Za prací do Dubaje? My vsadili na Business Class od Emirates a buginy v poušti. A rozhodně nelitujeme

Dubaj se v očích zahraničních návštěvníků stává poslední dobou čím dál oblíbenější destinací. To není žádné klišé, svědčí o tom čísla. Zatímco před 13 lety se jejich počet pohyboval na úrovni necelých 8,3 milionu, vloni jich tam zamířilo o zhruba tři čtvrtiny více, konkrétně 14,4 milionu. Dá se přitom předpokládat, že nebýt covidové pandemie, patrně by toto číslo bylo ještě o poznání vyšší.

Vzhledem k právě řečenému je možná až trochu ostudné na rovinu přiznat, že my v redakci webu Euro.cz jsme se Dubaji dosud vyhýbali. Žádný konkrétní důvod jsme k tomu neměli – zkrátka a prostě nenastala vhodná příležitost. Možnost rozhovoru s jedním z vedoucích představitelů Emirates, konkrétně viceprezidentem společnosti pro komerční operace v Evropě Thierrym Aucocem, nás ale docela lákala, a tak jsme se vše vydali napravit.

Když za byznysem, tak v Business Class

Míří-li člověk do zřejmě nejznámější blízkovýchodní metropole za byznysem, tím spíš za byznysem spjatým s aerolinkami Emirates, je nasnadě dopravit se tam stylově. Tedy například v jejich Business Class.

Časy, kdy byl spoj mezi Prahou a Dubají obsluhován největším dopravním letounem světa – Airbusem A380 –, sice odvála pandemie (naštěstí snad jen dočasně, jak nám pan Aucoc v inkriminovaném rozhovoru objasnil), ovšem netřeba zoufat. Ona totiž ,tripl sedma‘ od konkurenčního Boeingu ve variantě 300ER je více než důstojným náhradníkem. Ale nepředbíhejme…

K výhodám spjatým s cestováním Business Class (či některé z dalších exkluzivních tříd Emirates) člověk přičuchne již na letišti. A to jak díky přednostnímu odbavení, tak i možnosti zajít si na něco dobrého k snědku do místních salónků. Salónků, kde – to jen tak pro úplnost –, pochopitelně nechybí ani nějaký ten aperitiv či skotská. Další potěšující skutečností je možnost nechat se nalodit na palubu kdykoliv od zahájení boardingu. Protože proč bychom přeci měli zahřívat studená letištní sedadla a čekat, až naši skupinu začnou vyvolávat, když už na nás čekají pohodlné, polstrované, a především polohovatelné masážní sedačky v přední části kabiny, že?

Poznámka: slovem polohovatelné je myšlena možnost sklopit sedadlo až do té míry, že přestane být sedadlem a transformuje se do ještě pohodlnější vodorovné postele. Postele opatřené komfortní matrací – pakliže této velkorysé nabídky od palubního personálu využijete. A to my rozhodně doporučujeme, neboť Dubaj je z Prahy vzdálená bezmála šest hodin letu.

Nechat se rozmazlovat

Oněch šest hodin letu naštěstí díky nepřebernému množství palubního infotainmentu a příjemným letuškám a stewardům, kteří se o vás starají doslova nepřetržitě, uběhne jako voda. Ne, že bychom kvůli tomu za každou cenu museli letět až na opačný kout planety, snažíme se jen naznačit, že zásluhou zdánlivě nekonečného výčtu filmů či seriálů, které máte na obrazovce před vámi k dispozici (včetně možnosti sledovat kameru umístěnou na spodní straně letadla nebo vybrané živé sportovní přenosy), je takové cestování vlastně za odměnu. O nabídce teplých i studených pokrmů servírovaných během letu, jež se neustále obměňuje, ani nemluvě.

A když se člověk dostane do fáze, že už neví co by, může si jednoduše ze své sedačky udělat zmíněnou postel a zavřít oči. O účes, potenciální ospalky či nepříjemný dech se bát nemusíte, na toaletách je k dispozici dost věcí, které z vás posléze opět udělají člověka.

Máme-li zmínit jednu věc, která nám v naší Business Class chyběla, pak je to fakt, že ani v těchto prémiových sekcích není palubní Wi-Fi zdarma. Respektive, ona ve skutečnosti je, ale jen tehdy, pokud jste členy Emirates Skywards klubu. Což se v případě, že takto létáte jen výjimečně, úplně předpokládat nedá. Na druhou stranu, všechny výše uvedené skutečnosti tento neduh dozajista vynahrazují. Tím spíš se vším tím místem na nohy a tak…

Hotelů, kam jen oko dohlédne

Když už člověk po několikaminutovém hledání konečně najde na letišti v Dubaji východ, začne povětšinou řešit otázku, jak se odtamtud dostat na hotel. I na to v Emirates myslí, a proto nabízejí službu Chauffer Drive, v rámci které vás – jak už název napovídá – vyzvedne osobní řidič a přepraví vás technicky vzato až před recepci.

Kolik hotelů se v Dubaji nachází, nemáme tušení. Nedivili bychom se, kdyby jich tu bylo nejvíce na světě (jako všeho ostatního v tomto městě). Protože jsme až do naší říjnové návštěvy byli Dubají nepolíbení, dali jsme na zkušenosti odborníků. I obrátili jsme se tedy na kolegy z agentury Dubai Tourism a nechali si nějaký hotel doporučit. Jejich rada zněla: 25hours Hotel Dubai One Central.

Jak jsme vzápětí zjistili, byl to tip více než dobrý. Nejen díky velkému, leč útulnému, a především skvěle vybavenému pokoji s prosklenou sprchou uprostřed, ale rovněž i zásluhou jeho polohy. Ta se totiž nachází v samotném centru metropole jen pár stanic metra od ikonické Budrž Chalífy, nejvyšší budovy na světě, na kterou navazuje též vůbec největší obchodní dům, jaký byl kdy postaven.

Vzhledem k časovému pressu jsme museli snídani zvládnout doslova za pár minut. Což byla škoda, protože v tamní hotelové restauraci by člověk, stejně jako v ,naší‘ byznys třídě, vydržel sedět celé hodiny a ochutnával by jeden chod za druhým. Takto jsme se museli spokojit pouze s představou toho, co všechno bychom si ideálně dali. Ale o to větší důvod se sem jednoho dne vrátit máme, přičemž mezitím budeme doufat, že se personálu povede vyřešit onen občasný hluk z chodby v podobě zavírajících se dveří, který nás během noci párkrát vyrušil. Na druhou stranu, nejedená se o nic, co nespravily dva obyčejné špunty do uší.

Zpátky do budoucnosti

Že je byznys úspěšně hotov a do odletu zbývá ještě několik hodin času, případně se koná až druhý den? Tak to je nejvyšší čas jít si Dubaj trochu užít. Samozřejmě se nabízí návštěva Burdž Chalífy. Pokud ale cizinec prahne po něčem méně ,profláklém‘, možností je více než dost. My vsadili na Muzeum budoucnosti, které jsme měli vlastně hned přes cestu. Je to taková ta futuristicky vyhlížející stavba ve tvaru asymetrického torusu, jež se nachází uprostřed shluku několikasetmetrových mrakodrapů v ,downtownu‘ podél městského bulváru Sheikh Zayed Road a kterou sám premiér Spojených arabských emirátů a vládce Dubaje šejk Muhammad bin Rášid Ál Maktúm označil za vůbec „nejkrásnější budovu na zemi“.

Jak moc lze uvedenou instituci označovat za muzeum, když se vlastně věnuje budoucnosti, je otázkou. To však na celkovém zážitku, v rámci kterého se lidé přenesou ,vesmírnou lodí‘ do druhé poloviny jednadvacátého století, rozhodně nijak neubírá. Součástí výstavy je celá řada exponátů, které, ač byly sotva vynalezeny, mají potenciál sehrát významnou roli v dalším formování lidstva. Technologií hospodaření se zdroji energie počínaje přes nové způsoby přepravy až po nejnovější vychytávky v oblasti medicíny, biogenetiky a mnoha dalšího.

Nás každopádně ze všeho nejvíce uchvátila místnost, v níž jsou v nádherně osvícených prosklených nádobách umístěné 3D modely celé řady druhů zvířat a rostlin. Nachází se ve čtvrtém patře, hraje všemi možnými barvami a člověk si tam připadá jak uvnitř kaleidoskopu.

Poušť, duny a bugina mezi velbloudy

Pakliže navštěvování muzeí není tak úplně vaším šálkem kávy a rádi byste spíše nějaký ten adrenalin, měli bychom tu jiný tip: buginy v poušti. Společností, které takovou formu zábavy nabízejí, je určitě mnohem více, nám byla doporučena firma Motozone.

Aby mohl člověk tuto za nás naprosto peckovou a neopakovatelnou zkušenost zažít, musí se vydat, ano, tušíte správně, za město do pouště. Ale nebojte, z centra Dubaje je to slabá půlhodinka jízdy, takže žádný stres. Jelikož se navíc doporučuje vykonávat podobné aktivity spíš časně zrána, nehrozí ani tradiční dopravní špička, takže vám letadlo určitě neuletí.

Není od věci dopravit se na místo místním taxíkem. Taxislužba je v Dubaji – oproti ostatním věcem – relativně levná, vychází zhruba stejně jako v Česku. Tedy pokud opravdu zvolíte městské taxi, nikoliv Uber. Ten je přeci jen o něco dražší.

Zatěžovat se konec konců nemusíte ani tím, že jste žádnou buginu nikdy dříve neřídili. Bude vám přidělen zkušený instruktor, který člověku vše pečlivě vysvětlí, stylově vás obleče a celou dobu pojede před vámi. Platí přitom, že čím větší důvěru ve vás bude mít, o to rychlejší a záživnější jízda to bude. Nám náš instruktor Richardo, rodák z Jihoafrické republiky, zjevně důvěřoval, protože rychleji bychom si sami už asi ani netroufli.

Zdejší duny jsme zdárně zdolávali bezmála dvě hodiny. Ona by bohatě stačila hodina jedna, jelikož ač se to nezdá, neustálé točení volantem a koncentrování se na cestu před vámi je ve skutečnosti docela náročné – jak fyzicky, tak psychicky –, ale to jen podotýkáme a rozhodně si na nic nestěžujeme. Tedy až na ten písek, který nám skrze helmu pronikl do pusy a nalepil se na žvýkačku. Po první zastávce sloužící k protáhnutí nohou a vyfotografování se s kolem volně pobíhajícími velbloudy se naštěstí tento problém podařilo rychle vyřešit.

Fotky buginy zaparkované mezi těmito majestátními zvířaty za nás vypadaly cool. Ještě víc cool je ale onen obrázek, který se nám vryl do paměti. Však si to zkuste sami představit: před vámi několikametrová duna, uhlazený písek kontrastující s modrým horizontem a bugina jedoucí v traverzu, kterak se tento kopec snaží překonat, aby nakonec zdárně vyjela až na jeho vrchol, mírně zahrabala koly a poté zmizela kdovíkam. Dokonalost sama a za nás opět naprostá pecka!

Ještě dezert? Rádi bychom, ale jsme toho famózního jídla plní

Byznys hotov, odreagování se už také proběhlo, a tak je nejvyšší čas se někde dobře najíst. Opět, obcházet jednu restauraci za druhou a pečlivě zjišťovat, která je ta pravá, je sice činnost dozajista bohulibá, avšak čas jsou peníze, a tak není od věci jít na jistotu. My si nechali doporučit Palazzo of Versace ležící pár kilometrů severovýchodně od centra. Konkrétně jednu z tamních restaurací jménem Enigma.

Tento pětihvězdičkový podnik potěší nejen příjemnou obsluhou, ale rovněž krásným výhledem na přilehlý vodní kanál. Zda sedět raději venku, či vevnitř? To záleží na vaší odolnosti vůči dubajskému klimatu, jež by se i kvůli vysokým nočním teplotám a velké vlhkostí vzduchu dalo přirovnat k pověstné prádelně. Ale zpět k jídlu.

Co si dáme k večeři, jsme alibisticky nechali na obsluze. Což možná byla chyba – leč z trochu jiného důvodu, než by si jeden mohl myslet. Samotný předkrm se totiž skládal hned z několika samostatných starterů. Šéfkuchař Mansour, původem z Íránu, si pro nás připravil okurkovo-rajčatový salát Širazi, mátové kuličky s bílým jogurtem, dále pak jeho domovský pokrm zvaný kaške-e bademžun, jehož základ tvoří kašk a lilek, a ještě další dva pokrmy, které se nám však navzdory vší snaze nepodařilo zcela přesně identifikovat. Zkrátka toho ale bylo hodně. A hlavní chod se mezitím stále připravoval.

Uběhlo sotva pár minut a my už měli na stole druhou část naší luxusní večeře. Tvořily ji plátky jehněčího kebabu podávané s rýží a jehněčí špíz grilovaný na dřevěném uhlí s kapkou šafránu. Kromě toho jsme však měli možnost ochutnat též vynikající marinované krevety – i ty tvoří součást typické perské kuchyně, o níž nám Mansour přišel vzápětí osobně poreferovat, aby byla hlava alespoň na chvíli zaměstnána něčím jiným než skutečností, že žaludek už je plný až až. Ochutnali jsme z každého talíře, mísy či tácku, které nám byly na stůl přineseny, a bylo to jedním slovem geniální, na dezert už však místo naneštěstí nezbývalo. Nevadí, třeba příště. Vrátíme se sem více než rádi.

To ostatně platí o celé Dubaji. Za krátkou návštěvu toho zde totiž člověk zpravidla moc nestihne – my navíc viděli a zažili víc, než jsme sami zpočátku doufali –, přičemž rozhodně to všechno za to stálo. Míst, která jsme neviděli ani ze 125. patra Budrž Chalífy, ale také bylo víc než dost. Mrakodrapem Burdž Al Arab počínaje, největším ruským kolem na světě konče. Něco bylo způsobeno tradičně špatnou viditelností, která je s Dubají vzhledem k nedaleké poušti spjatá, něco naší časovou indispozicí. Ale jak bylo řečeno o pár řádků výše, o to větší důvod vrátit se sem příště nyní máme, a to nejen za byznysem, nýbrž především za dalším poznáváním.