Velká část sběratelů se k mincím dostane díky zálibě v historii. To je i případ Michala Maška, předsedy ČNS, který se tomuto oboru věnuje desítky let. Podle svých slov patří mezi méně početnou skupinu sběratelů, ale zájem o numismatiku dnes mají stále častěji i investoři, jejichž počet rychle roste.
„Trh v České republice čítá zhruba 20 tisíc sběratelů, pro které jsou historické mince koníčkem. Nechtějí na nich jen vydělat, ale mají za cíl sestavit celé kolekce. A pak je tu odhadem 50 až 100 tisíc lidí, kteří do numismatiky investují primárně kvůli zisku,” vypočítává Mašek s tím, že téměř z 95 procent klasičtí investoři nejprve kupují mince na váhu. Postupně si začnou všímat souvislostí a najednou budují krásnou sbírku. Stanou se z nich tedy sběratelé.
U začátečníků vede zlato
Začátečníci se podle Maška neobejdou bez doporučení zkušenějších investorů. Ani tak by ale neměli nakupovat mimo renomované aukční domy nebo osvědčené prodejce, přičemž do první kategorie patří například italský Bertolami Fine Art či německý Künker Auction a z obchodníků je to třeba česká firma Zlaťáky. Ta má pobočky po celé ČR a pořádá i různé tematické výstavy.
„Velkým problémem jsou padělky, které se s dnešními 3D technologiemi a skenery dají vytvořit poměrně snadno. U profesionálů je ale potřeba vždy počítat s přirážkou, a to až ve výši 30 procent z ceny,” zdůrazňuje numismatik.
Opravdu vzácných mincí je poměrně málo. Za nejvyšší cenu se zatím vydražil Brutův Aureus, který byl ze zlata vyražen dva roky po vraždě Caesara. A jeho hodnota se v aukci v roce 2020 vyšplhala na 3,5 milionu dolarů, tedy téměř 72 milionů korun. Za největší jistotu jsou obecně považované mince ze zlata a stříbra, které zároveň musí být zachovalé.
„Pokud někdo chce investovat do mincí, ale nežije sběratelstvím, měl by investovat do mincí z drahého kovu, které nejsou nijak poškozené. Mohou to ale být i mince běžnější, u kterých se neplatí tak velká přirážka,” vysvětluje Mašek.
O ceně rozhoduje velikost trhu
Hodnotu mincí pochopitelně neurčuje jen množství cenného kovu. Stejně jako u jiných alternativních investic je důležitý i jejich příběh a unikátnost, ale také velikost trhu. Nejdražší mince tak můžou vypadat úplně obyčejně, což Mašek ilustruje třeba na české desetikoruně z roku 1993, která se díky chybě ražby stala sběratelskou raritou. Sám ale příliš nedoporučuje do ní investovat.
„Každý trh má svá specifika a Čechy nejvíce zajímají české mince. Dříve se hodně dostávaly do zahraničí, ale od převratu budují jejich sbírky hlavně Češi, kteří je zpravidla kupují na zahraničních aukcích,” zmiňuje předseda ČNS. A dodává, že obecně se všude sbírá antika, jinak pak mince z vlastní země. A v průměru se nejvíce platí za relativně nezajímavé americké unikáty, protože tam je velký a bohatý trh.
Hodně zajímavé jsou ale z pohledu Maška i židovské mince, zejména z doby krále Heroda. Přitom nejsou ze zlata a svým vzhledem příliš nezaujmou, Jde ale o to, že Židé jsou rozptýleni po celém světě a jako kupující mají velký potenciál kupujících. Ryzost kovu je zde spíš podružná.
Skutečná hodnota versus nízká likvidita
I historické mince se dnes často nakupují online, ale narozdíl o digitálních produktů je mají investoři fyzicky u sebe, nejčastěji v trezoru. Většina z nich dává numismatice přednost právě proto, že chce vlastnit hmotnou sbírku, ne jen virtuální podíl. Především nákupy ze zahraničí jsou ale kvůli tomu komplikovanější, protože většina států včetně Česka musí evidovat jejich dovoz a vývoz.
Nevýhodu vidí Mašek především v nízké likviditě, která se zvyšuje s cenou mincí. Levnějších exemplářů je ale zase nutné nakoupit více, ideálně celou sbírku, aby jejich hodnota rostla. Stejně tak není jasné, jak přesně se budou mince zhodnocovat v konkrétním časovém horizontu. Jako krátkodobá investice se proto neosvědčily.
„Zhodnocení není rychlé. Celkem jisté ale je, že mince koupené na doporučení odborníků v řádu tří až pěti let vzrostou na hodnotě. Nicméně se to nedá zobecnit, protože se může objevit sbírka, která cenu některých kusů srazí,” uzavírá Mašek.
