Resuscitace Nabucca

Ázerbájdžán plyn pro EU přislíbil, otázkou zůstává, do kterého potrubí jej vpustí

Historie plynovodu Nabucco jako by se celá odvíjela naruby. Neduživý a opakovaně resuscitovaný pacient již několikrát zemřel, a to se ještě ani nenarodil. Idea projektu naposledy ožila letos 13. ledna díky společné deklaraci, která by konečně mohla zaručit strategické dodávky plynu z Ázerbájdžánu do Evropy. Pod dokument se v Baku podepsali samotný prezident republiky Ilham Aliev a šéf Evropské Komise José Manuel Barroso, který neskrýval nadšení a označil jej za průlomový. Za vznikem plánů výstavby Nabucca stála myšlenka o snížení závislosti států Evropské unie na ruských dodávkách plynu. O tom, jak důležitá je diverzifikace zdrojů, se někteří členové EU mohli přesvědčit v mrazivém lednu 2009, kdy se tok plynu z Ruska do Evropy na několik dlouhých dní úplně zastavil. Většina těchto dodávek totiž proudí přes Ukrajinu, která má z tranzitních poplatků značné příjmy. A právě rusko-ukrajinské spory o tom, kdo komu a kolik dluží, vyvolaly i tuto plynovou krizi. Akutní situaci řešil tehdejší premiér Mirek Topolánek, který v té době EU předsedal. Plyn z Ruska pokrývá osmnáct procent spotřeby EU-15. Unijní nováčci jsou však na tom mnohem hůře. Na dodávkách ruského gigantu Gazpromu je například Polsko závislé ze 70 procent, Maďarsko z 80 procent a Slovensko dokonce ze 100 procent.

Potrubí na papíře

Plynovod o délce 3300 kilometrů by měl spojovat ložiska zemního plynu kolem Kaspického moře s centrální distribuční stanicí v rakouském Baumgartenu, který se nachází nedaleko hranic se Slovenskem. Jeho trasa je naplánována přes Turecko, Bulharsko, Rumunsko a Maďarsko, přeprava se odhaduje na přibližně 31 miliard krychlových metrů plynu. S přípravami se začalo v únoru roku 2002, kdy došlo k prvnímu jednání mezi rakouskou firmou OMV a tureckou BOTAS. V červnu téhož roku podepsalo pět energetických společností (OMV, maďarská MOL, německá RWE, bulharský Bulgargaz, rumunský Transgaz a turecký BOTAS) protokol o záměru na stavbu plynovodu. A v říjnu roku 2002 dokonce dohodu o spolupráci. Mezivládní dohoda uzavřená v červenci 2009 zajistila pro Nabucco právní jistotu a podmínky pro přepravu plynu přes Turecko a vytvořila precedent pro další rozšíření přepravních režimů. Pokud se bude postupovat podle revidovaných plánů, první dodávky plynu by se mohly uskutečnit koncem roku 2014, případně začátkem roku 2015. Plynovod Nabucco ovšem stále existuje pouze na papíře. Expremiér Topolánek jej považoval za test evropské integrace a kvůli průtahům jej v prosinci loňského roku označil dokonce za „téměř mrtvý projekt“. Na dotazy týdeníku EURO týkající se nového vývoje kolem Nabucco nereagoval.
Nynější česká vlada se nicméně k podpoře projektu znovu přihlásila. Ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek považuje nynější podpis za pozitivní signál a jeden z nutných předpokladů k tomu, aby bylo možné s vlastní realizací plynovodu začít. „Věřím, že tomuto cíli napomůže i skutečnost, že Maďarsko jakožto současná předsednická země EU si podporu realizace plynovodu Nabucco dalo – obdobně jako před dvěma lety Česká republika – jako jednu z priorit svého předsednictví. A jelikož obdobnou prioritu v oblasti energetiky mají i ostatní státy Visegrádské čtyřky, můžeme předpokládat, že záměr podpoří i Polsko jakožto země předsedající EU ve druhém pololetí letošního roku.“

Že by konečně živá voda

Evropská komise komentovala podpis společné dohody s Ázerbájdžánem s neskrývaným nadšením. „Jedná se o zásadní průlom,“ uvedl v prohlášení Barosso, který pokračoval: „Tato nová cesta dodávek zajistí energetickou bezpečnost evropským spotřebitelům i byznysu.“ Málem by se mohlo zdát, že EK našla pro Nabucco živou vodu. Problém je však v tom, že zveřejněná deklarace je sice napsána pod taktovkou euroúředníků a jazykem Evropské komise, ovšem chybí v ní to nejdůležitější. A sice k jak velkému množství dodávek plynu se Ázerbájdžán vlastně zavazuje. Dohoda obsahuje pouze vágní formulaci o „značném množství plynu“ pocházejícího z polí šáha Denize. Další velkou neznámou je také to, že Ázerbájdžán se ještě definitivně nerozhodl, do kterého potrubí nakonec svůj plyn vpustí. V takzvaném jižním koridoru si jich totiž konkuruje hned několik. Kromě Nabucca je to White Stream, ale také další projekty jako ITGI nebo Trans Adriatic Pipeline (TAP), které hodlají využívat již existující potrubí v Turecku, odkud se má plyn dopravovat do Itálie. Počátkem prosince Baku uzavřelo s Itálií, Řeckem a Tureckem dohodu týkající se projektu ITGI. Cílem jižního koridoru je napojit trh EU na největší naleziště plynu na světě nacházející se v oblasti Kaspického moře a Středního východu, odhadované na 90,6 trilionu metrů krychlových. Pro srovnání: ruské prokazatelné zásoby jsou sotva poloviční a činí 44,2 trilionu metrů krychlových. Kromě toho jsou zeměpisně blíž než hlavní ruská ložiska. Klíčovými potenciálními dodavatelskými státy mohou být právě Ázerbájdžán, Turkmenistán a Irák. Teoreticky také Írán, který by díky vlastním zásobám naplnil celé Nabucco, ovšem kvůli tamní složité politické situaci to momentálně není pro Evropu kvůli postoji USA přijatelné. Evropská unie doufá, že Ázerbájdžán učiní své rozhodnutí do března, kdy vyprší termín vztahující se na přibližně 200 miliónů eur, které EU na projekt Nabucco vydělila. Důkazem toho, že o žádný velký průlom pravděpodobně asi nešlo potvrzuje i skutečnost, že Barroso a eurokomisař pro energetiku Günther Oettinger své hledání plynu pro Nabucco v Baku neukončili. Z Ázerbájdžánu odcestovali rovnou do sousedního Turkmenistánu, kde se snažili o totéž.

Protichůdné zájmy

Snaha o nalezení alternativy k dodávkám plynu z Ruska byla asi jediným pojítkem, jež země EU v souvislosti s projektem Nabucco spojovalo. Nedořešeny zůstávají problémy s financováním, i když by prý nemělo jít o velké investice. Odhady se pohybují mezi 6,2 až 10,4 miliardami dolarů. Hlavní otazník však stále visí nad zajištěním dostatečného množství dodávek plynu. Vzhledem k mlhavosti projektu se z nových členů EU rozhodly například Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko opět upsat Gazpromu, který v červnu 2007 oznámil, že plánuje výstavbu nového plynovodu South Stream. Ten by měl začínat v ruské stanici Beregovaja v městečku Dzhubga, dále by pokračoval pod Černým mořem na bulharské pobřeží a odtud na západ Evropy. Část plánovou přes území Slovinska má spravovat joint venture Gazpromu se slovinským Geoplin Plinovodi. Potrubí by obešlo problémovou Ukrajinu, ale také by se stalo přímým konkurentem Nabucca. South Stream by měl mít kapacitu 63 miliard krychlových metrů za rok a jeho provoz má být zahájen v roce 2015. Ze zemí EU se ke konkurenčnímu projektu přidaly v roce 2009 také Itálie a Řecko, loni to byla francouzská Électricité de France a v dubnu podepsalo dohodu s Gazpromem také Rakousko. Rakouský kancléř Werner Faymann v tom však „žádný střet zájmů“ neviděl. Diverzifikace podle něj znamená naopak „víc možností“. Ruský premiér Putin si ve Vídni při této příležitosti neodpustil na adresu Nabucca jízlivou poznámku: „Než se začne něco stavět, musí se nejdřív uzavřít dodavatelské dohody“. Zjevně poukazoval na to, že není jasné, kde se vezme přepravovaná surovina. Rusko sice říká, že mu budování nových plynovodů nevadí, nicméně se ho slova o nezávislosti zemí EU na ruských dodávkách plynu bytostně dotýkají. Nemluvě o samotných činech. Projekt South Stream je důkazem, že Moskva se evropského trhu a především vlivu prostřednictvím dodávek plynu nemíní jen tak lehce vzdát. „Pokud Evropané chtějí plynovod Nabucco, ať si jej budují. Nemáme nic proti této myšlence. Nabucco je jejich problém. Naše práce je dopravit náš plyn našim zákazníkům a to tak, jak nás k tomu zavazují kontrakty,“ uvedl pro časopis Spiegel počátkem ledna CEO Gazpromu Alexej Miller. Nepochlubil se však tím, že Gazprom již nakoupil akcie společností, které hodlají sponzorovat plynovod Nabucco.

Chybí skutečný lídr

Podle zprávy Evropské komise z listopadu loňského roku je závislost EU na dovozu plynu již nyní vysoká a do roku 2020 dosáhne 73–79 % spotřeby. Do roku 2030 by to mělo být až 81–89 %, a to hlavně z důvodů vyčerpání domácích zdrojů. Po severním koridoru z Norska, východním z Ruska a středomořském z Afriky by jižní koridor měl být čtvrtou velkou osou pro diverzifikaci dodávek plynu v Evropě. Jeho realizace však vyžaduje úzkou spolupráci mezi různými členskými zeměmi EU. Problémem jsou rozdílné energetické zájmy a potřeby jednotlivých států. V souladu s heslem „bližší košile než kabát“ chybí politická vůle, díky níž by vznikla společná energetická politika uvnitř EU. Chybí také výrazná osobnost, která by důrazným hlasem obhajovala zájmy jednotné EU a propagovala například i plynovod Nabucco. Evropská unie není jednotná a nemá ani lídra, který by toho byl schopen.