Miliardy, nazdar! Obrana spustila horečné nákupy

Z extrému do
ještě většího extrému. Zhruba to je vývoj, kterým se vydalo ministerstvo obrany
pod vedením hnutí ANO. I když mu podřízení Andreje Babiše šéfují už přes šest
let, stále zde aplikují šokovou terapii, která bývá prvním krokem krizových
manažerů. O zatím poslední otřes se postaral ministr Lubomír Metnar, když na
přelomu roku nabraly jeho strategické nákupy za bezmála 25,4 miliardy korun až
nezdravé tempo. Kontroverze budí nejen cena pasivních radarů z Pardubic,
která se z původních 780 milionů vyšplhala na 1,5 miliardy, ale především
způsob uzavření dalších velkých kontraktů. Ani v jednom resort neporovnával víc
nabídek a napřímo se domluvil s jediným dodavatelem. A když už se náhodou
ministr se svým náměstkem pro vyzbrojování Filipem Říhou o otevřenou soutěž
pokusí, skončí to fiaskem.

„Je to důsledek dlouhodobé neschopnosti realizovat zakázky otevřenou cestou,“ sumarizuje Metnarovu a Říhovu obsesi v nákupech bez soutěže Milan Eibl, analytik protikorupční organizace Transparency International. „Při počtu zakázek, které se pozdržely, zrušily a znovu vypisovaly za minulé roky, se ministerstvo obrany dostalo do situace, že je jednodušší úplně zapomenout na otevřenou soutěž, a snaží se skluz dohnat formou výjimek a uzavřených tendrů. Bohužel proces trpí nadužíváním všech možných zkratek v akvizičním procesu.“

Duo Metnar & Říha sice neporušuje zákon, když techniku a opravy nakupuje napřímo, bez srovnání s konkurenčními technologiemi ovšem nedokáže nijak obhájit, že pořizovaný materiál je skutečně pro českou armádu ten nejlepší a nejvhodnější. Samo ministerstvo tvrdí, že otevřené soutěže nejsou vzhledem k zajištění české bezpečnosti výhodné. „Oba druhy tendrů mají své výhody i nevýhody. U strategických zakázek musí být především zajištěna bezpečnost dodávek,“ reaguje mluvčí resortu Marek Vala, když týdeníku Euro odpovídá místo Říhy a Metnara.

Zapomněli,
jak se nakupuje

Tato slova by
byla o něco pochopitelnější, kdyby otevřené soutěže tvořily významný podíl ve
vyzbrojování. Jenže to se neděje, a když už se úředníci touto cestou vydají,
beztak nabere rychlého konce. Dokazuje to nejen nedávný pokus o nákup malého
tryskového letadla kategorie business jet pro vládní účely, ale třeba i výběr
natolik zásadních věcí, jako jsou balistické přilby pro vojáky.

Pořídit malý
tryskáč pro vládní delegace přitom nemělo být nic složitého a sama obrana
čekala rychlý průběh. Jenže oba dva již vypsané tendry nakonec musela doslova
odpískat. Poprvé se přihlásil jen jeden zájemce, který navíc nesplnil
požadavky, podruhé jí nabízený letoun vyfoukl jiný zákazník.

Zrušit musela
i nákup mnoha stovek osobních terénních vozidel, která mají v českých a
moravských posádkách nahradit socialistické uazy připomínající spíše výbavu
nadšeneckých military spolků. Ještě loni na jaře náčelník generálního štábu
Aleš Opata tvrdil, že to nebude nijak složitý nákup a obrana pořídí vozy z
kategorie SUV bez kdovíjakých specializací či požadavků. Realita je však
složitější a po vypsání tendru se na obranu sesypalo od potenciálních zájemců
tolik dotazů, že se úředníci s koncem loňského roku rozhodli obchod raději
zrušit. Oficiální zdůvodnění? Některé firmy si prý část požadovaných parametrů,
například na nátěr vozidla, vykládaly příliš striktně.

Zajímavý rituál ministerstvo předvedlo i během již zmíněného pořizování balistických přileb. Už v květnu 2017 rozhodlo, že si pořídí produkt nabízený firmou STV Group, protože byl v soutěži zdaleka nejlevnější. Láce vypadala natolik neuvěřitelně, že hned od začátku kontrakt působil podivně — 14 500 přileb chtěla firma prodat armádě v průměru po 7100 korunách, zatímco cena konkurentů se pohybovala mezi 11 500 a 16 500 korunami. Obrana se však nedivila a do obchodu šla. Loni v srpnu musela z nákupu vycouvat, protože přilby ani napočtvrté neprošly vojskovými zkouškami.

„Problémy u přileb, což je spotřební materiál, který se dá nakupovat bez problému cyklicky otevřenými výběrovými řízeními, pokud si nebudu vymýšlet ‚extrabuřty‘, nechápu vůbec,“ kritizuje postup současného vedení resortu šéfka sněmovního výboru pro obranu Jana Černochová (ODS).

Nad počínáním Metnara a jeho náměstka Říhy se pozastavuje i Transparency International. „Nejedná se o několik posledních nákupů, v případě ministerstva obrany jde o dlouhodobý trend,“ tvrdí Eibl a rovnou dodává: „Je ale třeba rozlišovat mezi neschopností zakázku dobře napsat a napsat ji na míru jednomu konkrétnímu výrobci. Bohužel v rámci vypisování zbrojních zakázek je někdy cítit, že ministerstvo sice vypsalo otevřený tendr, ale ten vyznívá jenom pro formu a o ideálním vítězi se ví už předem. Naopak třeba v případě vládního letounu chtěli tak úzké parametry, až se sami zahnali do kouta.“

„Máme
mnoho zdrojů“

Možná právě
tyto často až trapné momenty obranu přiměly, aby s otevřenými soutěžemi
neztrácela čas a vrhla se do nakupování napřímo. Jestli dal takový rozkaz
ministr Metnar i svému mladému náměstkovi Říhovi, když jej na začátku roku 2019
usadil do čela vyzbrojování, nelze s jistotou říci. Tlak na Metnara, který
na obranu nastoupil jako třetí ministr vyslaný Andrejem Babišem, byl nicméně
víc než zjevný; on musí být tím, kdo konečně začne nakupovat a utrácet
překypující obranný rozpočet.

Jak to Metnar a jeho chráněnec Říha pochopili, ukázala právě nedávná série obchodů uzavřených napřímo, kde nedostala prostor konkurence. „U těchto zakázek se jedná velmi často o ochranu podstatných bezpečnostních zájmů státu a zajištění bezpečnosti dodávek v období zhoršených a krizových bezpečnostních vztahů a v průběhu životního cyklu vojenského materiálu a výzbroje,“ vysvětluje tendry mluvčí resortu Vala.

Obrana si zároveň nepřipouští, že by absence konkurence v miliardových tendrech způsobila, že resortní úředníci nenakoupí nejlepší a nejvýhodnější řešení. „Informace pro zvolení nejvýhodnější varianty zadání jsou získávány z mnoha různých zdrojů, jako jsou průzkumy trhu, expertní analýzy, odborné publikace, zkušenosti z praxe, osobní návštěvy veletrhů a výstav,“ upřesňuje Vala.

K takové analytické práci je ovšem nutné, aby ministerstvo zaměstnávalo dostatek profesionálů s velkým přehledem. I v této oblasti má však podle Eibla resort velké mezery a takoví lidé mu chybějí. Proto mohou být právě otevřené soutěže jednou z variant, jak docílit nejlepší ceny a kvalitního výrobku. „To ale funguje, pokud nabídky budou na kvalitativně stejné úrovni a bude se vybírat pouze z toho, kdo dokáže cenu stlačit více dolů. Pro vybavení, kterého je na trhu relativně velký počet výrobců, je otevřený tendr prospěšný, pokud je dobře vyspecifikováno poptávané zboží,“ upřesňuje Eibl.

Co na to
český průmysl?

Částečnou
obhajobou přímých kontraktů, v nichž nedostala prostor konkurence, může být
následné zapojení českého průmyslu. Podle dřívějších slibů ministra Metnara by
si například u nákupu radarů MADR z Izraele a amerických vrtulníků měly
tuzemské společnosti přijít na třicet procent kontraktu. U pořízení tuctu
helikoptér má tedy hodnota české kooperace činit 5,3 miliardy korun. Jenže
některé z vybraných společností už upozorňují, že žádné konkrétní náznaky
kooperace s americkým výrobcem helikoptér dosud nemají.

„Na podzim jsme prošli auditem, díky kterému jsme se kvalifikovali mezi možné dodavatele Bell Helicopter, a můžeme se v budoucnu ucházet o jeho zakázky. Nicméně garance jakéhokoli kontraktu pro Aero Vodochody není žádná,“ tvrdí například viceprezident tohoto středočeského leteckého výrobce Jakub Hoda. Ukazuje se, že zahajovací objednávka dvanácti amerických vrtulníků není z hlediska Spojených států dostatečně velká, aby měl do jejich výroby možnost vstoupit český průmysl.

To ostatně potvrzuje i Tomáš Kopečný, náměstek ministra obrany pro průmyslovou spolupráci. Podle něj se firmy dostanou nejspíše až k servisu a opravám. „Vzhledem k počtu pořizovaných vrtulníků bude pro české společnosti zřejmě neekonomické certifikovat své výrobní procesy pro dodávky vojenských komponent do samotné výroby, spolupráce a předávání know-how je proto zaměřeno především do udržování životního cyklu,“ přibližuje.

Dosud se s americkou stranou podařilo uzavřít pouze šest smluv, všechny připadly státním podnikům. Pět z nich se týká oprav helikoptér a získal je LOM Praha, zbývající jedna jde za Vojenským technickým ústavem, který zajišťuje integraci vybraných strojů Bell UH-1Y (Venom) a Bell AH-1Z (Viper) do systému českých vzdušných sil.

Vlastní
zkratky

Příběh
nekontrolovaně utracených pětadvaceti miliard je zajímavý i vzhledem k tomu, že
v budoucích letech a měsících čekají obranu ještě větší zakázky – letos
ministerstvo obrany hospodaří s rozpočtem ve výši 75,5 miliardy korun. A
veřejné miliardy opět protečou stejně nepřehledným způsobem jako v minulých
týdnech. I přesto, že obrana se bude pravděpodobně zpočátku — alespoň navenek —
snažit o minimální přehlednost a bude vytvářet dojem soutěže, jak se třeba
ukázalo při nákupu helikoptér.

Tehdy se
ministerstvo zprvu pustilo do jakéhosi výběru, kde mělo srovnávat několik
víceúčelových strojů. Nakonec se ale do vlastních zkratek a výmyslů zamotalo
natolik, že z takzvané předakviziční fáze raději vycouvalo, aby nespustilo
mezinárodní skandál. A zničehonic začalo jednat pouze se Spojenými státy, které
Praze poskytly dvě nabídky. Změnu resort následně hájil tím, že postupoval „na
základě upřesněných specifikací ze strany armády“, zatímco náčelník generálního
štábu Opata pro týdeník Euro takový scénář vyloučil. Poměrně nepřekvapivě pak
Metnar vybral stroje firmy Bell Helicopter za 17,6 miliardy korun.

Původně
zvažovaná evropská řešení byla sice mnohem levnější, ale rychle se na ně i na
jakékoli soutěžení zapomnělo. I když tak odhlédneme od faktu, že je těžké
srovnávat americký vojenský stroj UH-1Y/AH-1Z s helikoptérou AW139M vycházející
z civilní konstrukce, k čemuž původně ministerstvo po sérii vlastních přešlapů
a nevysvětlitelných posunů směřovalo, stačilo vlastně jediné — kdyby se hned od
prvních minut ministerstvo chovalo otevřeně a jasně řeklo, co vlastně chce.

„Obecně by samozřejmostí mělo být, že taková zakázka musí odpovídat vyzbrojovací strategii, musí umět jasně vysvětlit cenu i případného dodavatele. Pokud z potřeb armády vyplývá, že potřebné parametry splňuje pouze jeden typ, nedává smysl zahájit otevřené výběrové řízení. O to větší důraz je ale třeba klást na přiměřenost ceny i pořizovaného zboží,“ připouští přímé nákupy i Eibl z Transparency International.

Uplynulých
šest let však ukázalo, že pro ministerstvo obrany je podobná strategie něco
nemyslitelného. Nabízí se tak otázka, kterou minulý týden opět otevřel sám
premiér Andrej Babiš: Nejsou ta magická dvě procenta HDP, tedy 133 miliard
korun, která po členských státech požaduje NATO, na české zbrojení opravdu
zbytečná, když se o všem rozhoduje bez kontroly a za zavřenými dveřmi?

„Nechápu to,“ říká Jana Černochová

Resort Lubomíra Metnara si většinu problémů vytváří sám, říká v rozhovoru pro týdeník Euro šéfka sněmovního výboru pro obranu Jana Černochová (ODS). „Jako zadavatel musím být schopen velice dobře zdůvodnit, proč chci právě to, co chci,“ pojmenovává hlavní problém současného vedení obrany. Jak hodnotíte práci vyzbrojovací sekce ministerstva pod vedením náměstka Filipa Říhy? Líbila se mi jeho chuť do práce a znalost problematiky. To, co říkal na výborech, dávalo smysl. Jsem ráda, že spolu s ministrem dokázali dotáhnout 3D radiolokátory, dokoupení letounů CASA a nákup vrtulníků, ale rostou mé rozpaky z vývoje u jiných zakázek, které padají nebo jsou u nich pochybnosti. Co tím myslíte? Resort si většinu problémů dělá sám — jsou zakódované už v plánovací předakviziční fázi, následně ve specifikacích a interních předpisech. Stačí se pobavit se zástupci firem a zabývat se tím, co říkají. Je to vcelku jednoduché — od nepředvídatelnosti prostředí, změn v zadání a optimistických harmonogramech až po vymýšlení unikátností. Jste pro, aby obrana nakupovala bez otevřených výběrových řízení? Větší část investic a běžných výdajů by měla být zadávána otevřeně. Protože mnoho z toho, co resort potřebuje, je běžně dostupné na trhu od více výrobců. Pak jsou ale speciální zařízení a systémy, které mají strategický význam, ať už je to kvůli vytváření závislosti na nějakém dodavateli v zahraničí, či kvůli zajištění bezpečnosti dodávek a znalostí, jako je tomu v případě ručních zbraní. A u těch nemám problém s jinou formou zadání než otevřenou. Klíčové je ovšem zdůvodnění. Jaké? To, že už něco mám ve výzbroji, není automaticky argument pro nákup bez soutěže. A i u nákupů takzvaně napřímo musí být dobrý průzkum trhu, musí být vytvořena transparentní hodnotící matice a musí být propracované zdůvodnění, proč chci právě to, co chci, a ne něco jiného. Několik čerstvých případů ukázalo, že otevřená výběrová řízení jsou pro obranu problém. Co si o tom myslíte? Nechápu to. Ukazuje to na systémový a dlouhodobý problém. Nejde mi na rozum, proč se ojeté letadlo kupuje soutěží. Nakupovat ojetá auta podle zákona o zadávání veřejných zakázek smysl nedává. S letadly je to stejné — v nabídce je teď a za měsíc už být nemusí. Nejde jen o „bizjet“, zádrhel nastal i u přileb. Problémy u přileb, což je spotřební materiál, který se dá nakupovat bez problému cyklicky otevřenými výběrovými řízeními, pokud si nebudu vymýšlet „extrabuřty“, nechápu vůbec. Stejně mi zůstával rozum stát u balistických vest. Nechápu vytváření umělých závislostí na dodavatelích jako v případě přístrojů nočního vidění, kdy je na trhu řada obdobných řešení a vzhledem k rozvoji technologií stále se zlepšujících. U těch se dají dělat otevřená výběrová řízení raz dva. Zasekl se i nákup osobních terénních vozidel. Soudě podle proměny zadávací dokumentace po desítkách dotazů potenciálních dodavatelů, ukazuje tato zakázka na to, že byla nerealisticky udělaná specifikace. V jednoduchosti je krása a to platí zvláště u spotřebního materiálu. Jako by se někdy vypisovala výběrová řízení tam, kde to nedává smysl, a nevypisovala tam, kde by mohla být.