Jednou z nejchytřejších nátlakových akcí, kterou můžete ve Spojených státech na Evropskou unii vymyslet, je použít jako vyjednávací kartu zdesetinásobení celní sazby na „evropská“ auta na 25 procent. Vynutíte si tak lepší přístup na „evropský“ trh zemědělských a potravinářských výrobků.
Politická ekonomie na obou stranách Atlantiku je docela jednoznačná - po odchodu Británie z EU zůstane zdaleka nejvýznamnějším vývozcem automobilů Německo, ale na pozici dvojky se dostane - s velkým odstupem - Itálie. Naopak Francie do USA osobní auta vůbec nevyváží.
Pro Německo, ale vlastně celou „hanzovní ligu“ (Holandsko, Skandinávie, Pobaltí) a země Visegrádu, by bylo relativně bezbolestné nabídnout Donaldu Trumpovi bezcelní obchod pro celý zpracovatelský průmysl. Buď jsou v oblasti obchodu tradičně liberální, nebo jsou zapojeni do německého dodavatelského řetězce a nevidí v obchodě průmyslovým zbožím se Spojenými státy hrozbu, ale spíše příležitost.
Co s Trumpem? Oko za oko, zub za zub?
Kdo dbá na pohodu zvířat
Úplně jiná věc je zemědělský obchod, který naráží v EU na zcela zásadní rozdíly v tom, jak přistupovat ke geneticky modifikovaným organismům, k produkci hovězího s využitím růstových hormonů nebo k dovozu drůbežího masa vykoupaného v chlóru z velkochovů, kde se na pohodu zvířat mírně řečeno nedbá. Spotřebitelé jsou v EU téměř bez výjimky vysoce citliví na to, co Spojené státy mohou nabídnout - sice levné, ale odlišným způsobem produkované zemědělské suroviny, a potraviny zvlášť.
Američané tyto i další evropské předpisy (včetně geografického značení původu, fytosanitárních předpisů atd.) po desítky let označují v podstatě za skrytou netarifní bariéru. Co si budeme povídat, když je samotná (bez)celní kvóta na dovoz hovězího (bez hormonů) rovna 0,6 procenta evropského trhu s hovězím, tak víte, že o volném obchodě se mluvit nedá.
Léta pracně vyjednávaná Transatlantická obchodní dohoda (TTIP) narazila na obou stranách oceánu na těžko překonatelné rozdíly, které nejde jen tak „odstřelit“ poukazem na tradiční francouzské ochranářství nebo na mimořádnou citlivost vyspělých ekologických hnutí v západní Evropě. Nizozemsko a Německo jsou ve skutečnosti významnější zemědělští exportéři než Francie.
V deseti nejvýznamnějších francouzských exportních položkách je jen jedna potravinářská (nápoje včetně destilátů na osmém místě), nicméně „žluté vesty“, které dnes Macrona velmi trápí, mají původ ve venkovských oblastech a malých městech.
Politická nadváha
„La France profonde“ na jedné straně a „Middle America“ na straně druhé na obou březích Atlantiku po svém demonstrují svou politickou sílu. S tím rozdílem, že konzervativní američtí farmáři volili v roce 2016 většinově Donalda Trumpa. Na zemědělcích, nebo přesněji na farmářské lobby ve vyspělých zemích, je fascinující hlavně to, jak dovedou zacvičit s politikou způsobem, který je zcela nesouměřitelný s jejich klesajícím a dnes již velmi nízkým podílem na celkovém HDP i počtu obyvatel, kteří jsou vázáni na zemědělskou prvovýrobu.
Ještě po druhé světové válce bylo zemědělství největším zaměstnavatelem v mnoha evropských zemích. Ve Spojených státech to sice již dávno tak nebylo, ale zase je třeba rozumět americké historii a „kultu pionýrů“ osídlujících nová území. Ideálním občanem podle představ „otců zakladatelů“ nebyl ani měšťan, ani velký pozemkový vlastník zaměstnávající nádeníky, ale naopak samostatný farmář hospodařící s rodinou na někdejší panenské půdě, kterou musel nejprve zkultivovat (zábor půdy usedlým indiánským zemědělským kmenům se do obrazu nehodí). Politicky patří zemědělské výbory obou komor Kongresu USA k vlivným a po desítkách let opečovávání voličů v zemědělských státech jsou velmi zkušené v prosazování „své“ legislativy v plénu. Zapomenout nelze ani na fakt, že v Senátu má každý stát po dvou senátorech, což zvýhodňuje méně osídlené státy Unie, kde zemědělství, lesnictví a těžební průmysl mívají disproporční podíl na celkové zaměstnanosti.
Co nejvíc bolí
Díky nadprodukci a nízkým cenám na tom farmáři už před obchodními spory nebyly finančně nijak dobře - opravdu poslední dobrý rok byl 2013, i když nejmizernější byl 2016, kde Trumpa nelze z ničeho vinit (viz graf Američtí farmáři: dobře už bylo). Farmáři sice patřili k nejvýraznějším Trumpovým příznivcům, ale jeho obchodní politika je postihla velmi tvrdě. Obchodní válka s Čínou samozřejmě vyvolala odvetná opatření, která nemají za cíl nic jiného než najít takovou komoditu, která bude politicky „nejvíc bolet“.
Zhoubná závislost na autoprůmyslu: class="art-urlext" onclick="if (typeof ga !== 'undefined'){ ga('send', 'event', 'Text s linkami', 'Linky v textu', 'Kliknutí na link v textu');} else if (typeof _gaq !== 'undefined') { _gaq.push(['_trackEvent', 'Text s linkami', 'Linky v textu', 'Kliknutí na link v textu']);}" title="
>české i slovenské ekonomice dochází palivo
>
Všimli jste si, jak často Donald Trump na twitteru zmiňuje, kdo všechno koupí sójové boby? Ty spolu s kukuřicí představují vůbec nejdůležitější položku americké zemědělského vývozu – a v Iowě, Illinois, Minnesotě nebo Nebrasce je to velký byznys - a největším odběratelem byla Čína. Jako odvetu si vybrali sóju, kterou mohou nakoupit hlavně v Brazílii, ale Spojené státy hned tak nenajdou náhradu za výpadek čínského trhu, který odebíral z USA sóju za 14 miliard dolarů. Meziročně loni celkový vývoz sóji klesl o pětinu, v některých měsících Čína nedovezla z Ameriky ani kilo. Donald Trump sice farmáře a rančery podle vlastních slov miluje a schválil jim kompenzační platby za újmy způsobené obchodními spory, ale to už je minulost. Návrh rozpočtu na příští rok jim škrtl podpory prostřednictvím kapitoly ministerstva zemědělství o 15 procent. Škrty se budou týkat hlavně subvencovaného pojištění a podpor pro malé farmáře. V obou táborech návrh rozpočtu samozřejmě narazil.
Jak to bude s těmi auty a zemědělským dovozem? Když v červenci 2018 jednal Trump ve Washingtonu o obchodu s šéfem Evropské komise Jeanem-Claudem Junckerem, ležely mu boby na srdci ze všeho nejvíc (zkapalněný zemní plyn byl až druhý): „Zástupci EU mi slíbili, že od našich skvělých farmářů začnou nakupovat sóju okamžitě.“ Trump natolik potřeboval na tomto poli výsledek, že se mu opravdu hodilo, když Unie alespoň zčásti nahradila Čínu, když zvedla v druhém pololetí dovoz sóji o 112 procent, což komise nezapomněla zdůraznit.
Nevím, nevím, zda to bude na odvrácení cel na evropská (německá) auta stačit. Do půlky května má Trump čas se rozhodnout, zda osobní vůz z Evropy představuje hrozbu pro americkou národní bezpečnost.
Přečtěte si komentář Ilony Švihlíkové: Čeho se bojí Německo a proč by nás to mělo zajímat
Dále čtěte:
Česko ztratilo u německých investorů pozici nejatraktivnější země regionu. Vede Estonsko
Zkouška orchestru, než začne stoupat voda. Recese přijde, jsme připraveni?
Německý rozpočet se může propadnout do schodku, varuje vládní dokument
Česká ekonomika se začíná přehřívat. V žebříčku stability se propadla o tři místa
ČLÁNKY DO MAILU