Tak nám naši Melouni, navrch Zelení a uvnitř nádherně Rudí, ze svého nedávného sjezdu vytáhli do volebního boje s novým tahákem, kterým má být legalizace squattingu. Trochu opisují od svých západoevropských kolegů a je škoda, že nepřijdou s něčím invenčnějším.
Třeba s legalizací jízdy načerno tramvají či pardonováním krádeží potravin v samoobsluhách. Ten buržoazní přežitek soukromého vlastnictví je přece třeba vymazat ze světa důsledně a beze zbytku, tak jaképak copak.
Úplně nezničitelná je ta prazvláštní lidská vlastnost, díky níž si významná část populace myslí, že když nemám něco, co potřebuji, tak za to nemohu já svou leností a neschopností, ale někdo úplně jiný.
Přesněji řečeno všichni ti jiní. Ten systém, co mě vytlačil na okraj společnosti.
A j e tedy spravedlivé vzít si, co potřebuji.
Zákony nezákony. Ty jsou přece jen výmyslem té buržoazie a jen jí slouží. To vlastně není krádež, to je alternativní způsob života mimo odpornou konzumní společnost.
Míváme tendenci nad tím mávnout rukou. Také jsme zamlada provedli spoustu lumpáren. Otrhali sousedovi jahody, převrhli čísi popelnici a zahulili trochu trávy. Nakonec oni i ti pubescenti z Kliniky jednou dospějí a budou řádně splácet své hypotéky. Možná ano. Jenže ono to pojídání malin nezralých nemusí vždy končit dobře. To, s čím se snadno vyrovná stabilní společnost v dobrých časech hlubokého míru a prosperity, se v letech neklidu může stát nebezpečným jedem. A že by západní společnost čekaly momentálně zrovna ty klidné a nudné bezkonfliktní časy, se opravdu nezdá.
Proto je dobré připomínat, že respekt k soukromému vlastnictví ajeho nedotknutelnosti je tím genem, který je zásadní pro to, zda z levicového semínka vyroste idealistický sociáldemokratismus, či nějaká varianta bolševismu od nám důvěrně známého až po chávismus či Rudé Khmery. Jak by se asi žilo rodině Matěje Stropnického v režimu, kde soukromé vlastnictví je buržoazním přežitkem horším než zločin? •
O autorovi| Pavel Páral, paralp@mf.cz
