ŠŤASTNÝ NĚMEC, SMUTNÝ ČECH

Zvýšení sazeb se nerýsuje, ale snížení také ne

Pomineme–li nyní premiérem Milošem Zemanem akcentované, nicméně problematické zlepšení výběru daní, vedou k uzdravení státních financí dvě základní cesty: zvýšení daní nebo reforma daňové soustavy. Vláda a priori neodmítá druhý způsob, ale nic pro jeho uskutečnění neudělala. Jako aktuálnější a operativnější prostředek vidí zvýšení nepřímých daní, a pokud jde o příjmové daně, jejich ponechání na současné výši. Se změnou ministra financí se v této oblasti nic nemění, protože Jiří Rusnok po svém jmenování prohlásil de facto to samé, co již nějaký čas dával najevo jeho předchůdce Pavel Mertlík.
Opozice o nepřímých daních moc nemluví, zato slibuje výrazné snížení daňových odvodů z příjmů. Otázka přitom je, jak si bude reálně počínat, až případně usedne do vlády. Pokud jde o řadového občana, toho v nejbližší budoucnosti přemíra radosti nečeká. „Daňový systém je čím dál nepřehlednější a těžko se v něm orientují i experti, natožpak běžný občan, říká Miroslav Ševčík, ředitel Liberálního institutu. S tím souhlasí i Květoslava Kubátová, vedoucí katedry veřejných financí na Vysoké škole ekonomické. „Toto ale není žádné české specifikum, podobně jsou na tom všude v Evropě, dodává. Složitý a netransparentní systém je bezesporu demotivující hlavně pro subjekty, které se starají o svou daňovou povinnost samy. Drobní podnikatelé a živnostníci se určitě netetelí blahem při pročítání čtyřicetkrát upravovaného zákona o dani z příjmu. Komplikovaná legislativa je ale jen půlka problému. Tou druhou je samotná výše zdanění.

Princip sebevrahů.
Liberální institut vypracoval pod Ševčíkovým vedením studii s názvem Nástin daňové reformy v České republice. Dokument poukazuje na nevyhovující parametry současného systému – jeho nepřehlednost a demotivující vliv na ekonomické subjekty. „Zjednodušení systému a snížení daní se může projevit i v zastavení růstu daňových nedoplatků, soudí Ševčík. Celkový objem těchto nedoplatků činil podle ministerstva financí ke konci února 101,5 miliardy korun. Otázkou ale je, zda je taková koncepce prudkého snížení daní realizovatelná. „Když v 80. letech Reagan vyhlásil velké snížení daní, došlo k bezprostřednímu propadu rozpočtových příjmů, zatímco pozitivní efekt v podobě růstového impulsu se neprojevil, respektive nestihl projevit. Nedlouho nato musely být daně zase poněkud zvýšeny, připomíná docentka Kubátová. „V praxi funguje efekt zpoždění a například snížení daní jednou vládou by mohlo vést k tomu, že plody růstu sklidí až vláda následující. Ta, která snížení provedla, by byla viněna z rozvrácení veřejných rozpočtů a volby by prohrála.

Odvaha k pádu.
Materiál Liberálního institutu obsahuje řadu zajímavých myšlenek. Odvážnějších o to víc, čím méně exekutivní odpovědnosti institut nese. Například paušální daň navrhují liberálové v širším měřítku, než jak ji umožňuje poslední novela daňového zákona. Vztahovala by se na živnostníky a drobné podnikatele, ale i na příjmy fyzických osob ze závislé činnosti. Pro právnické osoby navrhuje Liberální institut snížení daně z příjmu z jedenatřiceti na deset procent. Výpadek v rozpočtu by údajně nehrozil, protože při nižší daňové sazbě by se firmy nevyhýbaly daňové povinnosti a takováto sazba by naopak přitahovala zahraniční subjekty. Snížení daně by tudíž mělo mít rozsáhlé makroekonomické dopady v oblasti investic a zaměstnanosti.
Jedním z argumentů liberálních ekonomů jsou čísla o objemu vybraných
daní z příjmu právnických osob. V roce 1996 se při 39procentní sazbě vybralo 48,57 miliardy korun, v roce 2000 se při 31procentní sazbě vybralo 52,3 miliardy. Svůj podíl na zvýšených výběrech má i inflace a hospodářský cyklus, a proto podle Ševčíka nelze jednoznačně interpretovat vztah mezi daňovou sazbou a vybranou daní podle teoretických konceptů. Pro Ševčíka je však nesporným faktem, že snížení daní podpoří dlouhodobý ekonomický růst. „Irský zázrak byl zčásti postaven i na tom, že se optimalizoval daňový systém zeleného ostrova.

Paušál na hlavu.
Ševčíkův tým přichází i s myšlenkou na zavedení takzvané „daně z hlavy , místo daně z příjmu fyzických osob. Každý výdělečně činný občan ve věku od 25 do 59 let by platil stejnou daň, a to formou měsíčního paušálu. Návrh počítá i s osvobozením od platby v případě nezaměstnanosti, invalidity nebo dlouhodobé nemoci. V různých variantách by daň z hlavy vycházela na 1558 až 1753 korun měsíčně. U sociálně slabých občanů by bylo možné využít takzvanou negativní daň – stát by jim dorovnal jejich disponibilní důchod na určitou přijatelnou mez. Zavedením daně z hlavy by odpadl současný systém progresivního zdanění příjmu fyzických osob a každoroční složité vyplňování daňového přiznání. Dopad na veřejné příjmy by byl podle studie minimální. Jde o koncept podobný projektu takzvané rovné daně, který vznikl v osmdesátých letech v USA a jehož českými zastánci jsou ekonomové blízcí ODS. Tato strana se ke konceptu rovných daní přihlásila na své poslední programové konferenci během předminulého víkendu. Rovná daň předpokládá, že by všechny fyzické osoby měly stejnou daňovou sazbu a stejné nezdanitelné minimum. Stejný koncept by se aplikoval i na právnické osoby a na DPH. Docentka Kubátová považuje paušální daň sice za zajímavou, ale za značně riskantní z hlediska veřejných rozpočtů. Velké procento poplatníků totiž bude pod nezdanitelným minimem a mnozí další se pokusí o daňové úniky. To bude znamenat velký pokles počtu platících a způsobí růst daňové sazby, což opět povede k úbytku platících osob. Je otázkou, zda lze vůbec najít takovou sazbu, aby kombinace její výše s počtem poplatníků dokázala vynést tolik, co původní daň z příjmů.

Zakopáno.
Ministerstvo financí nástin daňové reformy nepředložilo a patrně už do voleb nepředloží. Názory na vývoj v nejbližších letech formulovalo ve Střednědobém fiskálním výhledu na období let 2001 až 2003. Z materiálu vyplývá, že bez zvýšení podílu daňových příjmů na HDP se nelze vyhnout prohloubení deficitního vývoje státních a veřejných financí. Odehrálo by se to prostřednictvím zvýšení nepřímých a majetkových daní a naopak snížením daní z příjmů. Rozsah úprav ministerstvo nespecifikuje s odvoláním na to, že to není účelem materiálu.
Jisté je, že ke konci srpna má ministerstvo financí předložit věcný záměr nového zákona o dani z příjmu. Týdeníku EURO to potvrdil ředitel odboru přímých daní Petr Pelech. Žádný materiál však podle něj není v současné době k dispozici, koncepce se prý zatím pouze rýsuje.
„Prioritou je zjednodušit systém výpočtu daňového základu, který je v současné době poměrně nepřehledný, říká Pelech. Jednoduchý systém nemůže být pro všechny, avšak pro nejpočetnější skupinu poplatníků (zaměstnanci, drobní podnikatelé) by to podle Pelecha neměl být problém. Na otázku, zda lze čekat zvýšení daně z příjmu fyzických osob, Pelech odpovídá: „Zvýšení sazeb se neočekává, neboť by to v současné době nebyl relevantní krok. Současný Parlament by takový zákon stejně s největší pravděpodobností nepřijal. Stejně tak nelze očekávat snížení, revize sazeb není údajně v současné době aktuální. „Uvažujeme spíše o zvyšování nezdanitelného minima, jak je uvedeno ve fiskálním výhledu. Tento krok pocítí většina poplatníků, na rozdíl od změny sazeb. V dlouhodobějším výhledu by se u některých odčitatelných položek mohlo uvažovat o zvýšení i nad rámec pouhé indexace. Rozsáhlejší opatření nelze ani od současné administrativy čekat, do voleb totiž zbývá pouze rok, a tak se do širších úvah nikdo nepouští. Daně totiž bývají oblíbeným volebním tématem.

Zdánlivý rozdíl. Nechuť vlády a ministerstva financí k výraznému snižování daní je zřejmá, ovšem nemá jen konjunkturální politické příčiny v podobě blížících se voleb. Veřejné rozpočty spějí do schodků, které nebude možné vyrovnat jen operativním snížením výdajů. Což nejen ohrožuje vstup do Evropské unie, ale především makroekonomickou stabilitu s citelnými dopady na životní úroveň. Komplexní daňová reforma neleží na stole ani v náznaku, a i kdyby byla, cesta od teorie k praktickému uplatnění je trnitá. Sáhnout na daně je rychlejší a spolehlivější prostředek a nebezpečí ekonomického rozvratu je pádný argument, který může v případě potřeby použít jakákoli vláda. S dalším tradičním argumentem – že Česká republika patří v evropském kontextu mezi země s nižšími sazbami daně z příjmu – je to už komplikovanější. Nejde přitom jen o obecně známou skutečnost velmi vysokých odvodů sociálního a zdravotního pojištění. Nominálně je u nás současný strop dvaatřicet procent, zatímco v Dánsku a Švédsku je to padesát devět, ve Francii padesát čtyři a v Německu jedenapadesát procent. Reálné rozdíly ale nejsou zdaleka tak markantní. Například příjem 60 tisíc marek je v Německu zdaněn 24 procenty (sazby pro rok 1998). Pokud si stejnou nominální částku vydělá Čech (60 000 krát 18 = 1 080 000 korun), činí zdanění 27,2 procenta (sazby platné pro rok 2001 plus základní odečitatelná položka 38 040 Kč, neuvažujeme dopad placeného pojištění na daňový základ). Použití nominálního kursu je však zavádějící, reálnější srovnání umožňuje kurs podle parity kupní síly (ten činil podle ČSÚ v roce 1998 6,55 CZK/DEM). Pro výpočet použijeme hodnotu sedm korun za marku a pak na základě kursu podle parity kupní síly vychází adekvátní příjem v ČR 420 tisíc korun (60 000 krát sedm) a zdanění 19,7 procenta, tedy nižší než v Německu. Za pár let by to ale mělo být naopak. V Německu spustili daňovou reformu (Steuerreform 2000) a podle ní by v roce 2005 šťastný Němec odevzdal eráru z uvedeného příjmu pouze 19,6 procenta. Pro zvyšování daně z příjmu tedy příliš prostoru neexistuje. To přitom neuvažujeme riziko útěku nejvýkonnějších daňových plátců do daňových rájů. Legislativa i mezinárodní dohody jsou v tomto směru poměrně liberální. Podle zdroje týdeníku EURO, který využívá výhod daňového domicilu na Gibraltaru, činí náklady na udržování tohoto statutu zhruba tři sta marek měsíčně. Útěk před českým berňákem se tedy vyplatí už od nijak astronomických příjmů.