Menu Zavřít

EMANCIPACE ASIE

23. 7. 2001
Autor: Euro.cz

Nejlidnatější světadíl pocítí rozpor mezi ekonomickými a politickými zájmy

Závěr dvacátého století přinesl konec asijské hospodářské krize. Bude nové tisíciletí ve znamení pokračujícího přechodu od revoluce a dekolonizace k míru, prosperitě a stabilitě, cesty, kterou se vydala východní Asie zhruba před padesáti lety? Nebo nás čekají nepříjemná překvapení, která rozleptají naděje, že hospodářský růst Asie bude pokračovat alespoň takovým tempem jako před krizí, jež vypukla v polovině roku 1997 a slábla během roku 1999? A může se stát, že případný rozvoj jižní a západní Asie učiní východní Asii méně atraktivní?

Poučeni.
Východní Asie, tedy Japonsko, Čína, Jižní Korea, Tchaj–wan a deset členských zemí sdružení ASEAN mají dobré vyhlídky, že jejich růst bude rychlejší než kteréhokoli regionu. Přinejmenším v následujících deseti letech. Kvalita vzdělávání, míra úspor, otevřenost k zahraničním investicím a technologiím, věková struktura společnosti, sociální soudržnost a obchodní spolupráce, to vše hovoří ve prospěch jmenovaných států.
To samozřejmě neznamená návrat k osmiprocentnímu hospodářskému růstu z doby před krizí. Z některých chyb, ať je to bezohlednost k životnímu prostředí nebo vytváření dluhů, je důležité vzít si ponaučení. Ve většině zemí se také zpomalil růst trhu práce, takže se snížil tlak na vytváření nových pracovních míst za každou cenu. Naděje jsou nyní vkládány do pomalejšího, ale o to udržitelnějšího rozvoje, podpořeného zvýšeným regionálním obchodem a tokem kapitálu z technologicky vyspělé severní Asie do Číny a jižní Asie, která je zase bohatá na pracovní sílu.
Na prvním místě seznamu vlivů, které mohou zhatit pozitivní očekávání, je role Spojených států amerických. Asie je za růst Ameriky vděčná. Ale čím déle bude trvat, spolu s nebývalým obchodním deficitem, který vytváří, tím horší bude následná recese a vyčerpání vztahů s americkými obchodními partnery v Asii. To přinese další nejistotu do vztahů se Spojenými státy, jejichž bezpečnostní deštník a trh do velké míry garantoval asijský rozmach. Samotná asijská poptávka a nárůst regionálního obchodu může zmírnit následky případného hospodářského šoku způsobeného poklesem americké ekonomiky, avšak nedá se to zaručit.

Liberalizace musí být.
Větší úlohu při podněcování regionálního obchodu a kapitálových toků by mělo hrát Japonsko. To může nastat v momentu, kdy se tamní hospodářství oživí, podniky budou opět expandovat do dalších zemí a Japonci začnou používat svou finanční a technologickou sílu jako politický nástroj. Především menší země mají zájem na obchodních kontaktech ve východní Asii. Vidí to jako alternativu spolupráce se Západem, který dosud dominuje mezinárodním organizacím, jako je Mezinárodní měnový fond či Světová obchodní organizace. Avšak čínská snaha o eliminaci japonského vlivu by mohla zhatit pokusy o užší hospodářskou spolupráci. Potíže by mohly nastat i s chystanou obchodní liberalizací, pokud budou státy ASEAN, které se k ní zavázaly, zmítány vnitřními problémy.
Volnější regionální obchod je přitom potřebný. V uplynulých padesáti letech to byla právě východní Asie, která nejvíce těžila z podmínek, jež umožnily růst světového obchodu třikrát rychlejším tempem, než rostl světový hrubý domácí produkt. Chce-li tato oblast omezit svou závislost na západních ekonomikách, čeká její země velké racionalizační úsilí, které musí vyústit ve vznik konkurenceschopných odvětví nahrazujících nynější dovozy.

Kandidáti sjednocení.
Omezení obchodních vztahů se Spojenými státy, prohloubené asijským naříkáním na roli Západu při nedávné finanční krizi, by mohlo mít i politické následky. Americká strategická přítomnost v Asii byla v uplynulých letech několikrát opět připomenuta. Ať už to bylo v roce 1996 v případě tchajwanské krize, nebo v případě posílení americko–japonské vojenské spolupráce. Náklady na americkou přítomnost v regionu jsou však vysoké. Ozývá se také názor, že americké globální zájmy, například na nešíření strategických zbraní, jdou proti zájmům asijských spojenců Washingtonu.
Pokusy s jadernými zbraněmi v Indii a v Pákistánu ukázaly, jak obtížné je bránit šíření jaderného potenciálu kdekoli na světě. Vývoj zbraní v Číně je vnímán jinak na Tchaj–wanu než ve Washingtonu. Jižní Korea sází na vlastní vojenské síly, čehož důkazem se stal konflikt mezi touto zemí a Spojenými státy ohledně rozmístění protiraketové obrany. Také Japonsko si uvědomuje nedostatky v zabezpečení vlastní obrany a Tokio by jistě začalo s posilováním vojenských kapacit, pokud by se měla oslabit přítomnost Spojených států v tomto regionu, nebo jen změnit její zaměření.
Jako většina asijských zemí tak i Spojené státy sledují vývoj událostí týkajících se případného sjednocení obou korejských států a Tchaj–wanu s Čínou. Každý z těchto problémů se ale vyvíjí vlastním tempem. Budoucnost Severní Koreje je naprosto nepředvídatelná. Válka zřejmě nehrozí, ale náhlá politická změna by byla jen těžko zvládnutelná.
Ani Tchaj–wan zřejmě nevyprovokuje Čínu k žádné akci, ale případné hospodářské těžkosti by mohly vést Peking k rozhodnutí narušit status quo. V následujících několika letech budou Američané i nadále chránit Tchaj–wan. Potom se ovšem bude muset Tachaj–wan začít orientovat spíše na Japonsko, bude–li chtít udržet svou nezávislost na Číně tváří v tvář pokračující modernizaci jejího zbrojního a vojenského arzenálu. Pokud by se ale Číně podařilo ovládnout i technologicky vyspělý Tchaj–wan, znamenalo by to pro kontinentální Čínu velký pokrok ve snaze stát se dominantní silou tohoto regionu.

Střídání rolí.
Také v jihovýchodní Asii jsou vztahy s Čínou na pozadí důležitých událostí. V popředí zájmu tohoto regionu jsou nyní hrozící dezintegrační procesy. Existuje poloviční naděje, že za dva roky budou separatistické nepokoje v několika indonéských provinciích zapomenuty stejně jako komunistické nepokoje z dávnější historie. Je tu však i nebezpečí rozpadu, který by měl za následek zpochybňování hranic jiných států nebo by vedl k nepokojům, jakých jsme už desítky let svědky na jižních Filipínách a v Barmě.
Jihovýchodní Asie má své hvězdy, jimiž jsou například Malajsie, Thajsko a donedávna také Indonésie. Jejich pokrok v sociální oblasti je stejně ohromující jako úspěchy hospodářské. V tomto regionu je však neméně zemí (Barma, Vietnam či Filipíny), které za ostatními pokulhávají. Pohlédneme–li do budoucnosti, není příliš pravděpodobné, že by se situace v jihovýchodní Asii měla zhoršovat. Povzbuzován bohatými zdroji, propojením s bohatým severovýchodem Asie, s čínskou obchodní infrastrukturou a se Západem bude tento region za dobrých politických podmínek vytvářet bohatství.
Tyto podmínky ale nejsou zaručeny. Není vyloučeno, že Indonésie bude zaostávat, zatímco dosud slabé státy se budou ekonomicky vzmáhat. Jeden z nejslibnějších kandidátů je v tomto ohledu Vietnam, který disponuje homogenním obyvatelstvem a úspěšně se zbavuje jak socialismu, tak nedůvěry okolního světa. Indonésie by se mohla stát něčím podobným jako Indie: zchátralou demokracií, která ekonomicky zklamává, ale politicky dokáže zabránit další fragmentaci území státu. Indický systém by dokonce mohl začít přinášet některé hospodářské a sociální plody, zatímco Pákistán musí teprve dokázat, že náboženství může překonat regionální identitu za účelem vytvoření silného státu. Je obtížné dívat se optimisticky na Pákistán, naproti tomu Bangladéš je svou celistvostí a vysokou gramotností silným kandidátem na příjemné překvapení.

Velká Čína.
Zatímco se Pákistán, Afghánistán a střední Asie potýkají s náboženskými problémy, je naděje, že Írán, dlouho považovaný za vůdčí sílu destruktivního fundamentalismu, se opět stane přívětivějším státem. Avšak vedle náboženství také populační růst a nedostatek zdrojů budou i nadále činit ze západní Asie výbušnou oblast.
V jihovýchodní Asii existuje riziko polofeudálních tendencí, ať už zahalených do konfuciánského pláště, anebo ve formě tak dobře známé z Indonésie, Malajsie a z Filipín. To může mít stejně negativní vliv jako socialistické experimenty. Hazardování se zdroji, ať už se jedná o místní lesní porosty či o půjčování od zahraničních bank, může snadno zpomalit hospodářský rozvoj na úroveň jižní Asie či Latinské Ameriky, nebo dokonce pod ni.
Tchaj–wan a Jižní Korea patří dnes mezi špičky v určitých technologických oborech a firmy z těchto zemí si ukrajují velké podíly na globálních trzích. Oba státy však trpí stárnutím populace a vysokou mírou úspor. Potřebují proto pracovní sílu, zdroje a trhy v jihovýchodní Asii stejně, jako tento region potřebuje kapitál a odbornost Tchaj–wanu a Jižní Koreje.
Kde se v tom všem nachází Čína, která je sice velká rozlohou a silná, ale stále čeká na obtížné reformy a potřebuje také zahraniční technologie, aby udržela svůj rozvoj? Otevřená Čína je velkou obchodní příležitostí. Levná pracovní síla, obrovský trh a potenciál růstu produktivity dělá z této země konkurenta zbytku rozvojové Asie. Tchaj–wan, Japonsko a Jižní Korea musí neustále zvažovat, zda je v jejich dlouhodobém hospodářském a politickém zájmu investovat do Číny kapitál i know–how, které povedou k modernizaci čínského průmyslu i vojenských sil. Čína bude zřejmě čelit stejnému problému jako Rusko, Indie a Brazílie, které vědí, že bez adekvátního technologického rozvoje a inovací je velikost spíše na škodu. A to i vojensky. Hospodářský prospěch z decentralizace se pak dostává do konfliktu s politickým zájmem na centralizovaném výkonu moci.
Územní rozloha i populační převaha Číny bude jistě noční můrou menších asijských národů, jiné státy bude trápit potenciál čínských vojenských raket. Bude potřeba ještě mnoho let stability, než získá zbytek světa důvěru, že se domácí politické poměry v Číně nemohou ze dne na den obrátit o 180 stupňů.

ebf 24 - tip duben

Země vycházejícího i zapadajícího slunce.
Japonsko má stále velký inovační potenciál, který by měl opět rozkvést, až se poválečný ekonomický systém vzpamatuje, Vzniknou tím však ale jistě sociální problémy, jimž čelí Západ už delší dobu a které zatím Japonsko nezná. Slabou stránkou Japonska je jeho demografická skladba. Pokud se radikálně nezvýší porodnost, nebo Japonci navzdory svému strachu o rasovou čistotu národa nezvednou imigrační kvóty, stane se tato země stejně jako západní Evropa náchylnější k nestabilitě a ztratí dominantní postavení ve východní Asii.
V dlouhodobém výhledu by mohla aspirovat na vystřídání Japonska v jeho dosavadní roli sjednocená Korea. V její prospěch hraje mladší obyvatelstvo i technologická vyspělost a podnikatelský talent jejích manažerů.
Východní Asie se tedy bude snažit vyjadřovat svou identitu, omezovat svou závislost na Západu a konkurovat západním zemím na globálních trzích. Hnutí směřující k užší regionální spolupráci bude stále častěji narážet na konflikt zájmů mezi ekonomikou a politikou národních států. Jak bude v této oblasti slábnout západní vliv, budou si východoasijské státy o to silněji konkurovat. Budou o to více zbrojit a uvědomovat si rizika multipolárního regionu, kde historické rozpory nejsou nikdy příliš hluboko pod povrchem.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).