Demolice paměti. Reportáž z města, kde si potomci vrahů a obětí dodnes nakukují do oken

Jan Novotný 13. srpna, 06:03  -  Jan Novotný
13. srpna, 06:03

Vzpomínky na postoloprtský masakr pomalu mizí v minulosti. Tuto paměť navíc nedávno zastínila demolice kasáren, místa poválečné tragédie.

Po náměstí se prochází omladina a za hlasitého zvuku slovenského rapu olizuje právě nakoupené nanuky. V restauraci Modrá hvězda hned vedle zdejšího barokního chrámu posedává brzy odpoledne řada místních. Sympatický hostinský mžikem čepuje půllitr a z hlavy diktuje stručnou denní nabídku: výpečky s houskovým a guláš s bramborovým. Oboje velmi chutné. A hlavně za lidové ceny.

Jsme v obci s jednou z nejnižších kupních sil v zemi. Vítejte v Postoloprtech, mírumilovném městečku v severozápadních Čechách, kde čas plyne tak pomalu, jako se vynořují z paměti vzpomínky místních na to, co se tu odehrálo bezprostředně po válce.

Postoloprty se v květnu a červnu 1945 staly dějištěm genocidy na místním německy mluvícím obyvatelstvu. Oficiálně bylo zavražděno téměř 800 lidí, německá strana eviduje více než 1500 nezvěstných. Kolik obyvatel Žatecka neboli Saazerlandu bylo po válce skutečně zabito, nikdo neví. Kromě poválečné exhumace, nařízené parlamentní komisí, se žádný rozsáhlejší průzkum nedělal. Sami vrazi při vyšetřování v roce 1947 uvedli, že obětí bylo „asi tisíc“. Jistě však jde o největší etnickou čistku na jednom místě v Evropě od konce druhé světové války do masakru v bosenské Srebrenici v polovině 90. let. Srovnání se Srebrenicí je více než příznačné - i Postoloprty ležely před válkou přesně na česko-německé jazykové hranici, obě etnika tu byla početně téměř vyrovnaná.

Vzpomínky obětí a jejich potomků pomalu mizejí v minulosti a jejich zbytky navíc nedávno zastínila demolice bývalých kasáren v centru obce, místa největších zvěrstev spáchaných příslušníky československé armády a místními revolučními gardisty. Majitelka kasáren a postoloprtská zastupitelka Hana Elsnicová nechala loni památku genocidy zbourat, ačkoli ještě před několika lety uvažovala o její rekonstrukci a přestavbě na domov pro seniory a také částečně na muzeum. Nic z toho se však neuskuteční. Na místě, kde byly před smrtí soustředěny stovky sudetských Němců a kde jsou podle svědectví některých pamětníků dodnes hroby obětí, budou stát rodinné domky se zahradami.

„Jestli to bude za pět, nebo za deset let, to záleží na tom, jak se budou vyvíjet Postoloprty jako takové. Lidé se sem musejí chtít stěhovat, obyvatel stále lehce ubývá,“ říká Hana Elsnicová, která se podle svých slov koupí kasáren snažila zabránit výstavbě supermarketu na místě tragédie. „Věřte, že demolice nebylo jednoduché rozhodnutí. Pro mě ani třeba pro moji maminku, která na ten dům koukala celý život z okna,“ doplňuje zastupitelka.

Obchodnice s pískem

Do doby, než dojde na výstavbu domků, vznikne podle Elsnicové na místě velká travnatá plocha. „Bude to otevřené veřejnosti. Dáme prostor dětem, aby si tam mohly hrát,“ ujišťuje Elsnicová. Kasárna podle jejího názoru nemělo cenu zachraňovat, jelikož celý areál byl „ve špatném technickém stavu“.

Při tomto zdůvodnění se Walter Urban viditelně rozčílí. Čtyřiasedmdesátiletý sudetský Němec, který dodnes v Postoloprtech žije a jehož otce Češi v kasárnách zastřelili, v posledních letech energicky obhajuje památku mrtvých. Jenže ve městě je téměř osamělý. „Kasárna měla novou plechovou střechu, uvnitř byly ještě parkety a umívárny stále fungovaly,“ popisuje „špatný technický stav“ budovy starousedlík, na něhož matka po válce ze strachu už nikdy nepromluvila německy. Jeho rodina byla po válce vystěhována ze svého domu, který obsadili Češi. Walter Urban nakonec získal byt v místním panelovém domě. S bratrem Erichem, který žije v Teplicích, si jako jedni z mála místních pravidelně masakr na pietních místech připomínají. Podle názoru některých Postoloprťanů, s nimiž týdeník Euro při návštěvě města hovořil, hrál při demolici kasáren důležitou roli i jiný pragmatický důvod. Hana Elsnicová podle nich měla obavy z prohlášení místa a budovy kulturní památkou, proto se urychleně rozhodla k demolici, i když zatím nemá žádný přesný plán, jak s místem naložit.

Majitelka jakoukoli připomínku událostí z roku 1945 na svém objektu dlouhodobě odmítala. Nepřijala na zdi kasáren ani malou tabulku, kde byl masakr popsán. Po dlouhém otálení nakonec vedení města, jehož součástí je i Hana Elsnicová, svolilo alespoň k umístění nepatrné pamětní desky s kompromisním textem na místním hřbitově. Tu je ale velmi těžké najít. Ve městě neexistují k desce ani žádné směrovníky. Potomci obětí a dobrovolníci posléze vztyčili památeční kříž v levonické bažantnici za hranicí města, kde se v roce 1947 našlo velké množství obětí.

Čest práci. Běloskvoucí Stalin a bronzový Gottwald mezi historickými láhvemi hlídají lokál Stanislava Müllera, jehož otec pečoval během masakru v postoloprtských kasárnách o bedny s nakradenými cennostmi obětí

„Lidé můžou žít i bez toho, že by to ponětí o postoloprtských událostech měli. Kdybych za poslední dobu párkrát nezapálila svíčku u toho kříže, tak tam nikdo nepřijde. To samé s deskou na hřbitově. Lidé chtějí desky, chtějí pamětní místa, ale pak tam nechodí. Když má někdo něco v srdci, nepotřebuje na to kus šutru“ míní Elsnicová.

Velmi se diví zájmu médií o to, co s místem bude. „A musíte o tom psát? Vím, že je to vaše práce. Moje práce je také těžit písek, a když není co těžit, tak to nebudu dělat. Ta kasárna si tuto pozornost nezaslouží. Napište radši o tom, že jsme jako firma pro město vybavili dvě stomatologické ordinace, to je zajímavější téma než nějaká kasárna. Ordinace několik let fungovaly, ale teď zejí prázdnotou, protože do Postoloprt nechce přijít žádný zubař,“ poukazuje podnikatelka na místní každodenní strasti a úbytek obyvatel.

Ve firmě Hany Elsnicové občas vypomáhá jako elektrikář jeden z dalších potomků obětí, Ferdinand Šedivý. Pochází jako většina místních sudetských Němců ze smíšené česko-německé rodiny. V postoloprtských kasárnách se na začátku června 1945 ocitl jeho otec. Domů už se nikdy nevrátil.

Gardisté a vojáci ho odvedli zřejmě kvůli tomu, že jako každý muž ze Sudet musel za války narukovat do wehrmachtu. Spravoval koleje v pomocném praporu na Ukrajině. Po válce přijel do Postolprt na kole z Drážďan.

„Kdyby domů nejezdil a zůstal v Německu, nic by se mu nestalo,“ říká dnes Ferdinand. Ke vzniku nějakého pamětního místa v bývalých kasárnách je skeptický. „Mladé už to dnes nezajímá,“ říká sklesle.

Všechno má svůj vývoj

V Postoloprtech byli bez soudu popravováni nejen místní příslušníci SS či členové NSDAP, ale i běžní Němci nebo Češi ze smíšených manželství. V lágru trpěli dokonce i zástupci církve či němečtí antifašisté, z nichž někteří byli během války vězněni. Kolektivní vina se tady chápala hodně široce.

Radnice zatím nemá jasnou představu, jak by si město mělo poválečné události připomínat. Osud kasáren, tedy hlavního místa celé tragédie, odmítlo ovlivňovat s poukazem na soukromé vlastnictví. „Nebyl to náš majetek, neřešili jsme to. Nemůžeme soukromému vlastníkovi cokoli nařizovat,“ zdůvodňuje starosta Postoloprt Zdeněk Pištora a poukazuje na špatný technický stav kasáren. „Demolici nebránila ani žádná památková ochrana,“ zdůrazňuje.


Předseda lidovců navštívil sudetoněmecký sjezd. Čtěte více


Pod tlakem zvenčí město zvažuje alespoň vznik nějaké formy muzea, které má podle starosty Pištory připomínat nejen poválečné události, ale i momenty z války a z předválečného nuceného vystěhování Čechů z Postoloprt. „Tyto události je nutné vidět v kontextu. Nelze se jednostranně zaměřovat jen na poválečnou dobu,“míní starosta. Muzeum však ještě nemá „konkrétní obrysy“ a může vzniknout třeba „za pět nebo deset let“.

„Všechno má svůj vývoj. My teď máme jiné priority. Musíme opravit domy na náměstí,“ tvrdí Pištora. Jiné priority jsou znát i z letmého pohledu na oficiální webové stránky obce. Aktuálně jim vévodí inzerát na konkurz v televizním pořadu Prostřeno. Odměna za výhru v soutěži je celých 60 tisíc.

Při debatách s lidmi z vedení města se také ukazuje, že starosta Pištora ani zastupitelka a majitelka kasáren Elsnicová přesně neznají význam postoloprtského masakru. Netuší, že se jedná o největší událost svého druhu nejen v tehdejším Československu, ale i v celé Evropě. „Taková místa byla další tři v České republice. Třeba na Ostravsku nebo kde to bylo,“ je přesvědčen starosta a snaží se tím umenšovat historický význam vlastní obce.

Podle Hany Elsnicové je lež, že šlo o největší poválečný masakr v Československu (což už několikrát doložili historikové). „Řekněte mi, kde se v tomto regionu něco podobného nestalo?“ ptá se podnikatelka sugestivně.

Poslední mohykáni

Přestože se nad vzpomínkami pomalu zavírá neprostupná opona historie, v Postoloprtech zatím není minulost nic tak vzdáleného a nehmatatelného. Potomci gardistů a vojáků, kteří se na masakru podíleli, a pozůstalí jejich obětí si tu vzájemně po celá desetiletí nakukují do oken. Někteří se velmi dobře znají. Třeba jako František „Franz“ Šedivý a Stanislav Muller. Otec prvně jmenovaného byl po válce zavražděn, otec druhého v postoloprtských kasárnách hlídal majetek obětí.

„Co jsem mu měl říct? To už bylo všechno mrtvý,“ mávne zoufale rukou dvaaosmdesátiletý Franz Šedivý před svým domkem. Bydlí přímo ve svahu pod bývalými kasárnami, a má tak místo tragédie každý den na očích. „Kam jinam jsem měl odejít? Tady jsme měli domov, všechno…“ vysvětluje Franz, který i ve svém věku září energií a zájmem o vše okolo. Působí jako velký šprýmař. „Pojď se radši bavit o fotbale, vyjmenuju ti sestavu United,“ zkouší změnit téma.

V Postoloprtech prožil celou válku, viděl na vlastní oči vězně ze zdejších nacistických pracovních táborů, oběti pochodů smrti procházející pravidelně obcí do koncentračních táborů a nakonec i dílo poválečné odplaty, která se dotkla jeho rodiny. Ta se před válkou rozhodla zůstat v Hitlerem anektovaných Sudetech, a přijmout tak německé občanství. Násilná historie zanechala ve Franzově paměti svou stopu. „Já nezabiju ani králíka. Ale zabíjet jsem viděl. Lidi,“ říká slova, při nichž mrazí.

Pár kroků od postoloprtského náměstí má pronajatou hospodu Stanislav Muller, jehož otec Karel hlídal v areálu kasáren během střílení bedny s ukradenými cennostmi. Hospodu si pronajímá od mysliveckého spolku, jemuž předsedá Walter Urban. Taková klasická postoloprtská náhoda. Chátrající dům Muller zčásti opravil, a tak mu spolek odpustil na několik let nájemné.

Hospoda působí nově a upraveně, na čepu je jedenáctka. Stanislav Muller tu není. Paní hostinská rovnou čepuje velký půllitr, malé pivo se tady neobjednává. Nad její hlavou přitom dbají o pořádek v lokálu dvě notoricky známé busty. Zářivě bílý Josif Vissarionovič Stalin a bronzový Klement Gottwald. „Šéf má tyhle věci rád,“ tvrdí hostinská. „Toho vlevo vždycky namočím do sava a on hned zbělá,“ chlubí se péčí o cenné relikvie.

Týdeník Euro nechal v hospodě Stanislavu Mullerovi vzkaz s prosbou, aby se ozval. Žádný telefon z Postoloprt však už nezazvoní.

Trpkým vrcholem postoloprtských debat o minulosti je zkušenost Waltera Urbana, který se jako jeden z mála snaží poválečné události připomínat. V Postoloprtech prožil celý svůj život. Ale dnes ho mrzí, že z města po vraždě svého otce neodešel. „Byl to náš domov. Ale měl jsem odejít. Až teď toho lituju,“ říká zlomeným hlasem.

Je jedním z posledních „sudetských mohykánů“. Co z této postoloprtské paměti zbude „za pět deset let“? Všechno má svůj vývoj. Vývoj k zapomnění.

Přečtěte si také:

Benešovy dekrety? Ďábelský plán, budeme je chtít zrušit, řekl maďarský ministr

Kuks po půlmiliardové rekonstrukci znovu ožívá. Smrt odsud ale nezmizela


Hodnocení

Zaujala Vás tato zpráva?
Ohodnoťte ji

Počet hodnocení: 20 | Průměrné hodnocení: 3.00

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Kdo vlastní naše pojišťovny?
5 věcí, které si pamatujte o dokumentárním akreditivu
Zdraží plyn v topné sezóně? Jaké faktory ovlivní jeho cenu?
Všude stejně: jak moc riskujete, když používáte univerzální hesla a pořád stejný PIN?
Kdy je vhodná doba pro přezutí a výměnu pneumatik
Auta
VW Arteon je sice moderní, ale výkonem na starší Passat CC…
Kvíz: Znáte tyto přezdívky modelů aut nebo jiných dopravních prostředků?
Galerie: Kdo je konkurencí pro šestiválcový Stinger GT? Nová Kia mnoho soupeřů nemá
Nové Audi A7 Sportback už je jen hybrid. A zatím bez dieselu
Kia Stinger oficiálně přijela na český trh. Je to auto, které má velký potenciál
Technologie
GeForce GTX 1070 Ti už se objevují na fotografiích, prosáklo skóre v 3DMarku
Cnews FM: Microsoft vydal Windows 10 Fall Creators Update [podcast]
Vyšel Total Commander 9.10. Co je nového?
Philips začíná upgradovat své televizory na Android 7.0, na rozdíl od Sony ale ne všechny
Bitcoin na novém rekordu. Právě pokořil cenu 6000 dolarů
Hry pro příležitostné hráče
Zavřít