100 let republiky: od malých zdrojů k Temelínu a zase zpět - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

100 let republiky: od malých zdrojů k Temelínu a zase zpět

,
100 let republiky: od malých zdrojů k Temelínu a zase zpět
Zdroj: čtk

Rozvoj energetiky zbrzdily obě světové války. Uhelný boom let 1955 až 1980 odnesli Češi na svém zdraví. Ambiciózní jaderný scénář již komunisté nestihli.

S jistou nadsázkou můžeme říci, že česká energetika opsala kruh a vrací se ke kořenům. Před sto lety jsme u nás mohli napočítat tisíce malých až miniaturních elektráren. Vývoj směřoval k budování stále větších a větších energetických bloků, až jsme skončili u tisícimegawattových reaktorů v Temelíně. Dlouhá desetiletí platilo pravidlo o úsporách z rozsahu, až v posledních deseti letech se trend obrací.

Dnes je opět v módě samovýroba. Majitelé firem investují do plynových kogeneračních jednotek, mnohé domácnosti si pořizují solární panely na střechu svého domu. Opravdoví nadšenci k tomu přidávají nový hit – bateriová úložiště. Před sto lety by ti samí lidé nejspíš přehradili nejbližší řeku a postavili si zde malou vodní elektrárnu.

Válka pohřbila smělé plány

Na počátku byl chaos. Malé uhelné a vodní elektrárny dodávaly proud jen do svého nejbližšího okolí, často jen pro jeden průmyslový podnik. Jednotná elektrická síť v roce 1918 ještě neexistovala. Část elektráren stále produkovala stejnosměrný proud. Hlavním zákazníkem byl průmysl, ale rostla i poptávka měst po energii pro veřejné osvětlení a tramvajové linky. Přístup k elektřině měly před sto lety dvě pětiny obyvatel Čech a pouze jedna čtvrtina Moravanů.


Kupředu, elektrická! Automobilový průmysl v Evropě se dramaticky mění

 Autodrom - ilustrační foto


Největší elektrárna se v době vzniku Československa nacházela v Praze – Holešovicích – k prvenství jí stačil výkon 22 megawattů. Plány na budování vodních přehrad s výkonnými elektrárnami a celostátní páteřní sítě přerušila světová válka. Na celém území Československa se sice nacházelo 6200 výroben elektřiny, ale ty dokázaly vyprodukovat jen 1,4 miliardy kilowatthodin – oproti současným 74 miliardám v Česku a 28 miliardám na Slovensku.

Využití elektřiny bylo oproti zemím západní a severní Evropy spíše skromné, ale jeden trumf přesto vznikající Československá republika v ruce měla. Zdědila po Rakousku-Uhersku velkou část dynamicky rostoucího energetického průmyslu. Výrobu parních turbin spustila První brněnská strojírna v roce 1903, o rok později se přidaly Škodovy závody v Plzni. Delší tradici měla výroba vodních turbin, jejímuž rozvoji pomohl svým patentem vynálezce Viktor Kaplan.

Abychom nespadli do jednoho pytle s plagiátory diplomových prací, je namístě připomenout hlavní zdroj informací o stavu a vývoji energetiky za První republiky i v éře socialismu. Tímto pramenem je kniha Rozvoj energetiky v Československu, kterou v roce 1989 vydal kolektiv autorů vedených Miroslavem Kubínem.

Dostupná, ale drahá elektřina

Jakmile se nový stát ekonomicky postavil na nohy, pustil se – hlavně prostřednictvím podniku Ústřední elektrárny – do díla. Během let 1923 až 1926 vyrostla v severních Čechách uhelná elektrárna v Ervěnicích – na svou dobu s úžasným výkonem 70 megawattů. Díky novým přenosovým linkám dodávala proud nejen do severních Čech, ale také do Prahy. Ve 30. letech se podnik pustil do stavby vodních elektráren ve Vraném nad Vltavou ve Střekově na Labi.

Delší výčet elektráren postavených za první republiky by ocenili opravdu jen skalní fanoušci. Omezme se tedy na konstatování, že během existence Československa vzrostla výroba elektřiny trojnásobně na více než čtyři miliardy kilowatthodin. Ve výrobě jednoznačně dominovaly uhelné bloky. Vodních elektráren bychom na celém území republiky napočítali více než 14 tisíc, v součtu však vyrobily jen necelých 15 procent elektřiny.


Čtěte také: Evropa se chystá obrátit naruby finanční svět. Důležité nemají být výnosy, ale ekologičnost investic

 Banky pod zelenou kuratelou, ilustrační foto


Dobrá zpráva je, že v roce 1938 již měly přístup k elektřině všechna česká města i devět z deseti vesnic. Méně pozitivním zjištěním je výše ceny elektřiny pro malé odběratele z řad domácností. Podle Kubínovy knihy vyšla jedna kilowatthodina v roce 1934 na více než tři koruny. Pro srovnání: dnes je to při nesrovnatelně vyšší úrovni mezd zhruba pět korun. Více než polovinu ceny pro domácnosti tvořily již tehdy náklady za použití sítě, což je tradice, které zůstáváme věrni i dnes.

Na druhé straně je třeba dodat, že rozsah využití elektřiny v domácnostech byl za první republiky výrazně menší než dnes. Jak uvádí Miroslav Kubín, chudší domácnosti se tehdy spokojily s několika žárovkami s příkonem maximálně 15 wattů. Rozhlasový přijímač či elektrický sporák byly tehdy výsadou bohatých a středních vrstev.

Pod diktátem pětiletky

Tragické období německé okupace můžeme přeskočit – ani energetice nepřineslo nic dobrého. Ze špatných kroků lze zmínit zabavování měděných vodičů v sítích nízkého napětí a jejich nahrazování zcela nevhodnými železnými vodiči. Po válce došlo k jejich náhradě za hliníkové dráty, což přineslo jen částečné zlepšení situace. Poválečné Československo taktéž považovalo měděné rozvody za přílišný luxus. Další směr vývoje energetiky určil dekret prezidenta Edvarda Beneše z října 1945 a následné znárodnění elektráren a rozvodných společností. Na velké investiční projekty moc peněz nezbývalo, tak si poválečná republika vypomáhala dovozem elektřiny z Polska. Po komunistickém puči v únoru 1948 se vše řídilo pětiletými plány. Ambiciózní scénáře se však jen málokdy podařilo zcela naplnit.


Vrchol za perestrojky. Zbrojní produkce v roce 1987 činila 29 miliard

 Legendární dvojplošník. Stíhačka Avia B-534 patřila k vrcholům československého meziválečného průmyslu.


Za úspěch lze považovat propojení republiky novým 220 kilovoltovým vedením, které v roce 1952 umožnilo faktický vznik jednotné elektrizační soustavy. V té době se podařilo postavit uhelnou elektrárnu Komořany u Mostu se šesti bloky o celkovém výkonu 210 megawattů a začalo se pracovat na velkých přehradách na Vltavě. Plodnější byla druhá polovina 50. let, kdy vyrostly uhelné elektrárny v Hodoníně, Poříčí, Opatovicích nad Labem a v Tisové u Sokolova.

Po roce 1960 dochází ke kvalitativnímu skoku. Energetický průmysl začíná dodávat technologie pro 110megawattové bloky, které vycházejí ekonomicky lépe a spalují uhlí s vyšší účinností. Zatímco za první republiky bylo úspěchem spálení uhlí s účinností 15 procent, teď už to byl dvojnásobek.

Po roce 1970 se již začínají stavět 200megawattové uhelné bloky – hlavně v severních Čechách, ale také v Mělníce, Chvaleticích a Dětmarovicích. Jenže příliš velká závislost na uhelné energetice si vybrala svou daň na životním prostředí i na zdraví obyvatel. Soudruzi hledají alternativu a nacházejí ji v jaderné energii.

Chybami se člověk učí

Rozhodnutí „jdeme to toho“ padlo již v roce 1955, kdy československá vláda podepsala se Sovětským svazem smlouvu o spolupráci v oblasti mírového využití jaderné energie. Krátce poté vznikla jaderná fakulta, Ústav jaderného výzkumu v Řeži u Prahy a do třetice i první podnik s touto specializací – Škoda Jaderné strojírenství.


Pomalý rozjezd. Elektromobilita v Česku je pořád v plenkách

 Zákazníci si nemohou vůz nijak upravit, dostanou předpřipravené modely. Zato je mohou dostat do druhého dne


Projektanti socialistického Československa však poněkud přecenili své schopnosti a možnosti. Těžkovodní reaktor A1 v Jaslovských Bohunicích se stavěl dlouhých 14 let a po uvedení do provozu v roce 1972 více času stál, než vyráběl. Po havárii v únoru 1977, která neskončila tragédií ve stylu Černobylu jen díky profesionálnímu výkonu personálu, padlo rozhodnutí problémový reaktor odstavit.

Již v roce 1970 podepsala československá vláda dohodu se Sovětským svazem, že další reaktory bude stavět raději na základě ruské licence. První jaderné bloky typu VVER-440 vyrostly na energeticky deficitním Slovensku, konkrétně v Jaslovských Bohunicích. Až po jejich dokončení se stavbaři a inženýři přesunuli do jihomoravské lokality Dukovany, kde během let 1978 až 1987 vyrostla první česká jaderná elektrárna o výkonu 1760 megawattů.

 Jaderná elektrárna Dukovany

Komunistickému režimu se výroba elektřiny z uranu zalíbila. Ministr energetiky Vlastimil Ehrenberger naplánoval stavbu čtyř jaderných elektráren na české části federace a tří na Slovensku. Vážně se tehdy uvažovalo také o stavbě jaderných výtopen pro velká města; první měla přijít na řadu Plzeň. Jenže socialistický režim se na konci roku 1989 zhroutil a spolu s ním i plány na jaderný boom.

Hledání správné cesty

S návratem demokracie se změnily i priority v oboru energetiky. Z původních jaderných plánů zbyla jen dostavba dvou bloků Jaderné elektrárny Temelín, což se změnilo v nečekaně nákladný a bolestivý proces. Druhou prioritou 90. let se stalo odsíření a celková ekologizace provozu uhelných elektráren. Jen samotný ČEZ do snížení emisí tehdy investoval 46 miliard korun.

Minulé desetiletí přineslo zákazníkům možnost změnit dodavatele elektřiny. Velké podniky tuto možnost mají od roku 2002, domácnosti od roku 2006. Změnu zažitých poměrů v oboru přinesl i start pražské energetické burzy v létě roku 2007 a samozřejmě přijetí zákona o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, které otevřelo stavidla živelné výstavbě solárních elektráren, větrných farem a bioplynových stanic.

Faktem je, že od dokončení druhého bloku Temelína v roce 2002 se v Česku do „velké“ energetiky moc neinvestuje. Změna přijde zřejmě až v příštím desetiletí, kdy se budeme muset konečně rozhodnout, zda vydáme stovky miliard korun raději na stavbu nových reaktorů v Dukovanech a Temelíně, nebo na revoluční proměnu energetiky ve stylu německé Energiewende. Co by nám asi tak doporučil František Křižík či jiní průkopníci české energetiky?

Čtěte dále:

Uhni, uhlí. Ve finančních ústavech roste odpor vůči fosilním palivům

Melouni všech zemí, spojte se. Energetická politika míří k marxismusu-leninismu

Bionafta a jiné bioomyly: paliva, která často devastují životní prostředí

Ohodnoťte tento článek
Diskuze