Výlet do čtvrtohor

 Zámečník 13. srpna, 08:00  -  Miroslav Zámečník
13. srpna, 08:00

Někdy není na škodu vydat se o pár tisíc let zpátky. Proto s kolegou Tomášem Novákem, artdirectorem týdeníku Euro, právě vyrážíme udělat velkou fotoreportáž do příštího čísla. Jedeme se podívat do Milovic na to, co dovedou udělat megaherbivoři se zarostlými pozemky někdejší ruské vojenské základny. Tomáš je skvělý fotograf, takže se máte na co těšit.

Je to projekt obecně prospěšné společnosti Česká krajina. Určitě jste o něm četli nebo viděli nějakou televizní reportáž, neboť ředitel České krajiny Dalibor Dostál je mediálně zdatný a projekt neúnavně propaguje. Má co a proč - v tomhle oboru jde o jeden z nejzajímavějších počinů v Česku za posledních mnoho let.

Jako ekonomovi se mi na něm líbí nákladová efektivnost péče o (leso)stepní ekosystémy na velkých plochách chráněných území nebo bývalých vojenských újezdů (viz zde).

Jako člověku, který má rád přírodu, se mi líbí myšlenka, jak vrátit české krajině tvář, kterou kdysi měla, a prostřednictvím vysazení megaherbivorů, velkých býložravců, přispět k obnově její biodiverzity. Tím, že tahle společnost vysadila do dvou velkých výběhů u Milovic exmoorské poníky, zpětně křížené pratury, a zubry, kteří navracejí třtinou a náletem zarostlým plochám jejich původní stepní charakter.

Na působení kopytníků jsou závislí nejen další savci (třeba sysli), ale i ptáci, plazi, motýli i spousta druhů rostlin. Vtip je v tom, že pastvou normálních plemen domácích zvířat nedosáhnete téhož, protože například vyžadují intenzivnější veterinární péči, což není bez následků (o nich čtěte zde).

Přiznám se, že ač mám ze svého bytu výhled na několikahektarový výběh, na kterém se pasou koně, a marně čekám, kdy se na těch loukách zase objeví koroptve a zajíci, tohle mne nenapadlo. Navíc není pastva jako pastva (o jedné takové čtěte zde), což jsem také nevěděl.


V Číně není chov hospodářských zvířat v kurzu. Čtěte:

Čínská cesta k omezení emisí? Méně masa na talíři


Na projektu v Milovicích je fascinující to, že zaujme všechny. Úplné laiky, rodiny s dětmi, které se chodí dívat na zajímavá zvířata - stala se z toho turistická atrakce. Lokální patrioti jsou pyšní, že mají rezervaci, která nikde jinde v Česku neexistuje. Poučení laici mého typu obdivují nejen zvířata a koncept samotný, ale i tu neuvěřitelně rychlou proměnu; profesionální biologové dostali k dispozici pro své studium terén, na němž mohou v reálném čase zkoumat a dokumentovat proměnu celého ekosystému ze zanedbané zarůstající poloskládky na něco biologicky čím dál zajímavějšího.

S Milovicemi taky souvisí jedna z nejzajímavějších debat o tom, jak vypadala zdejší krajina dřív, než sem přišel „praotec Čech“. Jedna škola tvrdí, že díky přítomnosti mamutů, bizonů, divokých koní, sobů, zubrů a jelenů tady byla otevřená lesostep, a že dokonce i po příchodu moderního člověka byla úroveň zalesnění daleko menší, právě díky velkým býložravcům. Před nějakými pěti tisíci lety tady byl největším živočichem pratur, býci vážili tunu.

Druhá škola tvrdí, že klimatická změna (vlhčí a teplejší podnebí) spolu s vyhynutím opravdu velkých zvířat typu mamutů a srstnatých nosorožců vedla v dobách poledových k postupnému zalesňování. Zajímavé pojednání o tom, jak to možná bylo, najdete třeba tady nebo tady.

Podstatné je, že přítomnost člověka, jeho domácích zvířat, vypalování kvůli pastvě, a těžba palivového a stavebního dřeva nakonec také vedla ke vzniku hodně otevřené krajiny ve všech nižších polohách v Česku. Dříve byla pastva běžná i v lesích, navíc listí se hrabalo a používalo na podestýlku, převládajícím typem hospodaření v lese v hustě obydlených oblastech byly pařeziny, snad už před osmi tisíci lety. K vidění jsou bývalé pařeziny třeba u někdejšího keltského hradiště Závist v Praze na Točné. Lesy byly mnohem světlejší, byla tam jiná stromová skladba a druhově mnohem bohatší bylinné patro. Z hlediska biodiverzity nesrovnatelné.

Dneska se do české přírody vracejí velké šelmy, bobři nebo třeba draví ptáci, ale jiné druhy, zejména ty vázané na přirozené mokřady, louky, natož pak stepní stanoviště a světlé lesy mizí spolu se zanikajícími biotopy. Naděje spočívá v tom, že se to dá aspoň na části území zvrátit, a krajina „zrestaurovat“. Stojí to sice hodně úsilí, ale nestojí to horentní peníze. Neuvěřitelně pozitivní příběh, tenhle ten z Milovic.

Čtěte další komentáře autora:

Dva roky od embarga: Zemřou Rusové hlady?

Stála na začátku civilizace klimatická změna?

Obtížné generační hledání


Mohlo by vás zajímat

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

  • Jaroslav Žlábek: Na jedno nabití ujedeme 1000 kilometrů

  • Daniel Stein Kubín: Slova jsou jen slova, surf a poušť…

Hry pro příležitostné hráče