Esej: Za čest elit - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Za čest elit

,
Esej: Za čest elit
Zdroj: Vojtěch Velický

Trestný čin pomluvy slouží v Česku k ochraně představitelů státní moci a autorit obecně. Čerstvý nález Ústavního soudu to nejspíš změní.

Ještě před pár týdny byl případ nejmenovaného frýdeckomísteckého advokáta a jeho nespokojené – zbytečně emotivní – klientky pomluvou par excellence.

Jenže začátkem listopadu vydal Ústavní soud mimořádně důležitý nález, který trestný čin pomluvy zásadním způsobem zúžil, když ji z veřejné, v tomto případě profesní, oblasti de facto vyhnal do „nejintimnější osobní sféry jednotlivce“ a omezil ji jen na nejdrastičtější útoky, „které zřetelně přesahují míru obvyklých lží a nepravd, jež o sobě lidé šíří v běžném životě“.

Je jasné, že dotyčný advokát se bude muset spravedlnosti domáhat civilní žalobou, což je mnohem náročnější proces než podat trestní oznámení pro pomluvu a pak nechat stát – policii a státní zastupitelství -, aby se o všechno „mateřsky“ postaral.


Čtěte také: Na chodbách soudů se počátkem 90. let potkávali bývalí estébáci, komunisté i disidenti

 Václav Havel byl u soudu přesně hodinu


Mnohem důležitější však budou dopady nálezu na všechny příští podobné případy, kterými se budou české soudy zabývat.

Policisté, úředníci, učitelé…

Týdeník Euro si kvůli tomu udělal ministatistiku soudně potrestaných pomluv, které v minulých pěti letech dospěly až k Nejvyššímu soudu. Jde celkem o 21 případů, byť ve skutečnosti je pomluv mnohem víc – například jen v roce 2016 bylo za pomluvu podle statistik ministerstva spravedlnosti stíháno 44 lidí; k Nejvyššímu soudu ale dojde jen menšina kauz a jen z části uveřejněných rozsudků lze pak zjistit, kdo pomlouval, kdo byl pomlouvaný a o co zhruba šlo. Dodejme, že žádný z těchto „pomlouvačů“ nemusel do vězení a zdaleka nejčastějším trestem je „podmínka“.

Z ministatistiky plyne jedno zásadní zjištění: naprostá většina nedávných odsouzení za pomluvu plave ve světle zmíněného nálezu na vodě. Trestný čin pomluvy totiž v Česku slouží především k hájení autorit a elit ve veřejném prostoru.

Měla by být pomluva dekriminalizována?

Z dobrodiní tohoto paragrafu proto těží především představitelé státní moci (třetina všech případů) – konkrétně šlo o tři úředníky, dva policisty, státního zástupce a soudce. Ve statistice pomlouvaných se ale vedle toho objevili i další představitelé klasických elit – dva advokáti, dva učitelé, lokální politik, a dokonce kněz (šlo o závěť změněnou v jeho prospěch). V jednom případě pak šlo o pomluvy zaměstnance směřované vůči vedení firmy.

Požadavkům na pomluvu by tak, jak je nově formuloval Ústavní soud, mohla vyhovět jen menšina dosud běžně trestaných případů, přičemž jde hlavně o „rodinné záležitosti“ (rovněž třetina všech případů) – mstu mezi expartnery či dohru obzvláště hořkých sporů o děti.

Advokát a klientka

Vraťme se ještě k onomu aktuálnímu, „horkému“ případu, abychom zjistili, jak to vlastně Ústavní soud myslel.

Klientka, která se rozhodla si to vyřídit se svým advokátem, je nejspíše pěkné „kvítko“. Její trable se zákonem začaly před pár lety, když o vedoucí stavebního úřadu v Ostravici šířila, že po ní chtěla úplatek, byť ve skutečnosti šlo o doplatek stavební firmě. Soud to měl za křivé obvinění a dotyčná dostala dvouletý trest s dvouletou podmínkou. Jenže klientka se mezitím rozhádala i se svým advokátem a na web www.firmy.cz pověsila recenzi, ve které nepravdivě tvrdila, že se „spojil s protistranou“ a„neprovedl jediný právní úkon, a přesto shrábnul mých 18 tis. Kč jako zálohu“.

 Ilustrace k eseji Za čest elit

Soudy z této nepravdivé recenze, kterými se web jen hemží, udělaly pomluvu a trest ženě zvýšily na 30 měsíců s tříletou podmínkou. Ústavní soud ovšem na věc hleděl úplně jinak, když podotkl, že z hlediska právní zásady „ultima ratio“ lze trestní právo využít až jako úplně poslední možnost. Jinak řečeno, advokát si měl podat civilní žalobu, ve které se mohl domáhat odstranění recenze, omluvy či peněžní satisfakce, a policie, státní zástupci ani soudy neměly ženu kriminalizovat, protože o pomluvu nešlo. Žena sice nemluvila pravdu, ale její útok nebyl mimořádně zraňující a netýkal se advokátova soukromí a jeho intimní sféry.

Ústavní soud zároveň na vysvětlenou uvedl dva případy z minulosti, kdy se podle něj o pomluvu jednalo. V prvním z nich šlo o smyšlený – a masivně zveřejněný – inzerát s nabídkou placeného sexu, kterým se své exmanželce mstil jistý kurdský v Česku žijící žárlivec. Ve druhém pak jakýsi muž kvůli svěření dcery do péče o své bývalé ženě systematicky před rodinou i úřady šířil, že je duševně nemocná.

Propiska jako úplatek

K typicky české pomluvě toho stačí málo – naštvat se a pak něco „kecnout“. Třeba si stěžovat, že z učitelky nebo z policisty táhne alkohol. „Dýchnutí“ ani v jednom případě podezření nepotvrdilo, a tak oba nactiutrhači skončili před soudem, přičemž ten, co pomlouval policistu, dostal šedesátitisícový peněžitý trest, kdežto učitelka vydala na tříměsíční podmíněný trest.


Vracení zkonfiskovaného majetku? Chceme se domluvit, říká lichtenštejnský princ Alois

 Lichtenštejnský princ Alois


Tvrdit, že je někdo opilý, a on není, je jistě škaredé. Když ovšem není pomluvou tvrzení, že se advokát paktuje s protistranou a zbůhdarma utrácí peníze klienta, pak si trestněprávní postih s pravděpodobností hraničící s jistotou nezaslouží ani dvě výše zmíněné (ne)alkoholické historky. Nejvyšší soud přitom nepochyboval, že o pomluvu jde.

Úplně absurdní případ se předloni v červnu odehrál na jednom z úřadů práce. Jeden z klientů obvinil úřednici, že od něj vzala úplatek, stěžoval si na všech možných úřadech, a když pak měl vysvětlit, o co šlo, vyprávěl – tak to stojí v letošním usnesení Nejvyššího soudu -, že „reagoval na předchozí upozornění poškozené, aby neodnášel tužku z kanceláře poškozené“, sám koupil asi deset propisek a „zanesl je na úřad práce“. Ony propisky pak i nadále „zcela dogmaticky“ prohlašoval za úplatek, a tak dostal půlroční podmínku. Jeden se nemůže zbavit dojmu, že i když dotyčný zrovna nenáleží k výkvětu národa, takto pomluva prostě nevypadá. Hned tři soudy po sobě měly přesto názor právě opačný.

Pak jsou tu samozřejmě „novinářské“ případy. Jeden se týkal soudce, druhý státního zástupce a třetí policisty. Všichni tři novináři pomlouvači mylně napsali, že dotyční porušili zákon, případně že jsou stíháni. Byla to všechno vážná obvinění, sotva však citelnější než ta, která se dotkla cti našeho frýdeckomísteckého advokáta. V minulosti sloužily tresty za pomluvu rovněž k ochraně politiků, když trestní oznámení podali například Miroslav Kalousek, Jiří Paroubek či David Rath. Ve sledované „jednadvacítce“ šlo pouze o málo zajímavý případ jednoho lokálního sociálnědemokratického politika.

Co s prezidentem?

Mimochodem Nejvyšší soud se okrajově (tento případ proto není zahrnut ve statistice) zabýval trestním oznámením prezidenta na brněnského radního Stanislava Bartíka, který na Facebook v roce 2017 vyvěsil z prstu vycucanou zprávu, že Miloš Zeman má rakovinu a do pár měsíců umře. Výrok sice na rozdíl od jiných výpadů proti představitelům státní moci mířil do Zemanovy ryze soukromé, intimní sféry, přesto ho policie – kvůli tomu, že v Bártíkově jednání chyběl úmysl způsobit „škodlivý následek“ – odložila dřív, než se případ mohl dostat k soudu.


Přečtěte si esej: S prezidentem napřímo

 Václav Klaus a Miloš Zeman


Pokud by tam přesto nakrásně dospěl, o pomluvu by ve světle nálezu Ústavního soudu přesto pravděpodobně nešlo. Zeman má excelentní přístup do médií a může se proto takovým výpadům snadno bránit. Může rovněž podat civilní žalobu se slušnou šancí na úspěch a lze si tak jen velice těžko představit, že zrovna jeho případ patří k těm několika, které nelze napravit jinak než trestem za pomluvu.

Trestný čin pomluvy v mnoha státech světa ostatně vůbec neexistuje a odpovědnost za hájení své cti a soukromí v takovém případě spočívá výhradně na soukromé iniciativě člověka. Tradičně tomu tak je v anglosaských justičních systémech, ale také v některých postkomunistických zemích – třeba v Estonsku, Gruzii či Bosně.

U nás měl tento paragraf šanci vypadnout z právního řádu v době, kdy se psal nový trestní zákoník, který platí od roku 2010. V původním návrhu zákona pomluva úplně chyběla, někteří politikové (například Marek Benda či Jeroným Tejc) se však při projednávání ve sněmovně zasadili o to, aby se tam zase vrátila. Návrh na dekriminalizaci pomluvy se od té doby sem tam objeví. Například na začátku letošního roku s ní přišel sociálnědemokratický poslanec Ondřej Veselý. Uvidíme, jak to dopadne.

Čtěte také:

Esej: Pravda a cháska

Esej: Ztraceno ve výkladu

Esej: Proč dojmy vítězí nad realitou

Ohodnoťte tento článek
Diskuze