Z Obamy se vyklubal jiný typ vůdce, než jakým být sliboval a jehož si doba žádala

A mluvil tak, že se přes noc stal hvězdou prvního řádu; o čtyři roky později už prezidentské volby vyhrál sám. Jeho vize Ameriky, jejíž obyvatelé se dokážou více soustředit na to, co je spojuje, než na vzájemné rozdíly, byla neodolatelná.

Dnes po téměř osmi letech vlády je Obamova Amerika sužována partajním handrkováním, bezvýchodným válčením a obavami o ekonomickou budoucnost. O staré vizi americké jednoty dnes ani sám prezident nemluví; rozdíly mezi skupinami lidí rozdílných příjmů, politických názorů, pohlaví a barvy kůže mají v současnosti ostřejší kontury než kdykoli od druhé světové války. Něco se muselo stát špatně. Bylo to nevyhnutelné. Lze to přičíst právě Obamovi.

Spokojenost: 54 procent

Nejdůležitější a nejjednodušší způsob, jímž lze zjišťovat, zda prezident dělá svou práci dobře, je sledovat mínění voličů. Bohužel je to také způsob nejomylnější; Churchillův postřeh, že nejlepším argumentem proti demokracii je pět minut rozhovoru s běžným voličem, s lety nijak neslábne. Tak či onak, letos v říjnu bylo s Obamovým výkonem funkce spokojeno 54 procent Američanů.

Při porovnání s ostatními poválečnými prezidenty, kteří to dotáhli do konce druhého volebního období, je to číslo průměrné. Politický Houdini Bill Clinton měl tou dobou na své straně 63 procent Američanů, Dwight Eisenhower 59 a Ronald Reagan 57 procent. S Lyndonem Johnsonem (u něhož technicky vzato šlo o období první, protože funkci převzal uprostřed cyklu po smrti JFK) bylo spokojeno 43 procent; dodejme jen, že Johnson se jako jediný prezident v dějinách USA rozhodl podruhé nekandidovat právě z důvodů nízké popularity (ačkoli jeho rozhodnutí se nevázalo na průzkum spokojenosti obyvatel, nýbrž na vznik silné vnitrostranické konkurence). Georgi W. Bushovi fandilo pouhých 29 procent lidí.

Momentální náladu voličstva je třeba brát v potaz při volbách, k hodnocení významu protagonistů veřejného života se však dvakrát nehodí. Titíž lidé, kteří dva měsíce po Hitlerově porážce svými hlasy odstavili Winstona Churchilla od moci, jej později zvolili největším Britem. Bush mladší, za své vlády tolik nepopulární, dnes v očích Američanů vůčihledě stoupá.

I obvykle skeptičtí Čechoslováci zvolili v první půli osmdesátých let třetím nejlepším fotbalistou své historie Jiřího Sloupa, o němž dnes vědí jen pamětníci a odborníci na kostnatou neohrabanost. Akademici na tom jsou jen o něco lépe.

Nemine den, aby se neobjevil fundovaný článek, jenž pasuje Obamu na absolutně nejlepšího prezidenta americké historie, což z druhé strany vyrovnává podobně podložený text o tom, jak Obama vede USA do zkázy coby prezident stejně absolutně nejhorší. Brookings Institution udržuje v chodu tabulku skvělosti prezidentů, již vede Abraham Lincoln před Georgem Washingtonem, následován oběma Roosevelty a Thomasem Jeffersonem; Bush mladší je pětatřicátý a Obama osmnáctý, těsně za Bushem starším.

Při celkovém počtu 43 prezidentů mírně nadprůměrný výkon – ale běžné představě o tom, jestli si vedl dobře, či nikoli, to mnoho nepomáhá.

Sliby splnil a nastal opak

O něco lepší měřítko nám poskytne sledování míry, do níž se zkoumanému politikovi dařilo splnit sliby, jež rozdával během kampaně. Server Politifact.com, jenž se na takové věci soustředí, napočítal celkem 542 Obamových konkrétních slibů, z nichž bylo minulý týden 223 splněno, 201 nesplněno a 116 buď skončilo na půli cesty, nebo o jejich osudu ještě není rozhodnuto. Z pětadvaceti klíčových slibů pak bylo splněno osm, šest nikoli a jedenáct nejednoznačně.

Až potud je to jednoduché; problémy nastávají při naplňování suché řeči čísel konkrétním obsahem – což je mimochodem jev pro Obamovo vládnutí příznačný. Obama například splnil slib, že zprůhlední lobbistické prostředí ve Washingtonu, stáhl většinu vojáků z Iráku a na mezinárodní scéně se kope za ověřitelné omezení zásob jaderných zbraní. Na druhé straně jeho administrativa přijala na sedmdesát bývalých lobbistů do vlastních služeb (a odmítá o tom informovat tvrdohlavěji než kterákoli dosavadní); Američané v Iráku bojují dále – ačkoli neoficiálně – a jaderné zbrojní zásoby ve světě utěšeně rostou. Co z toho skutečně platí jako splněný slib, je proto obtížné říct.

Konečně třetí kritérium, zhusta nespravedlivé, ale mnohdy podstatně čitelnější než obě předcházející, poskytuje otázka, jak si Američané v konkrétních oblastech vedou ve srovnání s dobou před Obamovým nástupem do funkce. A tady vypadá Obamův zápis do historie problematicky.

Stručně řečeno, prezident si – napůl z vlastní vůle a„napůl pod tlakem okolností – vytkl několik zásadních úkolů, jimž se během svého pobytu v Bílém domě věnoval.

Byly jimi podpora (v první fázi můžeme mluvit spíš o záchraně) americké ekonomiky; ukončení válek v Iráku a Afghánistánu za vytvoření chytré, tvrdé a principiální bezpečnostní politiky; zavedení všeobecného zdravotního pojištění a dosažení smíru mezi politicky znepřátelenými segmenty americké společnosti a na to navázané odblokování washingtonského politického ochromení způsobeného zabejčeným partajničením. Snahu vymanit se ze závislosti na fosilních zdrojích energie (částečně splněno) nebo vytvořit nejtransparentnější administrativu historie (stal se pravý opak) lze vnímat jako dílčí.

Všechny řečené úkoly sice většinou pocházejí z liberálního konce amerického politického spektra, ale většina Američanů se na nich plus minus teoreticky shodne. Klíčové slovo je zde „teoreticky“, shoda panuje pouze do chvíle, dokud jim chybí praktický kontext.

Nejdelší růst v historii

Ekonomové na celém světě se shodují, že Obama a jeho lidé, kteří se chopili úřadu v době nejbrutálnějšího hospodářského průšvihu od velké krize let třicátých, neměli na vybranou: buď nechat Fed natisknout strašlivé peníze (od roku 2009 zhruba dva biliony dolarů), nebo nechat desítky milionů lidí spadnout do chudoby odpovídající úrovni třetího světa. Obama a Fed to udělali nejlépe, jak bylo možné – cílená pomoc velkým podnikům (automobilky a finanční domy stály ve frontě na čerstvě natištěné dolary v první řadě) skutečně zabrala.

Obama tak dohlíží na nejdelší období nepřetržitého růstu americké ekonomiky, co měření sahá – 80 měsíců, během nichž soukromý sektor vytvořil přes patnáct milionů pracovních míst, nezaměstnanost mezitím klesla z jedenácti téměř na pět procent. (Pro srovnání: Obamův republikánský protikandidát Mitt Romney v roce 2012 sliboval, že srazí nezaměstnanost do října letošního roku na šest procent.) To jsou příznivá čísla.

Naneštěstí tvoří jen jednu stranu mince. Její druhou stranou je fakt, že onen rekordně dlouhý ekonomický růst je přinejlepším anemický. Kdosi spočítal, že Obama je jediným prezidentem americké historie, za jehož vlády tamní ekonomika nezaznamenala ani v jednom kalendářním roce alespoň tříprocentní růst. Kromě toho i tento nevalný růst nechává ony čerstvě natištěné dolary vplout do kapes již tak nacpaných jinými dolary, zatímco přes 80 procent Američanů má dnes reálný příjem nižší než před osmi lety. A navíc, což je dlouhodobě patrně nejdůležitější, celá ta poloparáda je na dluh.

Zavařit rotačky tištěním peněz a držet úrokové sazby blízko nuly je dlouhodobý recept na neštěstí. Nežádoucím způsobem stoupá vliv Fedu, jenž už dnes drží cenné papíry za tři biliony dolarů (ve srovnání s 950 miliardami v roce 2008).

Věřitelé v čele s Čínou mají ve vztahu k Washingtonu sílící politickou páku. A na konci tohoto ekonomického tunelu nečeká žádné světlo, nýbrž jen „another day older and deeper in debt“, řečeno s písní Sixteen Tons. Výsledek Obama a jeho lidé odvrátili katastrofu patrně jediným možným způsobem – ale za cenu, která může být příliš vysoká. (Můžete to zkusit sami – půjčujte si od Providentu, abyste měli na splátky Komerční bance, a uvidíte, kde budete za dva roky.)

Nechcete Obamacare? Napíše vám berňák

Zákon o dostupné péči, známý spíš jako Obamacare, je produktem let cílené snahy Demokratické strany dosáhnout stavu, za něhož budou (skoro) všichni Američané mít zdravotní pojištění. Řečí čistých čísel to jistý úspěch přineslo: jestliže v roce 2008 bylo bez pojištění 14,6 procenta Američanů nad 18 let, letos v říjnu to bylo jen 11,4 procenta. Rozdíl tedy činí zhruba sedm a čtvrt milionu lidí. Je to málo, nebo hodně. Trochu záleží na tom, koho se zeptáte.

Hlavním kanálem Obamacare je webová stránka, která funguje zjednodušeně řečeno jako burza pojištění. Že po uvedení do provozu okamžitě spadla, je trapný, ale bezvýznamný detail. Její provoz stojí zhruba dvě miliardy dolarů ročně, spočítala agentura Bloomberg. Někteří republikáni tvrdí, že by bylo účinnější ty dvě miliardy prostě rozdat – ale někteří republikáni také tvrdí, že americká ekonomika potřebuje především daňové úlevy pro golfové profesionály, takže to berme cum grano salis. Problém je jinde: získat pojištění přes Obamacare je byrokraticky náročný úkol.

Proslule komplikované daňové přiznání je proti tomu brnkačka, říkají autorovi těchto řádek neoficiální zdroje, které se o totéž pokoušely. A hlavní kámen úrazu spočívá v tom, že Obamovi se nepodařilo dodržet slib, že po zavedení nového pořádku si budou moci všichni Američané ponechat staré pojištění. Podle časopisu Forbes to do poloviny letošního roku neplatilo pro šest milionů lidí. Navíc když si pojištění nekoupíte, půjde po vás berňák a budete platit stovky dolarů ročně navíc na daních. (V roce 2014 takhle daňová správa IRS vybrala 1,5 miliardy dolarů.) Asi nikoho nepřekvapí, že 76 procent takových neplatičů pochází z„příjmové skupiny pod 120 tisíc dolarů ročně, píše deník The Wall Street Journal. Obamovi se tím obloukem vrací slib, že domácnostem s příjmem pod 250 tisíc dolarů ročně nezvedne daně „ani o penny“.

Sorry, Norway

Jestliže v ekonomické sféře má Obamův úspěch sporné stránky, ohledně zahraniční politiky je to horší. Částečně si za to „svět“ může sám absurdními očekáváními – nejlepším příkladem budiž udělení Nobelovy ceny v roce 2009, tedy za dobu, kdy Obama ještě sotva věděl, kam si má v Bílém domě odskočit. To vše ze samé radosti, že v Bílém domě nesedí arogantní, agresivní a„ignorantský Bush. Naneštěstí pro oselský mírovonobelovský panel se zjistilo, že Obama sice není ignorantský, ale jeho politika se jinak od té Bushovy mnoho neliší.

Drtivou většinu vojáků z Iráku a Afghánistánu stáhl, jak slíbil – ovšem za cenu, že v obou zemích nechal nestabilní, potenciálně protiamerické vlády.

Mimozákonné vězení pro podezřelé teroristy v Guantánamu je dosud funkční, ačkoli prezident už v roce 2010 nařídil jeho uzavření. Chvályhodně zrušil mučení zajatců i jeho outsourcování do zahraničí; vyřešil to tak, že zajatce nebere a nechává podezřelé likvidovat raketami vysílanými z dronů. Třeba se nakonec ukáže, že to je úspěšná taktika, která organizovanost islámského terorismu udrží na nízké úrovni a přispěje ke zvýšení americké bezpečnosti. Jenže zrovna tak je možné, že drony živí nenávist vůči USA efektivněji, než by to svedla nejlepší islamistická propaganda, takže se to nakonec nevyplatí. Rozhodně to není radikální odklon od Bushovy agresivní a arogantní politiky. Sorry, Norway.

Podobnou nejednoznačností trpí i další úspěch Obamova zahraničního působení – dohoda s Íránem, která úspěchem je, ačkoli by to žádný republikán nikdy nepřiznal. Teherán zřejmě usoudil, že se mu vyplatí hrát podle not OSN a výměnou za spoustu byznysu se svým jaderným programem aspoň chvíli neprovokovat. Dohoda s Teheránem však neznamená, že má Washington v perské teokracii spolehlivějšího spojence než dosud (například v odporu vůči Islámskému státu), a naopak přispěla k radikálnímu ochlazení vztahů s Izraelem a Saúdskou Arábií. To není ze strategického hlediska žádná výhra.

Izolace slábnoucí říše

Bushovi se vyčítalo, že do všeho strkal nos a hned po něm vojsko, ačkoli se v nuancích blízkovýchodní reality nevyznal a ani vyznat nechtěl. Obama má opačný problém: jeho tamní politiku charakterizuje nevyrovnanost se sklonem – jakkoli pochopitelným – k váhavé nerozhodnosti. Větší dávka intelektuální zvídavosti se bohužel nepromítla do šťastnějších rozhodnutí; zatímco v Libyi pomohl povstalcům udržováním bezletové zóny, čímž vznikl na dalších pět let totální chaos, v Sýrii totéž udělat odmítl (a Islámský stát dokonce pohrdlivě označil za univerzitní tým, jímž se on, prezident USA, zabývat nebude). Výsledek je znám: Islámský stát vyrostl ve vážného protivníka, Asad zůstává u moci a ještě se na syrském konfliktu vyvezl zpět na výsluní světové diplomacie Vladimir Putin.

Přičtěme k tomu volně související ztrátu Turecka, jež po putinizaci z rukou prezidenta Erdogana zůstává součástí NATO jen na papíře, a třeba Filipín, jejichž čerstvý prezident Duterte vyhrožuje „separací od USA“ a bližším spojenectvím s Čínou. K podobné otočce v mezinárodních vztazích se minulý týden chystala i Malajsie.

K výčtu selhání patří faktické rozdělení Ukrajiny na ruskou a samostatnou část; nedůvěra ze strany blízkých spojenců, když vyšlo najevo, že americké tajné služby rutinně odposlouchávají šéfy jejich vlád; jejich neochota uzavřít smlouvu o volném obchodu; rozladění (pravda, v tom srovnání bezvýznamné) na východě Evropy ze zrušení protiíránského radaru s protiruským efektem; a třeba hluboká podezřívavost v Egyptě, jehož nynější vůdci si dobře pamatují, jak Obamův Washington dal po převratu ruce pryč od Husního Mubáraka. Spíš než obrázek chytré, tvrdé a principiální bezpečnostní politiky to vyvolává představu rostoucí izolace slábnoucí říše. Dohoda o emisích, již letos Obama s ostatními světovými vůdci podepsal v Paříži, může být prima, ale na věci moc nemění.

Zdaleka ne všechno z„uvedeného je Obamova vina. Některé problémy zdědil po Bushovi, jiné s sebou nese doba sama. Únik diplomatických depeší a dalších citlivých informací by stejně bolestně zasáhl kteroukoli hlavu státu. Vliv Číny by stoupal právě tak, i kdyby v Bílém domě seděl sám George Washington. Právě tak je pravděpodobné, že rasové nepokoje, jež se staly evergreenem amerického veřejného života posledních 18 měsíců, by propukly, i kdyby z Washingtonu nevládl první (napůl) černošský prezident.

Jednota se nekoná

Také je možné, že podobně by si vedla i polarizace politická. Podle Pew Research je Obama druhým prezidentem v pořadí podle toho, jak jejich politika rozděluje lidi podle politického přesvědčení (první místo obsadil Bush mladší). Jistě velký díl viny na tom nese republikány ovládaný Kongres, jenž působí dojmem, že by zrušil i zákon pravící, že jedna a jedna jsou dvě, kdyby přišel z Bílého domu. Ale také je pravda, že Obamův styl není ani konsenzuální, ani kooperační. „Partajničení se ukázalo překážkou příliš vysokou i pro Obamu,“ napsal Washington Post; ještě docela zdvořile.

Slib obnovy americké jednoty tak vyšuměl na ulicích i v kuloárech. Američané by to nejspíš vnímali jako menší minus, kdyby byl Obama sám sebe nestylizoval právě do role člověka, který tak vysokou překážku zdolat dokáže. Je možné, že si doba žádala člověka pragmatičtějšího, méně radikálního ve svých přesvědčeních, méně intelektuálně založeného. Někoho, řeklo by se kacířsky, kdo je víc jako George W. Bush než Barack Obama To už se nedozvíme.

Až se 19. ledna, v předvečer nástupu Hillary Clintonové, u zdi Oválné pracovny objeví ruka a bude sama psát „mene, mene“, asi už nedodá „tekel ufarsín“. Jako babylonský král Belsazar bude i Barack Obama vážen; neměl by být shledán lehkým a jeho království by mělo zůstat pohromadě.

Ale je stále zřejmější, že zanechává svoji zemi ve stavu horším, než ji od svého předchůdce dostal – jakkoli on sám na tom nese viny jen menší díl.

---

Čtěte také:

Obama míří za vlastní horizont

Trump: Nejsem obyčejný milionář

---