Vzpomínám, jak mě jako malé děcko ještě ani ne školou povinné vlaky doslova fascinovaly. Moji prarodiče (no, spíš vlastně jen oba dědečkové) se mnou museli motorákem, rychlíkem či pantografem do nejbližšího města a zase zpátky jezdit doslova každou sobotu. Protože jinak by to pro mě prostě nebyla ta pravá sobota.
Postupem času jsem na vlaky sice zanevřel a kromě holek začal obdivovat vše, co má křídla a vrtuli, ale tuhle jízdu jsem si užíval podobně jako tehdy, když mi bylo pět. Ostatně, aby také ne – šanci svézt se Orient Expressem člověk nedostane každý den. Takže jaké to bylo?
V Praze pouze jednou do roka
Abychom se drželi správné terminologie, náš Orient Express se celým svým názvem jmenuje Venice Simplon-Orient-Express (VSOE). Jako takový je provozován společností Belmond, jež spadá do impéria LVMH francouzského miliardáře Bernarda Arnaulta.
Během roku jej můžete vidět na železnici takřka po celé Evropě a jednou za 12 měsíců také u nás v Česku. Konkrétně na trase Praha-Paříž. No a právě tu jsme částečně absolvovali i my. Až do města nad Seinou naše cesta sice nevedla, ovšem i ona tříhodinová jízda malebnou českou krajinou s (pro nás) konečnou v Břeclavi stála za to všema deseti a uběhla naneštěstí až příliš rychle.
Celý zážitek začíná již několik minut před nástupem do vlaku, a sice pohoštěním ve Foyer Café v historické budově pražského hlavního nádraží. Je libo čaj, káva, croissant, dortík či něco dalšího menšího na zub? Na své si tu přijde snad každý. Podobně jako v letištním salónku prestižních leteckých dopravců.
Samozřejmě jak se sluší a patří, všichni od průvodčích přes stevardy a stevardky až po barmana jsou oděni do líbivých uniforem, které celý zážitek jen umocňují. A stejně tak i spousta cestujících si dala záležet, aby na palubě „nezapadla“.
Stroj času
Historie Orient Expressu sahá do roku 1883. Jak nám přitom už přímo ve vlaku vysvětluje Train Manager, tedy česky vlakvedoucí, Bruno Janssens, vozem, ve kterém se nalézá i naše kupé, jezdili cestující zhruba 100 let nazpět. „Nacházíme v historické kabině z roku 1929. Tak, jak to dnes vidíte, tak přesně takhle byl vůz a tato kabina téměř před sto lety postaveny. Takhle lidé tenkrát cestovali, opravdu jsme tu nic nezměnili. Tedy s výjimkou čalounění,“ směje se Bruno.
Všechny vozy, kterých je mimochodem hned šestnáct, jsou součástí stejné třídy. Pasažéři si mohou vybrat mezi ubytováním ve „standardních“ historických kupé s vysouvací palandou a umyvadlem, takzvanými „Suites“, kde je vedle rozkládací postele navíc ještě jídelní stolek a koupelna, a „Grand Suites“, které mají kromě větší obývací části dokonce i samostatně oddělenou ložnici s manželskou postelí.
„Jízda v historickém kupé na trase Paříž-Istanbul, tedy na té původní historické, stojí kolem 40 tisíc eur (za celé kupé pro dvě osoby – pozn. red.). Za Suite cestující zaplatí okolo 80 tisíc a Grand Suite vyjde na zhruba 140 tisíc eur. Z Prahy do Paříže začínají ceny na necelých 10 tisících eur,“ prozrazuje Bruno s tím, že cesta zabere 24 hodin.
V dobré společnosti
„Tohle není zážitek jen pro milovníky vláčků – je to zážitek pro náročné dospělé cestovatele. Zdá se, že trasa z Paříže do Benátek přitahuje spíš starší hosty, zatímco hosté na trase Paříž-Vídeň mají tendenci být spíš mladší a klidně cestu pojmou jako docela zábavný večírek,“ popisuje Štěpán Borovec z cestovní kanceláře EliteVoyage, která tuto luxusní jízdu, stejně jako další high-end dovolené na míru, nabízí.
A Train Manager Bruno s jeho popisem souhlasí do posledního písmene (a my také). Za oněch 25 let, co tuto práci dělá, se na palubě VSOE setkal už s ledasčím. A také s ledaským. Podobný zážitek jako my absolvoval v tomto konkrétním vlaku třeba zakladatel Amazonu Jeff Bezos, zpěvačky Beyoncé či Adel nebo třeba představitel „pomádového“ Dannyho Zuka John Travolta.
Někteří pasažéři si prý dokonce celý vlak pronajímají pouze pro sebe, aby si jej mohli dosyta užít po svém. Třeba právě bujarými večírky na trase mezi Paříží a Istanbulem, kterou tento Orient Express zdolá za šest dní. Protože ale, jak bylo naznačeno, ne všechny kabiny mají vlastní koupelnu, nocují cestující střídavě na palubě a v luxusních hotelech po cestě.
A co že všechno za své peníze dostanou? „I na této kratší trase mezi Prahou a Paříží na ně čeká kompletní gastronomický zážitek. Tedy oběd, odpolední čaj, večeře i snídaně. Čaj a snídani servírujeme přímo v jednotlivých kabinách, oběd a večeři v jídelních vozech. Na palubě máme celkem tři restaurace a také bar. Voda, čaj, káva a další nealko jsou po celou cestu zdarma, ostatní alkoholické nápoje si pasažéři platí,“ přibližuje Train Manager.
Jeho hlavním úkolem je být jakýmsi prostředníkem mezi vlakovým personálem, potažmo dopravcem jako takovým, a provozovatelem místní železnice, respektive společností, která zajišťuje tažné lokomotivy, strojvedoucí, nosiče zavazadel a podobně. „Smyslem je zajistit, aby vše probíhalo pokud možno hladce a bez problémů. Současně s tím jsem k dispozici i samotným pasažérům,“ dodává Janssens.
Tři restaurace a večeře o čtyřech chodech
Protože má vlak celkem oněch 16 vagónů, je načase naše kupé na chvíli opustit a vydat se prozkoumat zbytek soupravy. Směrem dopředu se nachází několik lůžkových vozů se zmíněnými Suites a Grand Suites.
Jak záhy na vlastní kůži zjišťujeme, Grand Suity jsou ve srovnání s naší historickou kabinou skutečně o poznání prostornější. Ovšem ani tak by člověk neměl zapomínat, že se stále nachází ve vlaku, kde navzdory výše zmíněnému nikdy není příliš místa nazbyt. Obzvláště pak v uličkách, kde je doslova vzácnost, pokud můžete v kuse kráčet 10 vteřin, aniž by bylo potřeba se přitisknout na zeď ve snaze vyhnout se dalším pasažérům, kteří se také zrovna vydali obdivovat krásy tohoto historického dopravního prostředku. A to jich na našem úseku cesty byly pouhé vyšší desítky.
Opačným směrem, tedy dál dozadu, se nacházejí tři restaurační vozy (každý v jiné barvě), kde se servíruje oběd i luxusní večeře o čtyřech chodech. O tyto kratochvíle jsme naneštěstí byli ochuzeni, protože naše cesta v Břeclavi končila krátce po poledni. Ovšem zoufat nebylo třeba, ono totiž i posezení v místním barovém vozu má své kouzlo.
„Bar ve vagonu 3674 je opravdovým srdcem celého vlaku. Po večeři se prsty pianisty rozběhnou po klávesách, přidají se k němu další hudebníci a vagonem se rozezní písničky na přání,“ přibližuje atmosféru Borovec z EliteVoyage, který se Orient Expressem svezl naposledy vloni o Vánocích.
Poirotovský čajový dýchánek
Že právě jedete v něčem docela výjimečném, si člověk uvědomí přesně v okamžiku, kdy z okna pozoruje, jak kolem trati stojí každou chvíli několik trainspotterů, kteří si vlak neustále fotí. Nebo když sám sebe nachytá, jak, sedě v pohodlném salónkovém křesle o šálku dobrého čaje, hledí na lidi kolem a začne po „Poirotovsku“ přemýšlet nad tím, kdo odkud pochází, kdo se čím živí a jaký je pravý účel jeho cesty. Zkrátka síla okamžiku. Či snad lépe řečeno genius loci, chcete-li.
Z naší jízdy se naštěstí žádná detektivka nestala. Dost možná i proto, že uběhla opravdu rychle. Jaká atmosféra na palubě Venice Simplon-Orient Expressu panuje večer, v noci či ráno, když vám snídani naservírují přímo do vaší kabiny, si tentokrát můžeme jen domyslet. Lze nicméně očekávat, že cestující si celou výpravu za cenu svého palubního lístku užijí náležitě a dosyta, totiž do poslední kapky šampaňského.
V rámci seriálu Na vlastní kůži se členové redakce Euro.cz vydávají na zajímavá místa a zkoušejí všední i nevšední činnosti, které rozhodně stojí za to, aby se o nich vzápětí se svými čtenáři podělili. Máte-li pro nás také nějaký dobrý tip, napište nám na redakce@euro.cz.
Komu se taková šance někdy naskytne, nechť neváhá. Zážitek je to doslova prvotřídní, stejně jako všech těch 16 vagónů. K absolutní dokonalosti chybí snad už jen klasická parní lokomotiva s tendrem vepředu namísto elektrického „esa“ Českých drah, které táhlo naši soupravou napříč Českem. Což si ale na stranu druhou člověk po 99,5 procenta jízdy stejně neuvědomí, protože vstřebává všechnu tu krásu a eleganci kolem, které tyto slavné vozy nabízejí. A kterou budou pochopitelně nabízet i nadále.
„Neustále hledáme nové trasy. V současnosti se zabýváme možností nějaké trasy po Skandinávii. Také si pohráváme s myšlenkou další trasy do Istanbulu, avšak s jinými zastávkami,“ nastiňuje na závěr další plány Belmondu vlakvedoucí Janssens.
