkou), jejich válka je ahistorická a lokálně nespecifická. Už vůbec nikdy nemluví o „budování islámské společnosti“ (s výjimkou navrátilců ze Sýrie, kteří mají problém vysvětlit, co tam vlastně dělali). Když už o něčem hovoří, tématy jejich apokalyptických proslovů jsou pomsta a smrt.

„Beru na sebe odpovědnost pomstít své muslimské bratry a sestry,“napsal jeden z prvních moderních džihádistů v Evropě Sidique Khan, jenž v červenci 2005 vraždil v Londýně, „nyní okusíte na vlastní kůži, co předtím my. Smrt sestoupí do vašich ulic skrze nás, neboť my milujeme smrt tak, jak vy milujete život.“ Rétorika radikálů je podle odpadlíka Davida Vallata následující: „Islám vašich rodičů je islámem otroctví a poslušnosti. Náš islám je islámem války, krve a odporu.“ Když jsou rodiče džihádistů ex post konfrontováni s tweety a posty svých ratolestí, strnou v podobném úžasu, jaký zažívali po válce němečtí rodiče gestapáků a strážců ve vyhlazovacích táborech: „Kde se to v tom klukovi vzalo?“

Utopický odér IS

Linka mezi „oběťmi“ ponížení a mstiteli se téměř vytratila. V Evropě nevraždí potomci Palestinců nebo Afghánců, většina vrahů dokonce ani nepochází z nejchudších poměrů. Polovina z nich jsou migranti druhé a třetí generace, čtvrtina konvertité, což spojitost mezi mstiteli a „oběťmi“ západní politiky dále rozvolňuje. Bratři Abdeslamové, kteří spáchali dosud nejkrvavější útok (130 mrtvých) v koncertním sále Bataclan v Paříži, provozovali asi dva roky v Bruselu noční bar, v němž marocká klientela nakupovala drogy. Teprve půl roku před sebevražedným útokem přestali pít a začali se pravidelně modlit. Deklarovaným motivem útoku ovšem byla „zahraniční politika francouzského prezidenta Hollanda“.

Profily atentátníků jsou volně k dispozici, neboť po sobě na sociálních sítích zanechávají množství postů. Jejich taktikou je bezhlavé násilí, které s několika výjimkami (Bataclan, Nice, Berlín) působí relativně malé škody, alespoň ve srovnání se spouští, kterou po sobě zanechávali „racionální“ teroristé z IRA nebo ETA. Strategii nemají novodobí džihádisté žádnou. Jestliže je ani studovaní „kulturní psychologové“ nedokážou zařadit do smysluplného svazku s islámským fundamentalismem, co se to vlastně děje?


Přečtěte si, jak Facebook bojuje proti dezinformacím


Působí tu několik činitelů najednou. Jedním z nich je identitní vakuum, v němž žije většina spících mstitelů roky před útokem. Radikální levice vyklidila pole, islamismus zůstává pro vyděděnce jedinou dostupnou alternativou. Dalším činitelem je štědrý sociální systém, jenž jim umožňuje pohodlnou existenci, kterou by museli jinak hájit tvrdou prací (jen Saleh Abdeslam inkasoval od belgické vlády na živobytí asi 19 tisíc eur). Jinou věcí je utopický odér IS, který působí na mladickou mysl, přestože se ve skutečnosti jedná o dystopii a jeho přívrženci jsou skrz naskrz nihilisté. Jak ale dokazují stovky válečníků z Blízkého východu, kteří v těchto dnech žádají na západních ambasádách v Ankaře o návrat, nic z toho nestačí, pokud v sobě takový nihilista neskrývá „sebevražedný instinkt“. Stejný instinkt, který sdílí se školními střelci a jinými masovými vrahy.

Co proti tomu dělat? Kromě ještě lepšího monitoringu spících vrahů je podle Kamrana Ahmeda, londýnského filmaře a psychiatra s pákistánským původem, zapotřebí dvou věcí. Většinová společnost a média musejí nabízet více pozitivních příkladů integrace, neboť jen ve Francii se v policejních řadách vyskytuje mnohonásobně více muslimů, než kolik jich blouzní o Islámském státu. A druhou podmínkou úspěšného boje je, aby se více angažovala islámská komunita. Ta povětšinou jen bezmocně lomí rukama. Přitom jen ona může poskytnout „teologickou munici“ proti primitivnímu salafismu radikálů. Pokud je to v jejích silách.

Dále čtěte:

Konec dlouhých vousů: Čína zavádí opatření proti muslimům

Zuckerberg chce „globálně odpovědnější“ Facebook. Věří mu to ještě někdo?

Evropská unie bude financovat africkou protiteroristickou jednotku


Hodnocení

Zaujal Vás tento komentář?
Ohodnoťte ho

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Kdo vlastní naše pojišťovny?
5 věcí, které si pamatujte o dokumentárním akreditivu
Zdraží plyn v topné sezóně? Jaké faktory ovlivní jeho cenu?
Všude stejně: jak moc riskujete, když používáte univerzální hesla a pořád stejný PIN?
Kdy je vhodná doba pro přezutí a výměnu pneumatik
Auta
VW Arteon je sice moderní, ale výkonem na starší Passat CC…
Kvíz: Znáte tyto přezdívky modelů aut nebo jiných dopravních prostředků?
Galerie: Kdo je konkurencí pro šestiválcový Stinger GT? Nová Kia mnoho soupeřů nemá
Nové Audi A7 Sportback už je jen hybrid. A zatím bez dieselu
Kia Stinger oficiálně přijela na český trh. Je to auto, které má velký potenciál
Technologie
Velký přehled: Kdo vlastní naše pojišťovny?
GeForce GTX 1070 Ti už se objevují na fotografiích, prosáklo skóre v 3DMarku
Cnews FM: Microsoft vydal Windows 10 Fall Creators Update [podcast]
Vyšel Total Commander 9.10. Co je nového?
Philips začíná upgradovat své televizory na Android 7.0, na rozdíl od Sony ale ne všechny
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít