V Indii jsme rozjeli Home Credit na zelené louce, vzpomíná Vlastimil Hrabal. Teď pomáhá hongkongskému startupu

V minulých letech otevřel pro českou úvěrovou společnost Home Credit ze stáje PPF Petra Kellnera důležité pobočky v Indii a Filipínách. Loni se osmatřicetiletý český světoběžník Vlastmil Hrabal přesunul do fintechu. V čínském Hongkongu začal pracovat jako viceprezident startupu Oriente, který přišel na trh jihovýchodní Asie s virtuální kreditní kartou. Dalším krokem pak budou platby mobilem a přes QR kódy.

Hrabalova vize úvěrové budoucnosti je pak taková, že zákazník přijde do obchodního centra, u vchodu projde kontrolou, vyplní formulář a ihned dostane kredit, který může využít v jakémkoliv obchodě. „V Oriente vidím příležitost “zalepit” díru na trhu. Náš produkt nikdo jiný nemá,” tvrdí Hrabal.

Proč jste vlastně začal pracovat v úvěrovém byznysu?

Po vysoké škole a prvních serióznějších pracovních štacích se mi k tomu naskytla příležitost, která se neodmítá. Chtěl jsem vycestovat do zahraničí, poznat, jak funguje byznys ve světě, a lákalo mě stavět něco od úplných základů. Home Credit tou dobou expandoval do Indie, což jsem vnímal jako obrovskou výzvu. Přeci jen jde o miliardový trh a diametrálně odlišné kulturní i pracovní prostředí. Dohodli jsme se a já v roce 2012 jako nový Chief Operating Officer (COO) odcestoval do Gurgaonu. Tenhle krok mi zároveň zkrátil cestu do “céčkových” manažerských kruhů. Věděl jsem, že v Česku bych na takovou pozici čekal dlouhé roky, takže jsem takhle trošku obešel systém.

Jak se asijský trh s úvěry liší od toho českého či evropského?

Nejde jen o trh s úvěry. V Asii funguje naprosto odlišně celý bankovní systém. Běžný člověk v Indonésii, Vietnamu nebo na Filipínách nemá přístup k bankovním produktům, které v Evropě považujeme za běžné. Neotevře si účet, nemá možnost dostat kreditní kartu a podobně. Pro představu, zatímco v Evropě má kreditní kartu – pozor, ne debetní – kolem 70 procent lidí, na Filipínách jsou to jen čtyři procenta. Úvěry jsou pak v podstatě jedinou alternativou k hotovosti, a tak k nim také poskytovatelé i zákazníci přistupují. Staly se běžnou součástí každodenního placení, často mají nulové úrokové sazby a marži poskytovateli platí výrobce nebo prodejce, ne zákazník, který si právě koupil jeho produkt.

Ve stopách Kellnera: do asijského dobrodružství se pouští další firmy

Jaká další specifika má obecně byznys v Indii?

V Indii byla vždy problémem šílená roztříštěnost oficiálních dokladů. V letech, kdy jsem tam působil, bylo běžné, aby měl jeden člověk několik identifikačních dokladů na několik různých jmen či dat narození, a všechny přitom byly platné. Zkuste pak vyhodnotit, jak bude takový člověk schopný splácet, když ho jeden den odmítnete a on se vám druhý den vrátí s novou identitou. V posledních zhruba dvou až třech letech se situace zlepšila, Indie zavedla jedno unifikované ID. Stále to není ideální, jen toto nové ID totiž při žádosti o úvěr nestačí. Ale určitě je to krok vpřed. Na co si člověk v Indii také musí zvyknout, je fakt, že i zapadlý miniaturní obchod bez klimatizace s rozlohou čtyř metrů čtverečních může přinášet zajímavý byznys. Pamatuji si, jak se v jednom takovém v Dillí prodalo klidně 1500 mobilů každý měsíc, ten obchod přitom vypadal hůř než veřejné toalety.

Čeho jste konkrétně v Indii s Home Creditem dosáhli?

Postavili jsme fungující firmu na zelené louce a dokázali úspěšně vyrolovat do 35 největších indických měst, to vnímám jako obrovský úspěch Během čtyř let jsme vyrostli z pár desítek na více než 5000 zaměstnanců a ukázali, že když svůj produkt dokážete přizpůsobit místnímu trhu, můžete uspět. Mnoho firem přišlo na indický nebo jiný asijský trh s produktem, který jim skvěle funguje v Evropě nebo Americe, a po několika měsících a propálených milionech se stáhlo zpět.

Jak funguje v Indii vymáhání pohledávek?

Vymáháním bych to úplně nenazval, ale skvěle nám zafungovala služba, kdy si zákazník předem určil, který den se u něj má zastavit náš člověk a vybrat od něj splátku. Indové jsou zvyklí nechat si i čaj za dvě koruny dovézt domů, a jakmile jsme jim takhle přišli naproti, ochota splácet šla rapidně nahoru.

Po Indii jste se přesunul s Home Creditem na Filipíny. Jak moc jsou tyto dvě země odlišné?

Když jsem přiletěl, byla firma na Filipínách v trochu jiné situaci. Měla za sebou 2 roky příprav a chystala se na rollout na celé Filipíny, takže už jsem se na nastavování procesů atd. nepodílel od úplných začátků. Pořád bylo potřeba postavit zhruba čtyřsetčlenný tým, ale v tom jsem mohl zužitkovat zkušenosti právě z Indie. Z lidského hlediska byl přesun na Filipíny příjemnou změnou. Lidé jsou přívětivější a celá země působí mnohem klidnějším dojmem. V pracovním životě mě překvapilo, že Filipínci snášejí kritiku mnohem hůř než Indové a nejsou zdaleka tak pracovití. V miliardové Indii nejspíš hraje roli vědomí, že na každou uvolněnou pracovní pozici čeká zástup stovek lidí, kteří po ní hned skočí.

Jak utopit milion: startupy umírají rychleji, než se rodí

Poté jste začal pracovat v Hongkongu pro startup Oriente, který přišel na trh jihovýchodní Asie s virtuální kreditní kartou. Proč jste se vlastně z korporátního světa přesunul do startupu?

Když mi jeden ze zakladatelů Oriente, který mimo jiné spoluzaložil také Skype, popisoval svou produktovou vizi, zněla opravdu lákavě. Zaujalo mě hlavně to, jak flexibilní můžeme ve startupu být z hlediska produktu. Když něco nefunguje, nejsme svázaní desítkami procesů, nařízení a postupů, a můžeme tak rychle reagovat na trh. Zároveň jsem v Oriente viděl – a stále vidím – příležitost “zalepit” díru na trhu. Náš produkt nikdo jiný nemá.

Stojí za přesunem do Oriente i váš zájem o startupové prostředí obecně?

Částečně ano, startupové prostředí mi v mnoha ohledech sedí víc než korporátní. Až někdy uděláme za životem v Asii tečku, myslím, že se do startupového světa ponořím víc. Líbí se mi představa smysluplného projektu, který řeší reálný problém na trhu a kterému bych mohl pomoct s expanzí na asijský nebo evropský trh.

Bylo pro vás důležité odstěhovat se do Hongkongu, který je jedním z byznysových center jihovýchodní Asie?

Ano, chtěl jsem poznat hongkongský život. Přeci jen se tu dělá byznys na nejvyšší světové úrovni, takže to pro mě do budoucna bude cenná zkušenost. Zcela otevřeně, do Indie ani Manily už bych se nevrátil, a Hongkong byl jeden z důvodů, proč jsme se s rodinou rozhodli ještě několik let zůstat v regionu.

Na jaký trh byste se rád pracovně dostal v budoucnu?

Z asijských trhů vidím velký potenciál v Kambodži a Myanmaru (Barmě), které jsou co do finančních služeb stále v začátcích. S ohledem na každodenní život a rodinu je ale pravděpodobnější, že se jednoho dne vrátíme zpět do Evropy.

Čtěte také:

Češi topí stovky milionů v dluhopisech prolezlých prašivinou

Nová vlna českého byznysu: Expanduj, dokud můžeš

Kdo chce být miliardář. V Česku rostou nové úspěšné investiční skupiny

Home Credit chystá vstup na hongkongskou burzu. Z IPO chce získat alespoň 23 miliard korun