Zajímavé, ale neužitečné. Dominik Stroukal má v ruce dva čipy, za budoucnost placení je však nepovažuje - Euro.cz

Zprávy

Přihlášení

Zajímavé, ale neužitečné. Dominik Stroukal má v ruce dva čipy, za budoucnost placení je však nepovažuje

,
Zajímavé, ale neužitečné. Dominik Stroukal má v ruce dva čipy, za budoucnost placení je však nepovažuje
Zdroj: Martina Arltová
  • Hlavní ekonom Platební instituce Roger Dominik Stroukal se léta pohybuje na české kryptoměnové, čipovací a fintechové scéně

  • V levé ruce má dva NFC čipy. Jeden slouží k převodu bitcoinů, druhý nahrazuje klasickou kreditní kartu

  • Přiznává však, že placení čipem není příliš praktické, a tak se hromadného čipování nejspíš nedočkáme

Dominik Stroukal má superschopnost. Pohladí platební terminál hřbetem ruky, a najednou, píp, zaplatí. „Člověk se cítí trochu jako Jedi,“ usmívá se, byť časté používání Síly v jeho případě leze do peněz. Odesílat bitcoiny a eura rukou dokáže díky dvěma čipům implantovaným těsně pod kůží.

„Mít ve 21. století čip v ruce není divné. Prostě není,“ prohlašuje hlavní ekonom Platební instituce Roger s vážnou tváří. Dodává, že nezná nikoho, kdo by si zařízení pořídil ve snaze šokovat okolí. Věří totiž, že rodinu víc pobouří tetování, zatímco prodavačky si často ani nevšimnou, že někdo zaplatil ,kůží‘ a nikoliv hodinkami. Většina obchodníků navíc na pípnutí implantátem reaguje zcela pragmaticky – je jim jedno, jakým způsobem člověk nákup uhradil, hlavně když nezůstane nic dlužen.

Ani tak si ale Stroukal nemyslí, že by se z plateb čipem mohla stát záležitost pro širokou veřejnost. Ač je uživatelem podobného přístroje, na konferenci FIN(R)Evoluce přiznal, že je to sice zajímavé, ale vcelku neužitečné.

Hračka pro nadšence

Na počátku procesu musí člověk, toužící stát se takzvaným kyborgem neboli technologicky vylepšenou bytostí, podstoupit naříznutí kůže, jež vytvoří vzduchovou kapsu na vložení čipu, a následné zašití. Byť to bolí mnohem méně než ukopnutý palec, stále se za předpokladu, že lze platit i mobilem nebo třeba prstýnkem, jedná o relativně zbytečnou operaci.

Díky implantovanému mikročipu můžete zaplatit rukou, nepotřebujete kartu ani mobil. Má to však několik podmínek

Oba zmíněné předměty rovněž obsahují čip, ale protože jeho velikost není omezena požadavkem, že nesmí bránit v pohybu ruky, má jejich signál podstatně větší dosah. „Fakt to nefunguje tak, že mávnete rukou a čtečka se chytne. Už jen malá velikost antény a kousek kůže nad ní znamenají, že musíte na terminálu najít přesné místo. Když to děláte každý den, tak už to znáte a víte, kam sáhnout,“ popisuje Stroukal.

Přesto pro jistotu nosí na klíčích další přístroj, který na správném bodě terminálu zabliká. Čip totiž často reaguje s drobným zpožděním, a tak nelze rukou chaoticky kmitat po ploše. „Když jsou za vámi lidi, tak prostě dříve nebo později vytáhnete kartu a zkusíte zaplatit rychleji,“ přiznává Dominik.

Do Bulharska a zpět

Nejprve se dalo pomocí čipu platit pouze kryptoměnami, jež nepodléhají regulacím. Posléze bulharský fintech iCard vyjednal se společností Mastercard skutečné převedení platební karty do implantátu. V praxi to znamená, že majitelé čipu posílají peníze z běžného účtu přes Revolut do Bulharska a odtud se jim v eurech vrací zpět.

„Budoucnost to není – je to navázané na startup, který to může kdykoli zastavit. Kolegové v Británii měli problém, protože ta měla kvůli brexitu s Bulharskem špatné smlouvy. Čipy jim najednou rozhodnutím někoho v Bulharsku prostě přestaly fungovat, takže mají v ruce úplně zbytečný kus železa,“ říká. Mimo to mají podkožní kreditky standardní životnost osm let, tedy jen o něco déle než běžné karty – pak se musí vyměnit.

Musk chce léčit obezitu pomocí mozkového implantátu. Možné to je, shodují se vědci

Průměrný základní NFC čip pojme zhruba půl A4 strany textu, takže se na něj opravdu nevejde víc informací než účet, popřípadě kód k NFC zámku nebo třeba básnička, kterou chtěl mít Stroukalův známý neviditelně zapsanou pod kůží. Technologicky vzato se tak jedná o stejné zařízení, jaké se používá k identifikaci psů. „Takže by teoreticky šlo platit i psem,“ směje se.

Proč si tedy čipy pořizují statisíce lidí? Čistě kvůli pocitu, myslí si ekonom. Z lásky k technologiím a taky protože se jedná o hračku, která téměř nic nestojí, ale zato alespoň něco umí.

Kyborgové z garáže

Čipy tvoří součást celé subkultury garážového transhumanismu, který se zabývá vylepšováním lidského těla díky svépomocí implantovaným technologiím už od devadesátých let. Příznivci hnutí sami sebe nazývají například grindeři nebo garážoví hackeři.

Mezi průkopníky v této oblasti patří třeba Kevin Warwick, který si vložil do ruky čip před více než dvaceti lety. Další lidé si nasadili do dlaní magnety, aby mohli cítit elektromagnetická pole a efektně zvedat mince, nahradili chybějící prst flash diskem anebo si nalili do očí tekutinu umožňující dočasné vidění ve tmě.

K nejextrémnějším transhumanistickým pokusům patří anténa na hlavě Neila Harbissona, který se díky přístroji kompenzujícímu barvoslepost stal prvním právně uznávaným kyborgem na světě. Jeho partnerka Moon Ribbas má pro změnu v nohou senzory, díky nimž cítí jemná zemětřesení.

Páteřní implantát léčí míchu pomocí elektrických impulzů. Ochrnutí pacienti by díky němu mohli opět chodit

„Mně se líbí koncept, kdy si na koleni vyrobí novou schopnost. Mají neoficiální krédo, že pokud je to možné, tak proč ne?“ položí Stroukal řečnickou otázku, aby si na ni vzápětí odpověděl: „Zrovna tohle má navíc prakticky nulová rizika, tak to radši vyzkouším, než abych o tom jen mluvil. Není to tak velký zásah, a když to bude nanic, zase to vyndám. Mám v sobě kousek technologie, neuřízl jsem si ruku, abych zjistil, jaké to je ji nemít. Kolik lidí má dneska na srdci budík? Vždyť už se zkouší i bionické ruce a nohy a náhražky všeho, co na těle odejde!“

(R)evoluce

Právě medicína patří mezi obory, kde by čipy mohly do budoucna najít širší využití. Ale ani tam nebudou sloužit široké veřejnosti jako spíše lidem s vážnými zdravotními problémy, kteří vyžadují mimořádně přesná měření či neustálou stimulaci dotčených orgánů.

Většina schopností, jež s sebou transhumanismus přináší, se totiž dá řešit mimo tělo – místo bionického oka poslouží chytré brýle, senzory v nohou nahradí speciální boty a tlak změří náramek.

Pokud se ale jednou máme stát kyborgy, změna pravděpodobně proběhne tak přirozeně a pomalu, že ji ani nezaznamenáme. „Revoluce se neodehrávají tak, že bychom se všichni dnes rozhodli, že se očipujeme nebo že budeme platit bitcoiny. Na to by ani nebyla infrastruktura, a proto se podobné věci odehrávají na pozadí,“ myslí si Stroukal. „A co se obchodů týče, platební společnosti vymyslely i užitečnější způsoby, jak platit mávnutím ruky. Třeba otiskem prstu,“ zdůrazňuje na závěr.