Nepřehlédněte

 Ekonomiku hodnotí kladně nejvíc Čechů za 19 let, ilustrační foto

Ekonomika je v dobrém stavu, myslí si nejvíc Čechů za 19 let

V nejprestižnější kategorii fine diningu obsadil první příčku olomoucký Entrée Restaurant, kde dnes znamená vlastně už zítra. Kreativní a progresivní styl kuchyně Přemka Forejta (uprostřed) a jeho týmu přivedl porotce k absolutní shodě. V těsném závěsu následuje dlouholetý představitel špičkové české gastronomie s důrazem na lokální suroviny – La Degustation Bohême Bourgeoise a na třetím místě se umístila restaurace Field vedená Radkem Kašpárkem (vlevo).

Top Restaurace 2018 jsou venku

Události  Hydrogen Days 2017, ilustrační foto

Vodíková mobilita v praxi. Na konferenci Hydrogen Days vystoupilo téměř 30 vědců

Prostě se zbláznit. Pro Pleskota je architektura vášní

 Boříková 20. srpna 2017, 06:01  -  Hana Boříková
20. srpna 2017, 06:01

Posedlost myšlenkou, touhou, jiskření očí… pak vznikají výjimečné věci. Architekt Josef Pleskot to zažil v Litomyšli i ve Vítkovicích, nikoli však v Praze.

Má se za to, že architektura je hmota. Josef Pleskot ji ale vnímá jako to, co je mezi hmotou. „Ve hmotě se mezilidské vztahy neuskutečňují, ta zvládne jen vymezit hřiště, kde se lidé potkávají“ vysvětluje nejuznávanější český architekt současnosti. Do své tvorby promítá sociální dimenzi, kontinuitu, obzvláště jej lákají místa „přechodů“.

Vaše zkratka AP neznamená Ateliér Pleskot, ale odkaz na předka Adolfa. Byl pro vás důležitý?

Prastrýček Adolf založil tuhle továrnu na vodoměry. Halu, kde teď sedíme, postavil jako moderní sklad, záhy ji přepatroval a vytvořil otevřený velkorysý prostor v podobě, jak jej dnes užívám. Pak přišlo znárodnění a od 70. let komunistická devastace, kdy se příčkami hala rozdělovala, jak se chtěl každý separovat, což v nás ostatně přetrvává dodnes. Mně dalo nejvíc práce všechen ten přebytečný materiál odvézt. Ani komunistům se ale nepodařilo úplně všechno zničit, spíš ty vztahy. Změnili vztah k soukromému majetku.

Já si myslím, že to, co říkal Masaryk, že rodina je základ státu, mělo nejen aspekt křesťanský, ale i ekonomický. Rodinný majetek a pokračování v odkazu předků také představuje kontinuitu. Dosah soukromých peněz byl a je velmi široký. On je tu ale nepořádek už od Bílé hory, už ta znamenala těžké přeskupování majetku. Myslím, že jdeme od revoluce k revoluci a žádná není pořádná. Raději tedy vývoj bez velkých otřesů.

Prastrýc pro vás představuje kontinuitu v životě, o které často mluvíte. Je důležitá v architektuře?

No ano. Co znamená v architektuře? Nejsou diskrepance, není rozladěnost. V roce 1934 jsme tu měli open space, teď je tu zase. Pro nás byl open space jakési překvapení, ale protože jsme měli tu rudou epizodu. Museli jsme se jen přesvědčit, že to není kapitalistický výmysl, jak namačkat co nejvíc lidí na plochu a mít je pod kontrolou. Ve správném open spacu jde o mnohem víc - o spolupráci.

To jste zažil, když jste navrhoval budovu ČSOB v Radlicích? Ta vyvolávala vášně, že je asociální, ale dnes je přijímána jednoznačně pozitivně. Musíme si tím zpochybňováním projít vždy?

Myslím, že rozhodnutí Pavla Kavánka (bývalý ředitel ČSOB - pozn. red.) bylo uvážlivé…

Proč jste se téměř rok rozmýšlel, jestli tu práci na bance vezmete?

Nemám rád banky, pojišťovny a podobné korporace. Tím jsem se nikdy netajil. Pan Kavánek řekl, že budu ten pravý. Vždyť já taky nemám banky rád, svěřil se. On pojímal bankovnictví jako službu, ne jako nafoukanou instituci. Ta budova je velkorysá ve své sociální dimenzi. On nevyhazoval peníze, stanovil limit a ten dodržel. Nežádal ovšem žádný luxus, jen v té zeleni nebo v denním světle, ale nějaké povrchy, polstrování… za nafešákované věci utrácet nechtěl.

Budova ČSOB v pražských Radlicích

Sídlo ČSOB bylo asi slabým odvarem proti tomu, co se děje s vašimi dalšími významnými návrhy - budovou radnice na Palmovce a bytovými věžemi na Pankráci. Myslíte si, že se to nakonec postaví a pak zase budou všichni spokojení?

Mně se zdá, že se projekt na Kavčích horách podaří postavit. Vůbec nechápu, proč tuhle stavbu někdo napadá. Asi hrají roli nějaké předsudky, že když bude na Pankráci víc lidí, bude se tam hůř žít. To ale můžete vztáhnout na jakoukoli stavbu. Hustota zastavění je velice relativním kritériem kvality města. Kompaktní bydlení na Kavčí hory rozhodně patří. V současnosti ho tam není dost.

Možná je to náš odpor k výškám...

Ve společnosti existují vždy periody. Jsou generace, které stavějí strašně rády a s velkou chutí, a pak jsou generace, které nestavějí, nebo s velkým odporem. A tam jsme my. Velký stavební étos představoval přelom 19. a 20. století. Za první republiky byla chuť stavět, i veřejné budovy, zkrášlovat. Vlastně stavební ruch, který se dnes zdá obtěžující, byl tenkrát osvěžující. To jsem si všiml například i na vyobrazení průmyslových areálů třeba ve Vítkovicích z nejslavnějšího období industriální etapy. Na zahradách idylka a vzadu kouří komíny. Kdyby ty komíny nečoudily, idylka by nebyla. Ten nezdravý kouř se rozhodně nezdravě nevnímal. Vyrábělo se a stavělo se ve jménu čehosi, čemu lidé věřili.

Rozestavěná budova radnice na Palmovce zase budí politický odpor. Městská část ji nechce, soudí se s Prahou, aby nebyla její. Jak vnímáte to, když vám někdo „kazí" dílo?

Ani vpřípadě Palmovky pro mě nebylo vůbec jednoduché se rozhodnout. Palmovka se jmenuje po usedlosti pana Palmeho…

Inspiruje vás minulost? Vždy si děláte historické rešerše místa?

Musím. Potřebuju mít globální představu, jak v těch místech historie šla. Vždy ji nějak do návrhu promítnu, ale určitě nejen ji. Nemůžu vynechat současnost a kontinuitu. Vezměte si Radlice, ty zanikly vybombardováním, ale ovlivnila je i výstavba metra, které tam končilo v polích, opuštěnost toho místa je důležitá, co tam udělala příroda za tu dobu. Palmovka se vyvinula do stavu tristní ubohosti. Přitom je silným místem.

Libeňský plynojem určuje jeho charakter sto let, romanticky o tom píše řada spisovatelů. Palmovka je vstupem do Prahy, kdy se opustí periferie a vstupuje se z východu do města, východočeská placka se najednou promění a otevře se výhled na Pražský hrad, na celou levobřežní vltavskou kulisu. Je přechodem, jste na prahu, kde cítíte, že jste se někam posunuli.

Tohle, kdy něco přechází v něco jiného, já hrozně rád postihuju. Místo přechodu vám dává jistotu, že nejste ztracení, ukotvuje vás. Stavby můžou tenhle pocit potvrdit, nebo přerušit, vygumovat. Proto já vím, proč je podnož u budovy nízká, i když mohla být vyšší, vím, proč není vysoký dům na rohu, přestože urbanisté mají zásadu, že vyšší dávají na roh. Já to vím. Lidé by možná obdivovali formu, ale mírně by se tam ošívali, protože by ztratili pevnost a srozumitelnost toho unikátního místa.

Proto vás zakázka na Palmovce lákala?

Věděl jsem, že Praha 8 je na tom zhlediska úřadu bídně a Palmovka je sice hrozná, ale byla by ideálním místem pro radnici… Pak ale přišla politika, začaly hrátky a hašteření mezi stranami a já byl jejich středem. Chodil jsem mezi lidi a obhajoval tu stavbu. Nikdy jsem se však necítil úplně rozcupovaný a frustrovaný, přestože člověk vždy odchází z takové debaty jako znásilněný. Potom byly volby a nastoupila nová koalice, která řekla jedinou věc - naši předchůdci udělali všechno špatně.

A do toho spadla chudák Palmovka… Víte, má se za to, že architektura je hmota, já ji ale vnímám jako to, co je mezi hmotou. Ve hmotě se mezilidské vztahy neuskutečňují, ta zvládne jen vymezit hřiště, kde se lidé potkávají. Když dojde k těmto krajním situacím, jsem tak pragmatický, že kdyby se politická garnitura rozhodla, že to, co na Palmovce je, zbourá, pokládal bych to za čisté řešení.

Propojování míst, nálad je vaše téma. Proto tak rád vzpomínáte, jak jste pro Václava Havla pracoval na Jelením příkopu a propojovacím tunelu?

Tehdy jsem si myslel, že takhle krásné to už teď bude pořád, bude se spojovat, město bude průchodné, otevřené, bez bariér, příjemné.

Když jste zjistil, že ne, přesunul jste se jinam. Třeba do Vítkovic. Vy jste se zamiloval do toho čoudícího města? Nebo vás přesvědčil pan Světlík?

Mně to trvá strašně dlouho, než se rozhodnu. V Dolních Vítkovicích dva roky. Když mě jimi pan Světlík provázel, řekl, že kdyby mě něco napadlo, ať zavolám. Já jsem si pak v Praze udělal takovou mapu - za každou prací potřebuju nějaký závěr - vzal jsem tenký fix a tu část železáren jsem dlouho začmárával. Takhle jsem se vypořádal se zakázkou.

Ne nadobro.

Pan Světlík za dva roky zavolal - vystřídalo se tam hodně architektů, asi to neměli lehké - jestli bych se přece jen nechtěl podívat na ten plynojem. A řekl tím svým velitelským hlasem: Přijeďte hned. To také nemám rád. Za deset dní jsem přijel a něco se zlomilo, asi doba uzrála. Mezi mnou a panem Světlíkem vznikla důvěra, on je velmi bystrý, má vizionářský nadhled a sociální cítění. S plným nasazením to trvalo sedm let, začal jsem pro ně pracovat v roce 2009.

Zrekonstruovaný plynojem v Dolních Vítkovicích

Teď se rozhodla mít ve Vítkovicích sídlo Kofola...

Ano. Pro ni děláme projekt. To mě zase zajímalo. Opět nějaké to dědictví. Můžete si říct, že komunisti chtěli konkurenci proti imperialistické Coca-Cole, ale jeden pan profesor vyvinul nápoj - dva roky na tom pracoval -, který dostal na skvělou úroveň. Kofolu potom objevil pan Samaras, obnovil tradici a začal ovládat i velkou část evropského trhu, vymanil Kofolu z nepatřičných konotací.

Jak bude sídlo Kofoly vypadat?

Je to starý dům, bývalé hornické koupelny, a na ten bude nasazena velká nástavba na střechu. Na patro přistane jako letadlo, takové letící křídlo.

Co to znamená?

Souvisí s dynamikou firmy, té značky. Někdo něco vzkřísil a chce letět. Jim se návrh zalíbil, pak jsme měli co obhajovat s památkáři, ale Kofola řekla, že by sice bylo fajn mít industriální objekt, ale když nebude křídlo, půjdou jinam. Nakonec se to vybojovalo.

Takže je možné vdechnout památkám život?

Není to nemožné. Já si dokonce myslím, že je to naše povinnost. Stavby musejí žít a vždy to tak bylo. Máme období zvláštní choroby, která souvisí s chápáním smyslu staveb. Památkáři říkají: My jsme tu od toho, abychom chránili materii. Já říkám: To je dobře, musíme si vážit toho, co je staré, ale musíme si toho vážit aktivně. V tom se s památkáři absolutně rozcházím.

Když řeším starý dům a vím, že společnost potřebuje například bezbariérové přístupy, ne proto, že se někdo zranil a zůstal na vozíčku, to taky, ale jsme vyspělá společnost, dožíváme se vysokého věku a s tím věkem chromneme a potřebujeme bezbariérové spoje. To je prostě trend a my do starých domů musíme dostat výtahy a rampy. Jenže oni řeknou, ne, ne, ne, tam je stará klenba, tam výtah nebude, a dokonce vám řeknou, že tam mohou být sluhové a ti budou ty vozíčkáře nosit. To jsem opravdu zažil. To je pro mě červený hadr. Já bych se nechtěl dožít toho, že bych byl nošen. To je proti lidské důstojnosti. To mi přijde jako největší problém, který ve svém oboru zažívám: že se uctívá zlaté tele, už ho nejíme, zapomíná se na samotný smysl.

Jak je pak možné, že třeba Litomyšl představuje jiný svět? Tam považují kvalitní architekturu za samozřejmost a nemusí se vybojovat.

Myslím si, že je to tradicí. Zase. Já jsem do Litomyšle přišel v roce 1991 za starosty Mirka Brýdla, on byl velký hybatel, měl rád architekturu, chtěl mít Litomyšl historickým městem moderní architektury. V devadesátých letech všechno nastartoval a další starostové v tradici pokračovali. Ale není to náhodou. Chuť budovat město - já teď rád říkám budovat, protože je to strašně pozitivní slovo, ačkoli jsem ho dřív nenáviděl -, ta chuť tam byla vždy a město bylo historicky bohaté na vzdělance a osobnosti.

Připadáte si tam volněji? Myslím, že v Praze vzbudí odpor všechno, všechno je problém. Máte nějakou seberegulaci, že se třeba držíte při zemi, když tvoříte v Praze?

Ani ne, já dělám všude stejně. Když ty mé zásady fungují, dělá se mi lépe, ale že bych měl v Litomyšli větší chuť řádit, to ne. Víte, já ani nemám potřebu někde exhibovat.

Ale v Turnově jste návrhem přístavby divadla vytvořil něco, z čeho si tam sedli na zadek.

No to je zajímavé. Tam mi nějak připadalo, že se má člověk odvázat. Turnov je inspirativní město, které dokáže vyburcovat.

Překvapilo mě, že tak odvážná stavba vyvolala takové nadšení politiků a odborníků.

Mně to připadá, jako když se zamilujete do nějaké holky, o které víte, že je mrcha, která vás zničí, odkopne, všichni okolo to vědí, říkají vám to, ale vy si nemůžete pomoct. Zdá se mi, že se turnovští politici zamilovali do našeho návrhu, o kterém není jisté, jestli není jen vychytralou krasavicí, jestli se z něj nakonec vyklube hospodyňka. Ona se vyklube, ale oni to nemůžou vědět. Já si ovšem hlavně myslím, že to město potřebuje nějakou hezkou holku.

I kdyby měla být trochu mrcha.

Tak. No ale v Litomyšli jdou věci opravdu trochu jinak než v Praze. Má tam galerii Zdeněk Sklenář a v souvislosti se Smetanovou Litomyšlí se všichni galeristé předhánějí, aby měli co nejlepší expozice, akce; funguje tam docela dobře občanská společnost, instituce. Zdeněk Sklenář tam už před pěti lety koupil pozemek deset krát deset, já jsem mu udělal návrh a oni k tomu aru přidali t, jako že je to ar pro umění. To se docela zalíbilo. A letos přikoupil dvacet dnů před zahájením Smetanovy Litomyšle další ar a volal mi, že potřebuje návrh, že chce za 18 dní otevírat. Já jsem ho nejprve docela odbyl, ale je zajímavé, jak se i telefonem přenese energie.

Ráno jsem vstal, na zadní stranu vizitky jsem nakreslil návrh, vyfotil jsem mu ho a poslal. A on řekl: to je ono, Portlík to zrealizuje. Pan Portlík - on má stavební firmu - se taky nadchl, já jsem udělal v neděli návrh na A3, poslal jsem mu to a on šel v pondělí na stavební úřad se žádostí. Tam mu řekli: Hele, nenecháme se zavřít… budeš to mít napsané až v úterý. Hned začali stavět, museli zbourat dvě garáže, sehnali speciální strom, celý prostor sofistikovaně upravili a za 14 dní byl při zahájení festivalu Druhý art pro umění docela velkou atrakcí. Prostě lidé se zblázní, mají tu chuť budovat.

Dělám všude stejně, ale když mé zasady fungují, dělá se mi lépe

Vaše téma je koncertní sál, který v Praze chybí...

To je myslím téma spíše občanské. Angažuju se ve spolku pro vznik filharmonického sálu v Praze a přesvědčujeme už asi čtvrtou politickou reprezentaci, že ten sál je nutností.

Vám by se hala líbila na Vltavské?

Jako spolek jsme udělali výběr míst. Na prvním místě byla Štvanice, na druhém Vltavská. Všechno to je při severojižní magistrále. Štvanice je nejkrásnější a měla by nádhernou spojitost s Labskou filharmonií v Hamburku, my bychom ji měli na Vltavě. Na Štvanici ale nebyla možná dohoda. Jsou urbanisté, kteří se myslí, že Štvanice musí zůstat zelená, jiní, že se tam možná bude zase bruslit. To jsou romantické představy, které já nesdílím, ale diskuse se rozbouřila a vzbudila zájem. Tím proklouzla Vltavská, která se mi zdá moc a moc dobrá, ale moc a moc složitá. Musí se tam vyřešit vztah k vodě, k magistrále, k metru, k tramvaji, k budově Dopravních podniků. Vltavská je snad ještě zanedbanější a přitom veřejnější než Palmovka. Hanba. Musí se ale nejprve rozmotat klubíčko zmijí, pak by tam mohla vzniknout krásná složitá příležitost pro nejlepší architekty.

Zůstalo jen u řečí, nebo se na tom pracuje?

No snad pracuje. Ale to víte, není tam ten sklenářovský drive.

Možná by se nám víc než smart city hodil moudrý politik.

A posedlý myšlenkou, touhou. Nemyslím si bůhvíco o Macronovi, ale on přináší naději pro celou Francii, Evropu. Jiskří mu oči. Jestli mu to vydrží, nevím, každý má omezené kapacity, ale proč ho ti Francouzi zvolili? Pro tu naději.

Kdo tak působí unás?

U nás? Katastrofa!

Prý pracujete i pro Národní muzeum jako konzultant, když byla zrušena soutěž na jednotný ráz expozic a teď je dělají na poslední chvíli po jednotlivých kusech různí architekti.

To jsem se uvolil, protože se mi zdá, že je to strašně smutný konec těch expozic. Já jsem vlastně nikdy moc nesouhlasil, aby bývalý parlament užívalo Národní muzeum. Vždy jsem si myslel, že tam patří poslanci. Zvorali to. S tím mám pořád vnitřní problém, parlament se nikdy neměl stěhovat do paláců na Malé Straně. Já si dokonce myslím, že problém české politiky pramení z toho, kde poslanci jsou. Vždyť oni jsou tam zašití v těch labyrintech, ani se tam nemůžou potkat. Není to hřiště, kde by se dělala dobrá politika.

Sněmovna není to hlavní, důležité jsou kuloární prostory, a ty tam nejsou. Oni se v sále poperou, pak se musejí někde smířit a kde jinde než v kuloárech? V takovém termitišti se nedá podle mě dělat politika. To ale nejde vrátit. Nyní je na pořadu dne, že v historické budově není jasné, kdo udělá expozice. Cítím povinnost poradit, jak z té bryndy ven.

Josef Pleskot (64)
Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Krátce vyučoval na katedře teorie a vývoje architektury. Poté pracoval v Krajském projektovém ústavu. Od roku 1991 vede vlastní architektonickou kancelář AP Atelier, jeho realizace bývají pravidelně publikovány a získaly mnohá ocenění. Podílel se na několika knihách o své práci (Domy z meziprostoru, Na cestě, Tvář - příběh ztracení a touha znovunalézání) a televizním dokumentu Cesty Josefa Pleskota, věnuje se galerijní činnosti. Mezi jeho nejvýznamnější realizace patří intervence na Pražském hradě (rekonstrukce Lvího dvora a průchod valem Prašného mostu), ústředí ČSOB v Praze-Radlicích, revitalizace Zámeckého návrší a Regionálního muzea v Litomyšli nebo postupná obnova průmyslového areálu Vítkovických železáren v Ostravě.

Čtěte také:

Byty s vůní ječmene. Nuselský pivovar v dnešní podobě brzy zmizí

Oprava místo demolice. Česko zrekonstruuje unikátní budovu ambasády v Berlíně

Památka místního významu. Zastupitelé dostanou bič na developery



Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Čtěte také

Komentáře

Mohlo by vás zajímat

Finance
Zdražil vám dodavatel elektřinu? Máte právo bezplatně odejít
Na co si dát pozor při pojištění auta před cestou do zahraničí
Co obnáší práce finančního poradce? Doba prodejová skončila
Konstantní symboly: co který znamená a proč je už nepotřebujeme?
V práci se řeší problémy v kuchyňce. Začátek konce
Auta
Závodní Tesla Model S definitivně míří na okruhy. Na jedno…
Co s emisemi CO2? ArcelorMittal z nich bude vyrábět palivo pro auta
J.D. Power: Nejkvalitnější nové auto je Porsche 911, ze značek vedou Kia a Hyundai
Smrtelné nehodě Uberu se podle policie dalo zabránit, kdyby se operátor nedíval „na televizi“
Elektrický Volkswagen je teď absolutně nejrychlejší na Pikes Peak. Slaví také Bentayga
Technologie
Tip: Google Earth na webu a v mobilu změří vzdálenost i plochu
Katapult do vesmíru. Startup chce na orbitu vystřelovat rakety bez paliva
Šachy v čipsetech. Intel prý možná zruší či odloží Z390, AMD také svůj Z490 zapíchlo
Odvážný krok. Edge pro Android v základní výbavě obsahuje Adblock Plus
Tohle je nejmenší počítač na světě. Vejde se vám za nehet
Hry pro příležitostné hráče