Menu Zavřít

Cítím hrdost, že jsem toho byl součástí, říká autor výtvarné stránky Kouře Jiří David

13. 9. 2020
Autor: Profimedia.cz

Digitální premiéru Kouře v pražském kině Lucerna s potěšením sledoval i vizuální umělec Jiří David, který před třiceti lety vytvořil výtvarnou koncepci filmu. Lumír Tuček, spoluautor scénáře, právě vizuální stránku snímku považuje za nadčasovou a věčnou. „Do velké míry ten film udělal Jirka David,“ svěřil se po premiéře Tuček. Jak po třiceti letech vnímá film sám Jiří David?

Z Kouře se stal kult. Čím si to vysvětluješ, když ten film v kinech
vlastně propadl?

Těsně po revoluci jsem viděl, jak byl režisér filmu Tomáš Vorel skoro
nešťastný, že reálné politické a společenské události logicky převálcovaly
zájem o kulturní dění. Přesto jsem mu už tehdy „prorocky“ předpověděl, že ten
film se stane zanedlouho podstatným sdělením, a tak se také stalo.

A proč tomu tak je? No protože ten film není jen dobovým popisem, je silnou
metaforou nesvobody s ironickým nadhledem a dovolím si říci, že je to i jeho
sugestivní vizuální přitažlivostí (smích).

Když jsi Kouř teď po letech viděl, co ti letělo hlavou? Jistě nejen
nostalgie po „starých dobrých časech“…

Samozřejmě i kus nostalgie, či spíše takové té melancholie byl nutně přítomen. Zároveň však i jistá hrdost, že jsem mohl být aktivně součástí něčeho, co má už zřetelný, nezpochybnitelný dopad na mnohé generace diváků a není to jen taková „dobovka“.

Jaká byla idea tvého výtvarného řešení?

Pokusil jsem se vytvořit onen podivný svět sevřenosti, úzkosti či paradoxně
jakési reálné nepravděpodobnosti, ovšem i s prvky neočekávatelných přesahů.

Všiml sis třeba omšelého antického sloupu u kantýny (smích)? Do filmu se pak z mých představ dostalo tak sedmdesát procent. Měl jsem s tímto světem osobní zkušenost, pracoval jsem jeden čas v Ostravě ve VŽKG u koksovacích pecí a dodnes cítím tu temnou monstróznost.

Z promítaného předfilmu o natáčení Kouře bylo zřejmé, že byla zcela
mimořádně uvolněná atmosféra. Přesto film působí profesionálně. Kde je pro tebe
hranice mezi volností tvorby a profesionalitou?

Snažil jsem se být co nejvíce u toho, a bylo tak i mnoho úsměvných chvil, ale taky dost napjatých a tato vzájemná rezonance asi vytváří jistou pospolitost, kdy se umění, tedy ona volnost tvorby, dostane i do mezer nezbytného rutinního profesionalismu.

Zkoušel jsi dělat ještě nějaký jiný film?

Ne, nikdo se neozval (smích). Dělal jsem však dvě divadelní představení,
Máchův deník pro Národní divadlo s Emilem Viklickým a pak výtvarné provedení
jedné opery ve Stavovském divadle, hezká práce.

Jsi zvyklý pracovat úplně svobodně, ve filmu i v divadle se ale musíš
podřizovat idejím druhých. Jaké to je?

V případě Kouře jsem měl tu výhodu, že jsem svou vizuální představu sepsal
do detailu předem (bohužel jsem ji ztratil) a předložil Tomáši Vorlovi. Takže
se z ní už při realizaci jen ubíralo. Některé momenty jsem tehdy z různých
důvodů „neuhrál“. O podřizování tu nemůže být řeč. Vznikal tak spíše soulad.

Když člověk vidí tíživé prostředí té Kouří fabriky, řekne si „hnus“.
Skvěle to vyjadřuje pocit z doby reálného socialismu, jak bys výtvarně vyjádřil
pocit z dneška?

CONTENT24

Záleželo by na obsahu a na kontextu. Když například čtu nějaký konkrétní
literární text, představuji si i jeho vizuální podobu. Dej mi text současného
rytmikálu a já se o to pokusím. Pravděpodobně by to z mé strany byla jistá
„hygieničnost“ prostoru, více pravoúhlá do bíla, skelně prostupná, aseptická a
do toho něco lehce absurdního.

  • Našli jste v článku chybu?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).