Po stopách zmizelých miliard

05. srpna, 00:00 - David Tramba
05. srpna, 00:00

Nejdražší selhání státu? Zpožděný zásah proti solárnímu boomu, privatizace firem pod cenou i rozdávání bankovních licencí

Pokrok, který se od listopadu 1989 v Česku odehrál, je natolik úžasný, že můžeme hovořit o ekonomickém a civilizačním skoku vpřed. Jenže i toto úspěšné období lemuje řada chyb a selhání, při kterých stát - potažmo my všichni - přišel o stovky miliard korun. Týdeník Euro se tudíž zaměřil na nejdražší pochybení, kterých se politici a státní úředníci za téměř tři desetiletí dopustili.

Svým rozsahem jsou výjimečné tři kauzy, které jsou navíc charakteristické pro dobu, v níž se odehrály. Před deseti lety to byl opožděný zásah proti solárnímu boomu, před patnácti a více roky zpackané privatizace těžebních a průmyslových podniků. Divoká 90. léta minulého století už budou navždy spojena s tunelováním bank a privatizačních fondů za nečinného přihlížení vlády a zpočátku i České národní banky.

Aspoň ve stručnosti si připomeňme další selhání, týkající se například daňových úniků u pohonných hmot, deblokace ruského dluhu či prohrané arbitráže s americkou CME. Mnohé z těchto kauz mají jedno společné. Nestál za nimi zlý úmysl či přímo korupce, ale hlavně povrchní a lehkovážný přístup tehdejších politiků a úředníků. Zbývá jen naděje, že i oni se chybami učí.

na objednávku Hyundai Kona
Benzín
Manuální
Motor:
1.0 T-GDI
Výbava:
Kona
364 990 Kč
s DPH
na objednávku Volkswagen Passat
Benzín
Manuální
Motor:
1.5 TSI 110 kW
Výbava:
Business
585 810 Kč
s DPH
na objednávku Škoda Kodiaq RS
Nafta
Automatická
Motor:
2.0 TDI 176 kW 4x4 DSG
Výbava:
RS
1 094 708 Kč
s DPH
na objednávku Hyundai Santa Fe
Benzín
Automatická
Motor:
2.4 GDI e-CVVT 4x4 AT
Výbava:
Confidence
794 990 Kč
s DPH
na objednávku BMW M4 Coupé
Benzín
Manuální
Motor:
M4 Coupé
Výbava:
M4
1 500 590 Kč
s DPH
na objednávku Volvo XC90
Nafta
Automatická
Motor:
B5 AWD
Výbava:
Momentum
1 453 405 Kč
s DPH
na objednávku Audi Q7
Nafta
Automatická
Motor:
50TDI quatro 210kW
Výbava:
Q7
27 829 Kč
s DPH
na objednávku Jeep Wrangler Unlimited
Nafta
Automatická
Motor:
2.2 CRD
Výbava:
Sport
1 115 334 Kč
s DPH
na objednávku Audi Q7
Nafta
Automatická
Motor:
45 TDI quatro 170kW
Výbava:
Q7
1 594 710 Kč
s DPH
na objednávku Volvo XC60
Nafta
Manuální
Motor:
D3
Výbava:
Momentum
984 777 Kč
s DPH
na objednávku Hyundai i30
Benzín
Manuální
Motor:
1.4i 73 kW
Výbava:
Start
294 990 Kč
s DPH
skladem Lexus RX
Hybrid
Automatická
Motor:
450h AWD
Výbava:
Executive Plus Panoramatic
1 520 000 Kč
s DPH

Příběh solárního šílenství

Zcela zbytečně zaplatíme z našich kapes až 360 miliard korun. Přitom stačilo tak málo. Pomohl by jeden malý zásah do zákona o podpoře obnovitelných zdrojů energie, aby stát nemusel dotovat drahé solární elektrárny, jež vyrostly na českém území během živelného rozmachu v roce 2010. Úřednická vláda vedená Janem Fischerem i celá politická scéna se před deseti lety dopustila nejdražšího omylu v novodobé české historii.

Hlavně vinou solárních elektráren z let boomu totiž vícenáklady na financování obnovitelných zdrojů vycházejí na 44 miliard korun ročně, z toho 18 miliard platíme přímo v účtech za spotřebovanou elektřinu. Zbývajících 26 miliard ročně hradí státní rozpočet, tedy fakticky my všichni z odvedených daní. Rozvoji zelené energetiky bychom se nevyhnuli, ale nemuseli jsme zvolit právě to nejdražší řešení.

Kde se stala chyba? Již na jaře roku 2009 bylo všem informovaným lidem jasné, že se chystá výstavba příliš mnoha solárních elektráren a že se tento fotovoltaický boom silně prodraží. Stát totiž v té době investorům garantoval cenu téměř 13 korun za každou vyrobenou kilowatthodinu. Šlo o desetinásobek tržní ceny elektřiny. Mezi prvními před problémem varovalo tehdejší vedení Energetického regulačního úřadu; jenže politici neposlouchali příliš dobře.

Bývalý premiér Mirek Topolánek (ODS) se později hájil, že zasáhnout chtěl. Jenže mu to zmařila opozice, která spolu se stranickými odpadlíky vyslovila vládě v březnu 2009 nedůvěru. Poté nastoupila úřednická vláda vedená šéfem Českého statistického úřadu Janem Fischerem. Ta nakonec zasáhla, avšak pozdě.

Prolobbované zpoždění

Ministerstvo průmyslu a obchodu, které v té době vedl generální ředitel společnosti ČEPS Vladimír Tošovský, v srpnu 2009 oznámilo, že chystá novelu zákona, jež by umožnila rychlejší pokles výkupních cen než o zákonem povolených pět procent za rok. „Snahou ministerstva je, aby novela zákona byla účinná už od 1. ledna příštího roku,“ uvedl tehdy úřad v tiskovém prohlášení.

Jenže svůj slib nedodržel. Ministerstvo vyprodukovalo návrh novely, která otevřela cestu k výraznějšímu snížení výkupní ceny elektřiny z fotovoltaiky až od ledna roku 2011. „Současný režim podpory pro všechny běžící projekty se v roce 2010 nemění,“ přiznal tehdy ministr Tošovský.

Podle pamětníků tehdy ministerstvo podlehlo tlaku zájmových skupin, které nechtěly přijít o milionové zisky.

Po oznámení ročního posunu vypuklo pravé solární šílenství. Fotovoltaické panely díky rozmachu výroby v Číně prudce zlevnily, zatímco výkupní cena vyrobené elektřiny zůstávala na zbytečně vysoké úrovni. Návratnost investice klesla k sedmi rokům, stát přitom garantoval výhodné výkupní ceny po dobu dvaceti let.

Během krátké doby začal chystat projekt solární elektrárny snad každý, kdo měl volně k dispozici peníze.

Stovky firem po celý rok 2010 ve stachanovském tempu pracovaly na včasném dokončení fotovoltaických projektů.

Další s nimi začali kšeftovat.

Právě od těchto překupníků odkoupil ČEZ čtyři yuobrovské projekty o celkovém výkonu přes sto megawattů. Ve všech případech byl prodávajícím či dodavatelem stav by subjekt s neprůhlednou vlastnickou strukturou.

Za podivný lze označit i postup tehdejších poslanců, kteří se schvalováním novely ani trochu nepospíchali. Někteří (jako například Oldřich Vojíř z ODS) naopak přicházeli s návrhy, jež by ve výsledku rozsah solárního boomu ještě zvětšily. Poslanecká sněmovna vládní návrh novely schválila až v březnu 2010. Pozdní reakce na solární boom představuje zdaleka nejdražší selhání české politické reprezentace.

Absence prozíravosti

Co se týká utracených peněz, podle propočtu týdeníku Euro vyjde podpora fotovoltaických elektráren o výkonu 1300 megawattů, jež vyrostly během roku 2010, na 390 miliard korun. V čísle je zahrnuto každoroční navyšování ceny o dvě procenta, naopak je odečtena solární daň, která tyto výdaje aspoň částečně koriguje.

Představme si, že by naši politici měli před deseti lety více odpovědnosti a prozíravosti. Kdyby prošel záměr Energetického regulačního úřadu snížit výkupní cenu již od ledna 2010, a to zhruba na polovinu, zaplatili bychom během let 2011 až 2030 „pouze“ 200 miliard korun. Zbývajících 190 miliard bylo možné ušetřit. Navíc by stát nemusel zavádět solární daň a vyhnul by se soudním sporům a arbitrážím. V Německu, Španělsku i dalších státech prošlo razantní snížení výkupní ceny téměř ze dne na den bez větších problémů.

A teď si udělejme představu, co by nastalo, kdyby politici na počátku roku 2010 solární boom zastavili a počkali na pokles ceny panelů a dalších technologií.

Dnes se totiž ve střední Evropě stavějí fotovoltaické elektrárny ve velkém při nákladech okolo 2,5 koruny za vyrobenou kilowatthodinu, což je už jen necelý dvojnásobek tržní ceny. Pokud bychom solární rozmach odsunuli o pět či více let, zmíněných 1300 megawattů výkonu by vyžadovalo finanční podporu ve výši zhruba 30 miliard korun - v součtu za dvacet let provozu.

Celý obor zelené energetiky byl tehdejším selháním politiků poškozen.

Fotovoltaika se na řadu let stala v Česku téměř sprostým slovem a synonymem pro podvod. Nadávání na „solární barony“ přineslo laciné politické body prezidentu Miloši Zemanovi a dalším populistům. Selhání před deseti lety blokuje rozvoj fotovoltaiky dodnes.

Čtyři zpackané privatizace

Nyní se vydejme proti proudu času do let 1998 až 2005, kdy zemi vládly sociálnědemokratické kabinety premiérů Miloše Zemana, Vladimíra Špidlyla Stanislava Grosse. Právě v této době se odehrála série nešťastných privatizací, kdy stát prodával zdánlivě bezcenné akcie za stovky milionů korun. Jenže jak se po několika málo letech ukázalo, hodnota společností OKD, Mostecká uhelná, Nová Huť či Škoda Holding se pohybuje v řádu desítek miliard.

Pro férovost dodejme, že na problém v případě OKD a Mostecké uhelné zadělaly již předchozí pravicové vlády, které dovolily ztrátu většinového podílu státu.

O majoritu v Mostecké uhelné přišel stát již v dubnu roku 1998. Podniku se zmocnila skupina top manažerů okolo Antonína Koláčka, rafinovaně ukrytá pod značkou „americké“ investiční skupiny Appian Group.

Vláda Miloše Zemana prodala Appianu v červenci 1999 zbývající 46procentní státní podíl za pouhých 650 milionů korun.

Prodávala v nejméně vhodnou dobu, kdy v uhelné branži vládla (možná uměle živená) panika, že po spuštění temelínských reaktorů zájem o uhlí v Česku klesne a doly budou zralé na zavření. Místo toho ale export elektrické energie narostl az provozování uhelných lomů se opět stal skvělý byznys.

Jen pro představu, jak se hodnota společnosti dále vyvíjela. Když finančník Pavel Tykač kupoval na jaře roku 2006 podíl v mosteckých dolech, podle médií za 40procentní podíl zaplatil 9,5 miliardy korun.

Závěr tedy zní: Zemanova vláda podíl prodala v nejméně vhodnou dobu a ještě uvěřila pohádce o seriózním americkém investorovi.

OKraDený rozpočet

Ministři si evidentně z kauzy Mostecké uhelné žádné ponaučení nevzali, protože stejnou chybu udělali za pár let znovu.

Vláda Vladimíra Špidly začala v roce 2003 jednat s většinovým vlastníkem OKD, firmou Karbon Invest uhlobaronů Viktora Koláčka a Petra Otavy staršího, o prodeji zbylých 46 procent akcií. Původně dohodnutá cena 2,25 miliardy korun byla tak směšně nízká, že se proti obchodu postavil antimonopolní úřad. Jenže ani později vyjednaná cena 4,1 miliardy korun nebyla žádná sláva.

Stát se i v tomto případě nechal od vychytralých byznysmenů oblbnout.

Ministři tehdejší Grossovy vlády měli dojem, že státní podíl prodávají Koláčkovi a Otavovi. Jenže o pouhé tři dny později - 4. listopadu roku 2004 - OKD ovládla firma Charles Capital vedená Zdeňkem Bakalou. Získala tím nejen samotné doly, ale také další majetek - včetně 43 tisíc hornických bytů.> Reálná hodnota OKD vyplula na povrch za půl roku. Komise pro cenné papíry v dubnu 2005 až na druhý pokus schválila podmínky odkupu akcií od menšinových akcionářů. Majoritní vlastník tehdy nabídl 925 korun za akcii. Celá OKD byla znaleckým posudkem oceněna na 22,5 miliardy korun, což znamená, že téměř 46procentní státní podíl měl mít hodnotu 10,3 miliardy.

Následovala divoká jízda, při níž byl za volantem Zdeněk Bakala. Ten spolu s dalšími investory vytahal z OKD a dalších nástupnických firem na dividendách 78 miliard korun, své firmy těžce zadlužil, nalákal investory k nákupu akcií a dluhopisů, prodal bývalé hornické byty a nakonec v roce 2016 přivedl OKD do bankrotu. Stát loni znovu získal OKD za symbolických 80 milionů korun, do budoucna však ponese náklady na zahlazení následků těžby.

Hutě i strojírny skoro zadarmo

Stačí se přesunout o pár kilometrů dále, abychom získali podobný příběh.

Ostravskou Novou Huť prodala vláda pod předsednictvím Vladimíra Špidly až neuvěřitelně levně. Indický ocelářský magnát Lakšmí Mittal za 52procentní podíl zaplatil státu pouhých 175 milionů korun. Krátce předtím Česko muselo do ostravských hutí nalít téměř pět miliard korun, aby je udrželo při životě.

Doslova druhý den po převzetí majority ze strany indického ocelářského magnáta začala Nová Huť vytvářet miliardové zisky. Hned v roce 2003 se jednalo o více než pět miliard korun. Skvělé časy, kdy čistý zisk dosahoval pěti až devíti miliard korun ročně, vydržely až do krizového roku 2009.

Zdá se, že minulé české vlády měly zvláštní schopnost prodat významné podniky právě v nejhorší možnou chvíli. Stát si ponechal llprocentní balík akcií v ostravských hutích, který prodal až v roce 2009 - za sedm miliard korun. Krátce poté Mittal hutě stoprocentně ovládl a začal si vyplácet desítky miliard korun na dividendách. Finančně oslabený podnik nakonec letos prodal jinému byznysmenovi indického původu - Sandžívu Guptovi, respektive jeho koncernu Liberty Steel.

Podobný příběh se odehrál také na opačném konci republiky - v Plzni.

Zdravou a oddluženou část Škodovky stát převedl do podniku Škoda Holding.

Ten na přelomu let 2002 a 2003 ovládl údajně americký investiční fond Appian Machinery. Za stoprocentní podíl v očištěné firmě zaplatil v součtu 800 milionů korun; s přihlédnutím k pozdějším ziskům to byla směšná částka.

Také zde se krátce po privatizaci začalo jako zázrakem podniku dařit. Škoda Holding najednou vytvářel miliardové zisky a vyplácel vysoké dividendy. Mezi lety 2007 a 2016 vlastníci ze Škodovky vytáhli na dividendách, tantiémách či díky snižování kapitálu celkem 39 miliard korun.

Výsledek všech čtyř zmíněných privatizací je stejný. Stát inkasoval jen směšnou sumu peněz, naopak nechal zbohatnout jiné. Právě díky naivnímu přístupu minulých vlád se v žebříčku nejbohatších Čechů vyskytují jména jako Zdeněk Bakala, Antonín Koláček, Marek Čmejla, Tomáš Krsek či Michal Korecký.

Všichni jmenovaní by za své zbohatnutí měli děkovat ČSSD či jejím konkrétním představitelům.

Proměna estébáků v bankéře

To číslo působí i z dnešního pohledu děsivě. Náklady na transformaci (tedy záchranu) bankovního sektoru během let 1992 až 2004 dosáhly 370 miliard korun. Tedy aspoň tak je před patnácti lety vyčíslilo ministerstvo financí. Z toho 62 miliard korun padlo na řešení problémových úvěrů z éry socialismu a 220 miliard na očištění velkých bank před privatizací.

Předmětem našeho zájmu však bude hlavně zbývajících 88 miliard korun, které musel stát spolu s Českou národní bankou vydat na sanaci menších a středních bank. Pamětníci si možná i po letech vzpomenou na pád Banky Bohemia, Kreditní banky Plzeň či Pragobanky.

Často šlo o subjekty, které by za normálních okolností bankovní licenci nikdy nezískaly.

Tyto finanční ústavy fungovaly jemně řečeno velmi nestandardně. Jak sdělil autorovi článku jeden pamětník, úvěroví pracovníci dávali půjčky prakticky každému, kdo šel okolo. Samozřejmě že ne zadarmo - běžná odměna pro bankovního úředníka dosahovala deseti procent z vyplacené půjčky. Tehdejší vedení České národní banky v čele s guvernérem Josefem Tošovským při plnění role bankovního dohledu selhalo.

Licenci během let 1990 až 1993 získalo 28 nových bank s tuzemskými vlastníky, z nichž dvacet do roku 2000 zkrachovalo. Různá média později spekulovala o tom, že k úspěšnému získání licence stačilo málo - třeba mít aspoň jednoho bývalého agenta Státní bezpečnosti (StB) ve vedení. Nejznámějším z nich byl bývalý podplukovník StB Jiří Čadek, který se „našel“ v roli viceprezidenta Banky Bohemia.

Opakovaná chyba

Zatímco optimista doufá, že politici a státní úředníci se z minulých chyb poučili a nebudou je opakovat, pesimista připomene případ kampeliček. Cestu ke vzniku spořitelních a úvěrových družstev otevřel zákon z roku 1995, který protlačil parlamentem poslanec za ODS Richard Mandelík. Během čtyř let jich vzniklo celkem 127 - a většina z nich zkrachovala.

Jen během první vlny bankrotů jich padlo osm desítek a zmizelo v nich osm miliard korun.

Podmínky pro založení a činnost kampeličky byly v 90. letech až moc mírné.

Nebyly regulovány Českou národní bankou, na základní kapitál stačilo 500 tisíc korun a zákon nekladl požadavky ani na odborné znalosti zakladatelů. Většina kampeliček byla řízena zcela amatérsky a fungovala v podstatě na principu pyramidové hry. Státní dohled znovu zaspal.

Doufejme, že politici a úředníci budou v dalších desetiletích rozumnější a nerozšíří seznam mnohamiliardových selhání o další položky. Jistá nutkání k tomu však mají. Stačí připomenout plány na stavbu kanálu Dunaj-Odra-Labe, dotování agrobaronů s necitlivým přístupem ke krajině a přírodě či přání stavět nové jaderné bloky doslova za každou cenu. Netřeba připomínat, čí peníze v těchto černých dírách zmizí. 1

Další selhání českých politiků (výběr kauz za posledních 30 let)

VIDEOLOTERIJNI TERMINÁLY Od roku 2005 dodnes Škoda: nejméně 130 miliard korun Od roku 2005 začíná Česko zaplavovat nový typ hracích automatů - videoloterijní terminály (VLT). Povolení k jejich provozu vydávalo ministerstvo financí (a začalo ještě za éry ministra Bohuslava Sobotky). Obce však až do konce roku 2014 neměly možnost VLT na svém území jakkoli regulovat. Tehdejší ministr Miroslav Kalousek potřebnou změnu zákona několik let blokoval. Podle statistik ministerstva financí jen za roky 2007 až 2017 (novější údaj chybí) prohráli lidé - často sociálně slabší - na těchto přístrojích 130 miliard korun.

LTO JAKO NAFTA Roky 1990 až 1996 Škoda: až 100 miliard korun Lehké topné oleje (LTO) jsou zaměnitelné s naftou, jenže na rozdíl od nafty nebyly zatíženy vysokou spotřební daní. Podsvětí to vědělo a začalo do Česka vozit ve velkém naftu, papírově prohlášenou za LTO. Ministerstvo financí vedené Ivanem Kočárníkem tento problém řadu let ignorovalo. Nápravu přinesla až poslanecká novela zákona z jara roku 1996.

ROZKRÁDÁNI privatizačních FONDŮ Hlavně roky 1996 až 1999 Škoda: 49,6 miliardy korun Kuponová privatizace přispěla k rychlému převodu vlastnictví firem ze státu na soukromé vlastníky. Činnost privatizačních fondů však nikdo nehlídal, a o peníze tak přišly statisíce lidí. Podle odhadu Komise pro cenné papíry dosahoval majetek těchto fondů 140 miliard korun (k roku 1996), později z nich bylo protiprávně vyvedeno nejméně 49,6 miliardy korun. Mezi nejznámější patří kauzy CS Fondy, Harvardské fondy, Trend a Mercia.

DOVOZ nezdaněných PALIV Roky 2009 až 2013 Škoda: 36 miliard korun Stát poměrně dlouho přehlížel fakt, že se do země (hlavně od roku 2009) dovážela nezdaněná nafta a benzin z okolních zemí. Podle odhadů odborníků z branže přicházel státní rozpočet o osm miliard korun ročně, za čtyři a půl roku tedy o 36 miliard. Dále tím poškodil domácí rafinerie a poctivé čerpací stanice. K účinnému zásahu se politici odhodlali až v roce 2013, kdy zavedli kauce a registraci distributorů pohonných hmot. DEBLOKACE RUSKÉHO DLUHU Rok 2001 Škoda: 30 miliard korun Navzdory všem varovným hlasům rozhodla zemanova vláda na jaře 2001 o prodeji pohledávek za bývalým Sovětským svazem netransparentní firmě Falcon Capital. Ta zaplatila Česku jen 22 procent nominální hodnoty dluhu. V ruském deníku Kommersant se v té době objevila informace, že Rusko je připraveno ve zboží či v penězích uhradit polovinu dlužné částky. Česko tak přišlo zhruba o 30 miliard korun.

NÁSLEDKY daňového DžiHÁDu Roky 2014 až 2018 Škoda: možná až 29 miliard korun Tvrdý a často až neférový přístup státu k výběru daní za éry šéfa Finanční správy Martina Janečka (2014 až 2018) se může státu do budoucna prodražit. Podle zjištění webu iRozhlas.cz se o způsobenou škodu hlásí osm desítek poškozených, kteří celkem požadují 29 miliard korun. Patří mezi ně i známé oběti tzv. zajišťovacích příkazů, tedy firmy FAu, Tabák Plus či Frigoprima. I když uspěje jen část poškozených, představuje to zátěž pro státní rozpočet do příštích let.

PROHRANÁ arbitráž s cme Roky 1999 až 2001 Škoda: 10,5 miliardy korun znehodnocení investice americké mediální skupiny Cme byznysmena Ronalda Laudera přišlo Českou republiku draho. Prohrála arbitráž i následné odvolání a nakonec musela v květnu 2003 zaplatit odškodnění ve výši 10,5 miliardy korun. značná část viny padá na tehdejší členy Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kteří v kauze stranili Lauderovu soupeři - řediteli TV Nova Vladimíru Železnému.

ŘÁDĚNI LIHOVÉ MAFIE Roky 2006 až 2012 Škoda: přibližně 10 miliard korun Zvýšení spotřební daně na lihoviny v letech 2006 a 2009 přispělo k růstu černého trhu. Stát na daních podle odhadu Celní správy přicházel o jednu až dvě miliardy korun ročně. Seriózní výrobci tehdy varovali, že podvodníci ovládají 20 až 30 procent trhu s lihovinami. Ke zpřísnění dohledu a potlačení nelegální výroby došlo až po metanolové aféře v roce 2012, kdy nekvalitní alkohol zahubil 48 lidí a další více než stovce vážně poškodil zdraví.


Čtěte také

 Premiér Andrej Babiš

Babiš: Rozhodnutí Ústavního soudu o restitucích respektujeme, příjmy se ale mají danit

Premiér Andrej Babiš (ANO) trvá na tom, že církevní restituce byly předražené o 54…

před 9 hodinami

Události  Smog nad Prahou, ilustrační foto

Špinavý vzduch dál zabíjí. V Česku zemře předčasně více než 10 tisíc lidí ročně

V České republice každý rok předčasně zemře v důsledku znečištěného ovzduší 10 190…

před 9 hodinami

Letecký motor, ilustrační foto

Amoniak místo benzínu: letecký průmysl hledá zelenější palivo

Letecká doprava představuje pro životní prostředí významnou zátěž. V Norsku vědci…

před 10 hodinami

 OKD, ilustrační foto

V OKD zatím dobrý. Těžební společnosti se nebývale daří

OKD po krachu nebývale vydělává. Záměr těžit až do roku 2030 vsak patři spíše do říše…

před 10 hodinami

 Rýžové pole - ilustrační foto

Co s přebytečnou rýžovou slámou: britští vědci z ní dělají biopalivo

Pálením přebytečné slámy vzniklé při pěstování rýže znečišťují především asijští farmáři…

před 10 hodinami

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Komentáře

Finance
Policie ani „havarijko“ nic nevyřeší, poškození auta na parkovišti lze ale předejít. Jak na to?
5 příkladů, kdy nemusíte platit daň z nabytí nemovitosti
Jak na výměnu nebo reklamaci dálniční známky
Co je dobré vědět o ochranné lhůtě?
Elektrická energie zdražuje: O kolik si domácnosti připlatí a vyplatí se změna dodavatele?
Auta
Země elektromobilů. V Norsku mizí čerpací stanice
Kvalitní moderní ojetý vůz šetří vaši kapsu a je bezpečnější
Fiat Talento modelový rok 2020
Kupé Škoda 763 bylo rychlejší než auta VB. Skončilo fiaskem, přispělo však ke vzniku Favoritu
DB Schenker posiluje pozici v logistice pro automobilový průmysl
Hry pro příležitostné hráče