Menu Zavřít

Žijeme děj dávno natočených filmů, říká socioložka Reifová

18. 6. 2020
Autor: Jan Mihaliček/Euro

Osy rýsujících se dilemat jsou ideální ke zvýšení polarizace a fragmentace, což vede k nedůvěře všech vůči všem a všemu, hlavně demokracii, říká socioložka Irena Reifová.

Strach. Návrat starostlivé a všudypřítomné moci, která na nás dohlíží na každém kroku. Zbožštění vědy, která v sobě sice nese velké vnitřní rozpory, přesto se k ní obracíme jako k jediné záchraně před virem, zázračné síle, která zachraňuje život. To jsou fenomény, které v souvislosti s pandemií koronaviru zaznamenává socioložka a teoretička médií z FSV UK Irena Reifová. Koronakrize podle ní potvrdila již rozběhnuté společenské trendy, ale odhalila i některé nové, například nutkavou potřebu být neustále zasypáván informacemi, abychom věděli, že něco děláme, žijeme.

Koronakrize posílila dominanci virtuální komunikace na
úkor té přímé, fyzické. Sociální odstup a bezdotykovost, dříve hojně
kritizované, najednou zachraňují životy a mentální zdraví. Nakolik dominance
tohoto druhu komunikace proměňuje společnost?

Odpovím vám dvěma příběhy: Sherry Turkleová, psycholožka
působící na Massachusetts Institute of Technology, vydala v roce 1995
knížku Life on Screen, v níž vítala možnost zkoušet a střídat na internetu
různé identity a s tím i sociální role nebo vjemy reakcí okolí.
Kyberoptimisticky vítala internet a jím zprostředkované možnosti komunikace
jako šanci na zvýšení empatie, respektu k pluralismu a jinakosti. V roce
2011 ale vydala knížku Alone Together, která se k vlivu technologií na náš
sociální život vyjadřuje hodně skepticky. Lidské kontakty nahrazují
technologie, protože jsou, na rozdíl od živých lidí, lépe kontrolovatelné. Lidé
jsou příliš nepředvídatelní, nároční, nelze je „vypnout“, snadno
„odfriendovat“. Komunikace dospěla do robotického momentu, což deformuje, či
dokonce vyprazdňuje naše lidství.

Druhý příběh je můj, ale pozná se v něm mnoho lidí. Před mnoha lety jsme si ve Spojených Státech s kolegyní půjčily auto. Poprvé jsem řídila auto s palubním počítačem, tempomatem a zabudovanou navigací. Byl to mužský hlas, říkaly jsme mu Larry a vybudovaly jsme si k němu skutečně citový vztah, vytáhl nás z různých krizí na křižovatkách v centru Bostonu a tak. Když jsme ho na letišti vracely, skutečně a upřímně jsem brečela a několik dnů se mi stýskalo.

Tyto zkušenosti v mediálních studiích tematizuje výzkumný směr navazující na Bruno Latoura a jeho důraz na hybriditu v sociálním světě. Ten se nedělí jen na živé nebo neživé; na bezduché věci a chladné stroje nebo vřelé, živoucí lidi. Jsme podle něj ponořeni v sítích, které zahrnují i objekty jako důležité sociální aktéry. Tento pohled byl významně zúročen právě při studiu nových médií a technologií, které jsou v rámci tohoto „materiálního obratu“ vnímány jako naši partneři, „mlčenliví soudruzi“, jak napsal Wolker. Podle Turkleové se lidé orientací na technologie dehumanizují, ale existuje i jiný pohled, podle nějž se naopak technologické artefakty polidšťují. Máme k nim city a vztahy nikoli nepodobné těm reálným, mobilním telefonem počínaje a výbavou „smart“ domácností konče. O vlivu technologické zprostředkovanosti komunikace se tedy uvažuje hodně z hlediska jejího působení na lidství. Jedni zdůrazňují jeho erozi, druzí to vidí spíše jako proměnu a posun ke světu mimo binární opozici „živý-neživý“.

Životy v pandemii, která zřejmě jen tak neskončí, řídí
strach z nákazy, z druhých lidí. Sílí všeobecná přirozená xenofobie, druhého už
ani nechceme potkat. Nepřispívají k tomu i moderní média, která z udržování
strachu žijí stejně jako politika?

Strach je jedna ze šesti základních emocí a emoce obecně,
nejen strach, prodávají média velmi dobře. Upnutí se na média v době
koronavirové krize ale nevidím jako umělou potřebu vyvolanou médii – spíš jako nutkavou
neurózu západní populace, která je vycvičená k tomu řídit své životy
manažerským způsobem, vyhledávat problémy a přijímat efektivní řešení. Neumíme
jen tak sedět a čekat, co bude, takže v situaci, kdy se nic jiného dělat
nedá, hledáme náhražkové činnosti, které by pomohly udržet iluzi, že řešíme,
optimalizujeme, rozhodujeme, konáme. Sledování médií a shromažďování a
aktualizace informací – snaha být informovanější, lépe připravený, méně naivní
než ti druzí – tuto iluzi pomáhala udržovat.

Irena Reifová (50)
• Vysokoškolská pedagožka, novinářka, publicistka a socioložka v oblasti problematiky médií.

• Působí na katedře mediálních studií Institutu komunikačních studií a žurnalistiky (IKSŽ) Fakulty sociálních věd UK v Praze (UK FSV) a v Centru pro mediální studia (CEMES).

• Zaměřuje se na kritické teorie médií, kulturální studia, teorie populární kultury, koncepce mediálních publik a problematiku reprezentace a konstrukce reality v médiích.

• Věnuje se výzkumu televizních formátů populární kultury, specializuje se na československé a české televizní seriály z let 1959–1989 i na novodobou seriálovou produkci českých televizních stanic po roce 1990.

• Je členkou ženské poetické skupiny Fatální fámy.

Zda k něčemu přispěla média, by stálo za to prozkoumat hlavně u dezinformačních médií. Můžeme se totiž snadno domnívat, že tato média či profily na sociálních sítích využily postoj k otázkám veřejného zdraví jako další rýsující se společenský zlom, do něhož začala vrtat a rýpat, a rozdmýchávat tak nesnášenlivost mezi skupinami lidí s různým vnímáním míry rizik koronaviru. Panující nejistota vedla k dilematům – zda roušky ano, nebo ne, zda švédský model, nebo chytrá karanténa, zda Prymula, Dušek nebo Münich… Osy rýsujících se dilemat či předmětů sporu jsou pro dezinformátory vždycky ideální linie, kde přitlačit na další zvýšení polarizace a fragmentace, což nakonec vede k nedůvěře všech vůči všem a všemu, hlavně demokracii.

Druhou stranou strachu je péče o druhé, postaráme se o
vás, jsme pořád po ruce, poradíme se vším, všechno vyřešíme. I to je společné
médiím a politice, sledujeme tedy něco jako návrat pastýřské moci, kterou
společnost ochotně přijímá?

S konceptem pastýřské moci pracoval francouzský filozof Michele Foucault, který ji chápe jako druh disciplinující moci, typický pro moderní instituce zaměřené na péči, jako jsou nemocnice, ústavy… Je fakt, že celá koronakrize byla, nebo je, to nevíme, obrovským aktem výkonu pastýřské moci, která nejen pomáhá a pečuje, ale současně také pěstuje určitý druh poslušnosti. Nadto je pro ni typické, že je zcela neviditelná, není vykonávána násilím, ale působením na subjekt, často reguluje tělo v prostoru. Někdo vám třeba říká, jak se máte hýbat (chodit na procházky na opuštěná místa), jak svoje tělo dotvářet (nasazovat mu ochranné prostředky), jak ho navigovat prostorem (ve vzdálenosti dvou metrů od jiných těl). Má mikroskopickou podobu, podle Foucaulta je kapilární, je předávána jemnými vlásečnicemi. Je vlastně zajímavé, jak ten druh reaktivní moci přebírá v případě koronavirové situace biologické vlastnosti „nepřítele“, tedy samotného viru.

Trvalejší etablování klasické pastýřské, disciplinující moci
je asi možné. Nejspíš ale ne v podobě tradičního evropského modelu silného
welfare state, jak jsme jeho náznaky – v krizí pokřivené podobě – zažili
za pandemie. Se současnou politickou reprezentací by to nebyl klasický welfare
state, ale nějaká kombinace neoliberalismu a autoritářského populismu, něco
spíš podobného vládě feudálů. Česká společnost trpí tím, že nikdy nezažila éru
legitimního, právního welfare state. Je rozpolcená mezi extrémní pozice, které
se velmi dobře projevily během koronakrize například v internetových
diskusích. Na jedné straně je tu až hysterický liberalismus a individualismus a
na druhé straně ochota následovat „pastýře“ – nikoli ovšem formou sebevědomého
domáhání se sociálních jistot na principu welfare state, ale fetišistickou
důvěrou v nějakou otcovskou figuru, která to za nás zařídí. K rozvoji
pastýřské moci státu, tedy silného a péči zajišťujícího státu, asi nedojde, ale
snadno se může posílit pastýřská moc nějaké autoritářské osoby. 

Začali jste během pandemie využívat některé ze streamovacích služeb?

Během krize došlo k definitivní sakralizaci vědy,
konkrétně medicíny. V Česku tomu hodně pomohla i veřejnoprávní média, kde se
pandemie inscenovala také jako vědecký rituál, posilující víru v moc vědy, Jak
tento mediální efekt může ovlivnit vnímání vědy ve společnosti?

V dějinách moderních médií asi neexistuje období, kdy by přírodní vědci byli reprezentováni v médiích častěji. Je obtížné odhadovat, co to udělalo s obrazem vědy a expertního vědění v očích veřejnosti. Na jednu stranu to skutečně mohlo vypadat jako vznik kultu a iracionální víry ve vědu. Současně je ale třeba si uvědomit, že média naplno zachytila také významné neshody mezi experty různých oborů i v rámci jednoho oboru. Je možné, že tím vědu i "odkouzlila". Dny za koronakrize byly dlouhé, vysílací čas a prostor online médií nenaplněný, takže média vyhledávala další a další experty – ideálně ty, kteří budou říkat něco jiného, než co již bylo řečeno dosud. To je ale v přímém rozporu s tím, jaké představy se pojí s vědou jako objektivním, nesporným, jednoznačně prokazatelným poznáním. Širší veřejnost, která nežije ve světě recenzních řízení a soupeřících škol, si běžně vědu nepředstavuje jako duel Flégr versus Peková. A právě takto, obrazně řečeno, vědu během koronakrize představila média.

Obrovský boom zaznamenaly streamovací služby, Netflix
získal 15 milionů nových uživatelů. Sledování filmů na streamu a v kině je ale
sociologicky a psychologicky dost odlišná zkušenost. Co to udělá s našimi
společnostmi, když k nám filmové umění i popkultura budou chodit hlavně touto
cestou? Když už nehraje žádnou psychologicko-sociální roli společné sledování?

Já myslím, že k nějakému fatálnímu přeskupení
kulturních publik nedojde, pokud se špatná epidemiologická situace nevrátí a
neprotáhne na léta. Nový nástup média velmi zásadně navázaného na soukromou
sféru, doprovázený podobnými obavami, už tu jednou byl. Byla to televize a
osídlení domácností televizními přijímači v padesátých letech. Byla
s tím spojena proroctví konce kinematografie a kin. Místo toho se kina
adaptovala a vytvořila se nová rovnováha, vznikly například multiplexy. Není
vyloučeno, že dojde k nějaké proměně vztahu mezi kulturní konzumací ve
veřejném prostoru a v soukromí, ale určitě ne k zániku prvního.
Socialita je paradoxně na užívání médií velmi důležitá. Zkuste třeba někoho
pozvat na rande na film, který pustíte na notebooku u sebe v kuchyni
v teplákách…

Specifickým fenoménem streamovacích služeb jsou seriály
sledovaná formou binge watching. Přináší to zážitek opojení, propadnutí do jiné
reality, závislosti, omámení, hypnózy. Co to udělá s lidskou psychikou a
společenskými vztahy, pokud si realitu inscenujeme tímto návykovým způsobem?

Binge watching, tedy zřetězené sledování většího počtu epizod, také se mu říká media marathoning, je v zásadě úplně proti slasti, kterou nabízí seriály. Přitažlivost sledování seriálu je postavena na touze a jejím naplnění, které je však vystřídáno další touhou. Tak to alespoň bylo v takzvaném modelu paternalistické televize, kdy o tom, co a kdy se bude vysílat, rozhodoval vysílatel, který v tomto vůči divákovi vystupoval svrchovaně. Intenzita slasti ze sledování epizody seriálu je, nebo spíš bývala, dána mírou očekávání a touhy, kterými bylo vyplněno období mezi dvěma epizodami. Pro seriál je totiž typické, že to, co v něm není, pauzy mezi epizodami, jsou pro charakter seriálu stejně důležité, jako to, co v něm je, obsah epizod samotných. Divák to často nevnímá, ale třeba různé druhy seriálů se liší typy zakončení epizod a druh konce epizody má velký vliv na způsob, jakým pracuje v mezidobí divákova fantazie. Seriál je trochu jako ementálský sýr; bez těch ok by chutnal úplně jinak. Jestliže sledujeme epizody řetězovitě, přicházíme o fázi touhy a slast z naplněného očekávání. Na druhou stranu je to kompenzováno množstvím dostupných kvalitních seriálů a množstvím jejich řad, takže celá jedna řada může dnes hrát roli jedné epizody a těšení se a očekávání nevzniká vůči další epizodě, ale vůči celé nové řadě. Obecně je ale konzumace médií dnes souborem praktik, z něhož takřka vymizelo čekání nebo trpělivost. Od googlování faktických informací, po okamžité uspokojování potřeby nějakého kulturního díla.

Koronakrize zrodila nové hrdiny. Hasiči, policisté ani
lékaři dosud hrdiny nebyli, přestože jsou denně specificky „heroizováni“ v
televizních seriálech z lékařského prostředí. Pronikne to i do popkultury?

KL24

Hrdina je od prvních mýtů jeden z hlavních narativních
principů – bez něj není příběhu. Současně je hrdina spíš pozice než postava.
Tato pozice může být obsazena nespočetnými druhy postav z nějakého
celkového dobového paradigmatu postav. Zaměřit se na to, proč je pozice hrdiny
obsazena určitými postavami a ne jinými, je příležitost narativní analýzy, jak
říci něco nejen o příběhu, ale i o společnosti. Bude zajímavé sledovat, jestli
populární kultura koronakrizi bude nějak reprezentovat. Mám obavy, že to nebude
snadné, protože řada filmů a seriálů o tom, co jsme nedávno zažili, už byla
dávno natočena, jen to bylo v rámci katastrofického žánru nebo sci-fi a
s dramatičtějším průběhem. Situace, kdy se ve velkém začne uskutečňovat
děj minulých filmů, tu ještě nebyla. Asi můžeme očekávat nějakou změnu poměru
mezi tím, co už zakládá katastrofický film a co je po zkušenostech vnímáno jako
realita.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).