Komentář: Kruh ruské pšenice se uzavřel - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Komentář: Kruh ruské pšenice se uzavřel

,
Komentář: Kruh ruské pšenice se uzavřel
Zdroj: ČTK

Rusko se loni stalo největším vývozcem pšenice na světě, podruhé ve svých dějinách. Mezitím stihlo být (za Brežněva a Gorbačova) také jejím největším dovozcem.

Loňský rok by mohl klidně vstoupit do dějin. Totiž jako ten, kdy se Rusko znovu stalo největším vývozcem pšenice na světě, a vrátilo se tak na pozici, která ruskému impériu náležela v dobách na sklonku vlády carů. Pravda, tehdy se na prvenství skládaly obilnářské oblasti nejen na území dnešní Ruské federace, ale také Ukrajina, kus Pobaltí a Polska, ale v roce 1910 představoval podíl ruského impéria na celosvětovém vývozu pšenice 36,4 procenta. A největším vývozním přístavem byla Oděsa na dnešní Ukrajině – tehdy neuvěřitelně etnicky promíchané, kosmopolitní město, jedno z nejzajímavějších v Evropě.

Když motivace je…

Tehdy stejně jako nyní stojí za vzestupem vývozu pšenice z téhle části světa nejen samotný fakt přírodních podmínek, neoddiskutovatelná produkční síla černozemního pásma Ukrajiny a jihozápadního Ruska, ale hlavně motivace k využívání jeho potenciálu.

Počátek minulého století byl ve znamení reforem ruského ministra financí Sergeje de Witteho (holandsko-baltského původu) a následně asi nejschopnějšího ruského modernizátora, premiéra Pjotra Stolypina, kteří věděli, že produktivita se dělá „zdola“ samostatně hospodařícími „farmáři amerického typu“. Ruské reformy z přelomu 19. a 20. století neměly jiný cíl než vsadit na venkovské obyvatelstvo, na tvrdě pracující, ekonomicky motivované vítěze, „ne na zabedněné lenochy a opilce“, jak říkal Stolypin.

Tehdejší hospodářská strategie se sice logicky odvíjela od vzestupu tržní zemědělské produkce (na venkově žilo 80 procent obyvatel), ale další osou byla rychlá domácí industrializace. Ochrana rostoucího ruského trhu měla být lákadlem pro zahraniční investory s kapitálem a know-how, přičemž průmysl měl vstřebávat přebytečnou pracovní sílu z venkova. Rusko mělo zejména za Uralem spoustu volné půdy, a tak podporovalo migraci do asijské části impéria podél železničních tras. De Witte byl mimochodem člověk, který si vykoval ostruhy právě na rozšíření železniční infrastruktury ruského impéria.

Hodnota vývozu pšenice a podíl na světovém vývozu

Když se tak zamyslíte nad hospodářskou strategií, která by tehdy Rusku slušela a udělala by z něj opravdu mocnou zemi, nenajdete chybu v úvahách de Witteho a Stolypina. Volnotržními liberály nebyl ani jeden, ani druhý, ale oba věděli úplně přesně, co Rusko potřebovalo, včetně koňské dávky kompetentní státní správy a politických reforem, jež by „samoděržaví“ přeměnily na konstituční monarchii s parlamentem.

Pšenice byla součástí celého rozvojového schématu, jemuž zasadila ránu nejdřív první světová válka, poté bolševická revoluce a nakonec stalinská kolektivizace, jež byla pravým opakem toho, co chtěl kdysi udělat s ruským zemědělstvím Stolypin.

Ten vědomě sázel na samostatně hospodařící farmáře jako nositele kapitalismu na ruském venkově, kteří před válkou představovali asi 15 procent rolníků, kdežto Stalin likvidoval „kulaky“ jako třídu. „Boj o zrno“ sice kolchozníci s železnou pravidelností vyhrávali na stránkách dobového tisku a sklizeň podle archivních materiálů za Brežněva zaměstnávala každou sezonu politbyro, ale nikoli kvůli přebytkům.

Sovětský svaz se stal již na počátku 70. let největším dovozcem pšenice na světě. Když nastoupil Gorbačov, dosáhly dovozy obilí historicky rekordní úrovně 55 milionů tun (většinou pšenice a kukuřice).

… a když vymizí

Jediné rozumné vysvětlení, proč se tak stalo, spočívá ve strašlivém úpadku motivace, který nastal v důsledku kolektivního hospodaření. Ruské záhumenky, jako povolenka pracovníkům kolchozů a sovchozů, představovaly asi čtyři procenta výměry orné půdy v Sovětském svazu, ale ve skutečnosti po celou dobu své existence zajišťovaly čtvrtinu až třetinu celkové produkce, jinak řečeno, byly nejméně osmkrát až dvanáctkrát produktivnější. Čím pracnější produkce, která potřebovala péči, tím větší rozdíl v produktivitě. (Mimochodem, mrňavá samozásobitelská hospodářství do dvou hektarů v Rusku přežívají dodnes a stále zajišťují značnou část produkce třeba vajec, ovoce, zeleniny nebo masa a mléka.)

Jenže kolaps kolchozního zemědělství neměl v Jelcinově Rusku stejné účinky jako rozpuštění komun v Číně, které přineslo téměř obratem zázračné oživení.

Hodnota vývozu pšenice a podíl na světovém vývozu

Hladomory stíhaná Maova Čína se stala za jeho nástupce Teng Siao-pchinga (načas) významným vývozcem potravin, než rostoucí blahobyt zvýšil poptávku po mase a tím i dovozní náročnost.

V Rusku bylo zemědělství na sklonku komunismu sice neefektivní, ale vysoce mechanizované, dotované a v podstatě kapitálově hodně náročné odvětví. Nestačilo jen „transformovat“ kolchozy – protože na jejich místo musel nastoupit někdo, kdo měl nejen ekonomickou motivaci, ale také nezbytný kapitál, přístup k financování a ochotu investovat.

Rusku trvalo velmi dlouho, než bylo schopno dát dohromady všechny ingredience potřebné pro obnovu svého zemědělství.

Třeba moratorium na obchodování s půdou někdejších kolchozů v roce 1990 pozdrželo rozvoj trhu o deset let. Neboť půda je v zemědělství zástava a finanční toky bez zástav a možnosti jejich realizace nemohou fungovat ani náhodou. Fungovat to začalo vlastně až za Putina, když půdu mohli nakoupit i zahraniční investoři (včetně PPF, která ovládá zemědělský holding RAV Agro hospodařící na 111 tisících hektarech ve Voroněžské a Orelské oblasti) a do zemědělství začaly proudit zejména v úrodných černozemních oblastech potřebné „dlouhé peníze“.

Ruské embargo na dovoz západních potravin a velké oslabení rublu v roce 2014 atraktivitu zemědělství jenom zvýšilo. Rusko se znovu stalo exportní jedničkou v pšenici a obilnářství je a zjevně ještě bude jeho silnou kartou. Ostatně už dnes za obilí dostanou Rusové víc peněz než za export zbraní.

Trvalo to dobrých sto let, ale de Witte se Stolypinem se konečně nemusejí v hrobech obracet.

Přečtěte si komentáře Miroslava Zámečníka:

Čínský růst (n)a dluh

Převálcuje nás francouzsko-německá lokomotiva?

Rusko hledá nový „obchodní model“, jak zvednout růst

Jedenapůltý pokus o zrušení Obamacare

Trump, NAFTA a dvě století od Davida Ricarda


Ohodnoťte tento článek
Diskuze