Matěj Stropnický vede staronové Zelené do sněmovních voleb. Zůstává nekompromisní
Byl to typický Matěj Stropnický, zlobivé dítě české politiky: éterický v těsných černých džínech, triku a zeleném sáčku, upřímně naivní, chytře manipulativní i lehce despotický zároveň. Na lednovém sjezdu zelených v Hradci Králové, kde se z nich stali Zelení (předtím Strana zelených), stál u řečnického pultíku a jako předseda měl přednést zprávu o činnosti vedení. Tedy zodpovědět se z toho, jak stranu posunul blíž k moci.
Zelení si mladého Stropnického před rokem zvolili šéfem, aby je svou mediální zručností letos vrátil do sněmovny.
Syn ministra obrany za ANO Martina Stropnického si ale zprávu o své činnosti jako obvykle vyložil po svém: celý časový prostor využil pro vlastní propagaci, jíž se zatím proslavil nejvíc. A když ještě i přes několikeré upozornění moderátorů sjezdu přetáhl stanovený čas, vymohl si jeho prodloužení. „Bude potřeba do voleb vytvořit antiautoritářský blok“ řekl mimo jiné Stropnický, aniž by si uvědomil ironii chvíle.
Není snadné citovat ho víc, protože vystudovaný novinář je spíš chaotický řečník než velký rétor. Víc rozzlobený básník než analytik. „Filozof“, uslyšíte také od některých Zelených. V pár minutách mluvil o všem a o ničem: o příjmové nerovnosti, levné pracovní síle, rostoucí ceně hypoték, propojení byznysu s politikou i globalizaci. Také si posteskl, že skončily „zlaté časy Nečasový vlády“, kdy lidé houfně demonstrovali nejen na Václaváku. Teď už si všichni zase jen půjčují a nakupují.
Proč ne. Jen tu levnou pracovní sílu si mohl bývalý náměstek pražské primátorky odpustit. Když totiž v této funkci skončil, protože ho odmítli koaliční partneři, a najednou se na magistrátu ocitl bez platu, zařídili mu placenou funkci předsedy dopravního výboru - za 80 tisíc korun měsíčně. V tu chvíli prý přestal být na magistrátu vidět. Aspoň v tom se Zelení ničím neliší od ostatních partají; politiku umějí ekonomicky těžit stejně dobře, mnohdy i líp. Teď chtějí zpátky zatlačit i oligarchy.
Pusťte nás zpět!
Zelení se v Hradci sešli nejen proto, aby se téměř přejmenovali, ale i kvůli představení dlouhodobého programu. Strana, již nejvíce volí mladí lidé, se v preferencích tradičně houpe kousek pod pětiprocentní hranicí vstupu do sněmovny, takže nikoho moc nepřekvapí, že teď prosazuje snížení právě této hranice na tři procenta a také volební právo od 16 let, kdy je být zelený ještě „cool“. Málokdo je v tomhle tak transparentní jako Zelení.
To bohužel není ohledně zákonodárného procesu vše. Zelení také chtějí posílit roli Senátu a prezidenta tak, aby jejich společné veto mohla přehlasovat jen třípětinová poslanecká většina. Už tak často zablokovaná a rozdrobená česká politika by pak vypadala podobně jako sjezdy Zelených: stala by se permanentní hádkou. Je vlastně úspěch, že se strana dokázala během dvou dnů aspoň přejmenovat ze zelených na Zelené. Mnozí delegáti se totiž dovedou přes hodinu hádat o jediné bezvýznamné slovíčko.
Stropnického si Zelení do čela zvolili přesto, že ho ANO a ČSSD na magistrátu zařízly kvůli permanentní opozici k vlastní koalici, proti které zvedl ruku hned na prvním důležitém hlasování o odpadech. Je jejich mediálně nejzručnějším kádrem, což v praxi znamená i to, že na sjezdu nechá reportérku České televize přetočit vstup, když se sám sobě nelíbí. Nakonec jestli se delegáti sjezdu na něčem výjimečně shodli i bez hádky, pak právě na tom, že strana má mediální problém: málokdo včetně Zelených ví, jakou stranou vlastně jsou.
Stát se postará
„Je těžké dostat se do médií,“ překvapí mě Stropnický, když spolu sedíme v baru hotelu Černigov, kde sjezd probíhal. Právě on je v téhle disciplíně šampion, svého druhu český Trump. Jestli ve funkci primátorského náměstka v něčem opravdu vynikal, pak v tom, jak být nonstop v médiích. Uměl si na svou stranu získat většinu novinářů, jimž dokola házel boj proti developerům i v š em temným silám magistrátu. Ostatně právě „totální válka“ proti developerům nejlépe vystihuje destruktivní ironii jeho tažení.
„Totálně zablokovali výstavbu v Praze a zabrzdili územní rozvoj hlavního města,“ popisuje působení Stropnického ve vedení města pražský radní, který si nepřál být jmenován. Výsledkem je nejen rapidní pokles výstavby nových bytů, ale i zdražení těch stávajících - ato včetně nájemního bydlení. Takže když teď Zelení mluví o „bytelné bytové politice a dostupném bydlení“ a Stropnický o drahých hypotékách (které nejsou), je to podobné, jako kdyby na vás Roman Janoušek zazvonil s protikorupčním manifestem.
Navíc bude hůř: podle statistiků má počet obyvatel Prahy během 20 let stoupnout na 1,5 milionu lidí. Ti všichni budou chtít někde bydlet, zřejmě doma. „Chovají se bezohledně, každou parcelu se snaží vytěžit na maximum. Nic dobrého na ta místa nepřinášejí,“říká o developerech Stropnický. Jistě, až na nové bydlení. Ne že by developeři samozřejmě byli svatí, sem tam to nejen v Praze s betonem trochu přehnali; vyhlásit jim válku ale znamená bydlení naopak zdražit a znepřístupnit.
„Byty se stavějí, a pokud se nestavějí, tak je to chyba developerů,“ odmítá šéf Zelených kritiku.
A přidává i plán: nejen sociální byty by měl znovu stavět stát a obce. „Měli bychom se vrátit k veřejné výstavbě nájemního bydlení, abychom nebyli závislí na developerech,“ nastiňuje Stropnický svou představu. Určitě to myslí dobře, stejně jako to Strana zelených myslela dobře nejen s biopalivy nebo solárními panely. I se státními byty by to ale zřejmě dopadlo obdobně: jestli se vám bydlení zdá drahé od developerů, nechtějte radši ani vědět, za kolik by byty dokázal stavět stát.
Ponaučit se? Já?
„Elitářská“, „aktivistická“, „nedostatečně profilovaná“, „zaměřená na mladého levicového voliče“. To jsou jen některé veřejné stížnosti delegátů sjezdu na směřování strany pod Stropnického vedením. „Nutno říct, že jsme od jeho zvolení všichni asi čekali víc. Nedošlo k novému odpichu ani větší energii Zelených. V mediálních výstupech je vidět, že si tlačí spíš vlastní agendu. A osobně mi přijde jeho způsob vyjadřování příliš složitý. Nemluví srozumitelně, aby oslovil víc lidí,“myslí si o Stropnickém včele strany její bývalý místopředseda a náměstek brněnského primátora Martin Ander.
Pravda, vést Zelené není snadné. Jejich výjimečně destruktivní potenciál pochopíte právě na sjezdu. Ve vládě Mirka Topolánka rozložili sebe i vládní koalici a nedávno dostali padáka z koalice v Praze 6. Stropnický rozkládal pražskou koalici od začátku a znovu se mohla dát dohromady, až když dostal místo šéfa dopravního výboru. Místo něj přešla na magistrát z Prahy 6 pragmatičtější Petra Kolínská, podle některých členů rady se ale i z ní stává „ultras“. Vládnout naopak Zelení umějí v Brně.
„Mezi námi a mainstreamovou populací leží široký příkop. My nesdílíme například obavy zimigrace. Evropa se má dohodnout, jak imigraci řešit, a my máme být součástí toho řešení. Jsme i pro imigrační kvóty,“ vysvětluje Stropnický plán, jak se v Česku nikdy nevrátit do sněmovny. Zelení vystupují i proti globalizaci, také v tom ale tkví jejich typický paradox: poslední dobou se členové strany evidentně přesunuli z lesa více do města a patří spíš mezi vzdělanější a globalizovanou elitu s nadprůměrnými příjmy.
Na sjezdu sice pořád potkáte přírodnější typy se slabostí pro indiány, poslední dobou ale převažují spíš městští hipsteři nebo i podnikatelé v IT, co zpeněžili své Hrmy. I podle průzkumů se voliči Zelených posunuli vpravo. Jenže mnozí členové stranu stále táhnou doleva. „Rozpor vtom nevidím. Je to nějaká naše solidarita s chudšími. I tito lidé platili naše vzdělání,“ říká Stropnický.
Šéf Zelených věří, že se letos můžou vrátit do sněmovny. Ponaučil se tedy nějak pro ten případ ze svého krátkého a turbulentního angažmá ve funkci náměstka pražské primátorky? „A měl bych? Já jsem chtěl ukázat, že slib, který jsem dal, beru vážně. Jenže když do politiky pronikne někdo, kdo to myslí vážně, tak vždycky narazí. Nevím, jestli se z toho mám ponaučit zrovna já,“ zůstává Stropnický nekompromisní.
„My nesdílíme například obavy z imigrace. Evropa se má dohodnout, jak imigraci řešit, a my máme být součástí toho řešení. Jsme i pro imigrační kvóty,“ vysvětluje Stropnický plán, jak se v Česku nikdy nevrátit do sněmovny.
O autorovi| Petr Holec, holecp@mf.cz
