Esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace

,
Esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Zdroj: Vojtěch Velický

„Privatizační“ tunelování se dotýkalo již soukromých subjektů, proto na ně nelze vztáhnout ustanovení o promlčeni privatizačních zločinu.

Polistopadová éra byla obdobím chyb, rozkrádání státního majetku a tunelování. Na této tezi vyhrál volby v roce 1998 Miloš Zeman a už podruhé na ní vjel loni do Strakovky hlavním vchodem Andrej Babiš. Zdá se, že stále rezonuje, a možná čím méně si lidé pamatují, co bylo před těmi divokými devadesátkami, tím je ohlas silnější. A tuto svou vlajkovou loď premiér neváhal předvádět při oslavách 100. výročí vzniku Československé republiky.

Teď na stále oživované touze po odvetě chce vyvést svou skomírající komunistickou partaj z pověstného smetiště dějin její předseda Vojtěch Filip. Jeho nápad zrušit či alespoň prodloužit promlčecí lhůtu pro privatizační trestné činy je bezesporu hrou na tento notně otlučený bubínek. A popravdě nezkouší to poprvé. Komunisté to ve sněmovně navrhovali v poslední době třeba Nečasově vládě v roce 2012 a Sobotkově v roce 2016. Ani jednou to neprošlo. Teď je ale Filip v jiné pozici, když drží vládní koalici pod krkem, a navíc viditelně duševně souzní s premiérem.

Ten je ale tak trochu ve dvojím ohni. Z jedné strany má nápravu „zločinných poměrů“ na praporu, na straně druhé by to také pro něj osobně mohlo mít za určitých okolností s ohledem na jeho podnikání i poměrně neblahé důsledky. A třeba to, co se dělo při první privatizaci Unipetrolu a jeho ovládnutí Babišovými lidmi, může být promlčeno už poměrně brzy.


Přečtěte si rozhovor:

Pravda vyjde najevo, říká exmanažer MUS a buddhista Koláček

 Antonín Koláček


Nicméně v době, kdy se intenzivně zabýváme historií státu, je asi na místě trochu se na ta divoká devadesátá a promlčení tehdejších zločinů podívat s odstupem, byť asi stále ještě ne zcela dostatečným, protože mnoho aktérů a svědků je stále naživu, a jak se zdá, tak i v nějaké trestní odpovědnosti.

Privilegium komunistických šéfů

Bylo to někdy na přelomu let 1991 a 1992. Ministrem financí byl Václav Klaus, ministrem hospodářství Vladimír Dlouhý. Ti dva si tehdy sezvali do Mahenova divadla v Brně generální ředitele všech tehdy ještě stoprocentně státních podniků, aby jim povyprávěli, co je čeká a nemine. Když jsem ty dva tenkrát jako redaktor deníku Právo potkal na schodech a v žertu se zeptal, zda jdou pánům generálům sdělit, že mají padáka, vypadali, jako když dostali ránu elektrickým proudem. „To vůbec ne! A ať vás ani nenapadne něco takového psát. Rozkradli by nám všechno pod rukama“ reagoval okamžitě Václav Klaus a je nesporné, že tehdejší setkání bylo hlazením po srsti před masovou privatizací, která změnila socialistické Československo ve standardní zemi západního střihu. Trvalo to nějaký čas a stálo to nějaké nemalé peníze, ale nějak to proběhnout muselo.

 Ilustrace k eseji Smutek starých cejnů

Komunističtí manažeři měli bezpochyby náskok daný příslušností k nomenklaturní elitě předlistopadového režimu a po revoluci byli jednoznačně na straně poražených. Měli motivaci i schopnosti využít situace ve svůj prospěch. Tím, kdo toho využil jednoznačně mezi prvními a s velkým úspěchem, byli zaměstnanci a manažeři podniků zahraničního obchodu, kteří své firmy opouštěli i se svými zahraničními partnery a příslušnými kontrakty. Ředitelé běžných podniků ale projevili většinou loajalitu k nové moci a rozhodli se participovat na privatizaci, která jim nabízela velkou šanci především ve své kuponové části. Stali se autory privatizačních projektů, kde část akcií zůstala v rukou státu pro pozdější prodej manažerům či zaměstnancům, což bylo poměrně časté. Zaměstnanecké vlastnictví firem bylo tehdy velmi oblíbené mezi levicovými politiky a ekonomy, jako byl Miloš Zeman či Milan Zelený.

Můžeme privilegium komunistických ředitelů vnímat jako historickou nespravedlnost, což významná část veřejnosti také tak bere, ale ve skutečnosti na ulici nebyl v té době nikdo jiný, kdo by něco věděl o tom, jak řídit velký podnik, který vyrábí pro trhy, jež se právě zhroutily. A přes obecné přesvědčení, že bývalé nomenklaturní kádry si rozkradly českou ekonomiku, je realita o dost jiná. Ani tito ředitelé totiž v tržní ekonomice nebyli schopni obstát a skončili zapomenuti s nějakými malými firmičkami bez reálného vlivu po pár letech hraní si na velkokapitalisty. Z firem, jako byla Škoda Plzeň, ČKD, Vítkovice nebo Nová huť, odcházeli po pár letech s ostudou a bez nějakých astronomických majetků.

Americký sen po česku

Počátky privatizace ale bezpochyby silně ovlivnili. A s nimi malá parta bývalých veksláků a lidí, kteří vydělávali velké peníze i za komunistů. To bezpochyby s odstupem pár let vyvolalo v poměrně široké veřejnosti pocit hluboké frustrace. Svoboda, která jim měla přinést šanci na jejich „americký sen“ se rozplynula v nenávratnu.

Se zločinností při privatizaci to však má pramálo společného. Jak je z výše uvedeného patrné, skupina ekonomů kolem Klause neměla vůbec žádné iluze o tom, že může nějak racionálně a efektivně spravovat státní podniky a v Česku není k dispozici žádný kapitál, který by je mohl standardním způsobem privatizovat. A potvrzuje to zejména v opačných souvislostech často zmiňovaný prodej mladoboleslavské automobilky Škoda německému koncernu VW, kde byl výnos z privatizace mizivý a převzetí starých závazků a garancí ho ve výsledku převyšovalo. Dlouhodobě samozřejmě skvělá privatizace by jako příklad pro jiné státní podniky stát naprosto zruinovala, nehledě na to, že bychom dnes nebyli ani v polovině, a co by bylo se všemi těmi neprivatizovatelnými podniky, je ve hvězdách.


Kde se líhnou miliardáři. Bývalí majitelé Škody Holding vydělali až 50 miliard

Škoda Transportation


Rozhodnutí privatizovat zadarmo, tedy prostřednictvím kuponů, bylo vynuceno tehdejší situací, a bylo do jisté míry i útěkem ani ne tak před právníky, jak se dodnes říká, ale před odpovědností za nevyhnutelné krachy velkých společností závislých na exportu nekonkurenceschopného zboží do Sovětského svazu a dalších zemí RVHP. Pro nostalgiky připomeňme, že tento trh byl mrtvý už před rokem 1989, kdy Rusové začali jasně dávat najevo, že svou zcela konvertibilní ropu hodlají měnit jen za konvertibilní zboží, tedy takové, které lze prodat za marky a dolary, což bylo pro léty plánovaného hospodářství zdecimovaný český průmysl fatální zprávou.

Dušan Tříska, jeden z otců kuponové privatizace, s odstupem mnoha let připustil, že skupina transformačních ekonomů byla přesvědčena, že minimálně třetina českého průmyslu nemůže přežít a vláda se musí zbavit odpovědnosti za maximum státních podniků, aby za jejich budoucí krachy nenesla odpovědnost.

IPB jako symbol devadesátek

Při rozdávání majetku zadarmo se ale těžko páchají nějaké zločiny. S výjimkou velmi pochybné kauzy Lízner také nikdy nic podobného šetřeno nebylo. Když tedy chceme hledat s Vojtou Filipem privatizační zločiny, které by neměly být promlčeny, musíme hledat někde jinde.

On sám prohlásil cosi a končící šanci odstíhat lumpárny v kauze pádu IPB. Je fakt, že tato banka je symbolem devadesátek a nikdo jiný se na současné podobě českého byznysu nepodepsal tolik jako ona. Vznikla odštěpením od Státní banky československé a od samého počátku se chovala jako největší predátor v rybníku plném podměrečných kaprů. Její bilanční suma rostla a v polovině 90. let prošla dvojím navýšením základního jmění, při němž nad ní původně majoritní vlastník Fond národního majetku ztratil kontrolu. Většinu akcií držely investiční fondy, nad nimiž měl přímou či zprostředkovanou kontrolu management banky.

IPB, ilustrační foto

Tam bezpochyby k nějakému trestnému činu dojít mohlo a asi i došlo. Přinejmenším k velké škodě z nedbalosti. Odstíhat už to nepůjde, protože co bylo už jednou promlčeno, žádná novela trestního zákoníku zvrátit nemůže. A co se dělo pak až do krachu IPB a ne zrovna výhodným transakcím s jejím majetkem? To už není privatizační zločin. Mimochodem Libor Procházka, mozek IPB, který stál u naprosté většiny privatizačních projektů, těch nejpochybnějších zejména, a byl jedním z nejmocnějších lidí v zemi, dnes žije v nenápadné hostivařské vilce a rozhodně na nějakého miliardáře nevypadá. Prostě každý chvilku tahá pilku.

Soukromé střílečky

Autor z výše uvedeného rozhodně nechce dovodit, že se vlastně žádné vážné lumpárny v 90. letech neděly. Jen je tu nikoli drobný detail, že všechno to tunelování se dotýkalo již soukromoprávních subjektů, proto na to nelze vztáhnout ustanovení o promlčení privatizačních zločinů, které se i ve svém velmi extenzivním výkladu týkají pouze trestných činů spáchaných při převodu státního majetku na nestátní subjekty. Ty střílečky divokého východu se tak v rozhodující míře týkaly soukromých subjektů na obou stranách. Leč na té zjevně slabší byli oškubaní kuponoví akcionáři, investoři nových investičních a podílových fondů, střadatelé v nových malých bankách a další podobní. Prostě prostý lid, který své oškubání nese těžce, zatímco oškubání státu, které se konalo jinde v postkomunistických zemích, ho tolik netrápí. Příkladem je symbol české kuponové privatizace Viktor Kožený, který ve svých fondech připravil o peníze tisíce drobných kuponových akcionářů.

Můžeme zpětně spekulovat, nakolik mohl stát lepší legislativou a výkonem práva této divoké prvotní akumulaci kapitálu zabránit a jaká byla alternativa. Nám nejbližší příklad ze Slovenska nedává alternativám zrovna lákavou podobu. Po rozdělení Československa Slováci ustoupili od kuponů, které nahradila pověstná mečiarovská privatizace, jejíhož jednoho z čelných představitelů, Milana Fil’a, nedávno poctil vyznamenáním náš prezident Zeman, což poměrně pěkně dokumentuje, jak rychle přebolí krvácení ze státního oproti prohrám osobním.


Přečtěte si esej:

Keynesiánská cesta do pekel

 Esej: Keynesiánská cesta do pekel


A tak má česká transformace u domácího publika pořád tak špatnou pověst, ačkoli ve srovnání s našimi sousedy byla velmi rychlá a úspěšná a její náklady byly nejnižší. A mimochodem jako jediní jsme neprošli hyperinflací, která všude jinde vynulovala penzistům jejich předlistopadové úspory.

Přesto zde ty náklady byly a být musely. Přeměna tržní ekonomiky k centrálně plánované bývá přirovnávána k dělání rybí polévky z rybníka. Kapři i štiky jsou uvaření a obraní z kostí. To není problém zařídit. Udělat ale zase z rybí polévky rybník plný kaprů, cejnů, štik a sumců je o dost komplikovanější a logicky něco stojí.

Jak finančně, tak politicky, protože těch štik je nakonec vždycky málo a těm, co se vyvinou v cejny, to pak přijde nespravedlivé. Ale obnova kapitalismu musí nutně znamenat i obnovení sociálních nerovností, kdy se během té prvotní akumulace společnost dělí na vítěze a poražené. A to se neděje nikdy v rukavičkách. Je mimochodem poměrně málo známo, že podobným procesem prošla česká veřejnost po 28. říjnu 1918.

Ta hořkost je nicméně pochopitelná a stejně pochopitelné jsou pokusy určitých politických sil, které u toho tehdy nebyly, využívat ji i po téměř 30 letech. Že by to stále nějak významně fungovalo, o tom lze docela pochybovat. Je to už fakt jen smutek těch starých cejnů, co si kdysi mysleli, že mají na to být sumci.

Čtěte také:

Letitá tradice ruky šátralky. Nepřátelské přebírání firem je v Česku oblíbenou strategií

Komentář: OPBH náš vzor

Bakalův švindl aneb Staré pověsti privatizační

Ohodnoťte tento článek
Diskuze