Halík: Zeman chtěl, aby mne církev „podřízla“

05. srpna, 06:00  -  Jan Novotný
05. srpna, 06:00

Mnohými kritizován, mnohými milován. Kněz a filozof Tomáš Halík rozděluje. V Česku je jeho osoba často tématem vášnivých debat. Ve světě ho naopak oceňují za sjednocování lidí různých náboženství a přesvědčení. V zahraničí patří mezi nejrespektovanější Čechy současnosti, doma ho prezident Zeman přirovnává ke kambodžskému diktátorovi a masovému vrahovi Pol Potovi.

Právě Zeman společně s kardinálem Dominikem Dukou nyní patří mezi největší Halíkovy české oponenty. „Zeman na sebe prozradil, že zřejmě na někoho v církvi dělal nátlak, aby si mne církev sama ,podřízla‘,” snaží se Tomáš Halík vyvrátit nedávný Zemanův výrok, že mu katolická církev zakázala kandidovat příští rok v prezidentských volbách. Halíkova kandidatura je stále možná, kněz ji přímo nevylučuje, i když ji považuje za „nepravděpodobnou“.

Přede dvěma lety jste získal Templetonovu cenu, letos v červnu jste jako čtvrtý Čech obdržel čestný doktorát z Oxfordské univerzity. To jsou pro člověka z Česka velmi významné ceny. Co to pro vás znamená?

Samozřejmě si toho velmi vážím, chápu to také jako ocenění naší české kultury a reprezentaci naší země. Když nyní ještě častěji než dřív přednáším v zahraničí – letos také v Austrálii a několika asijských zemích – a beseduji tam se svými čtenáři, uvědomuji si, že získání mezinárodních prestižních ocenění je spojeno s velkou odpovědností. Má­li vaše slovo ve světě váhu, nesmíte zklamat velká očekávání: to znamená neustále pracovat, studovat a mnoho věcí promýšlet. Už v bibli se říká: Komu bylo mnoho dáno, od toho bude mnoho požadováno.

Nepřijde vám, že jste v posledních letech mnohem více ceněn v zahraničí než doma? V Česku jste naopak často kritizován. Ať to je prezident Zeman, bývalý prezident Klaus, nebo dokonce kardinál Duka.

Je také psáno, že doma nikdo není prorokem. Doma lidé bývají ceněni až po smrti, snášet závist a nenávist je přirozená daň za úspěch. Když i Kristus měl nepřátele, proč právě já bych měl být výjimkou? Kdyby mně fandili lidé jako Klaus a Zeman, ptal bych se, co dělám špatně. Naštěstí je stále hodně lidí i u nás doma, kteří si váží mé práce a rozumějí tomu, co dělám.

Vy sám přece domácí veřejnou scénu poměrně ostře kritizujete. Není ta kritika na vaši osobu jen odezvou toho, co sám děláte? Nejde o vzájemnou zášť?

To je možné. Lichotit veřejnému mínění, potvrzovat obecné předsudky a říkat lidem, co chtějí slyšet, je určitě snadná cesta k oblibě a politickému úspěchu. Pro mne je však nad všechny funkce a potlesk důležitější svoboda a nezávislost, moci říkat vždy jen to, co si skutečně myslím, co odpovídá mému svědomí, rozumu a zkušenosti. V tom je má služba společnosti. Kdysi jsem Bohu slíbil, že se budu chovat takto, a nechci za žádnou cenu ten slib porušit. To samozřejmě neznamená, že se nemohu mýlit. Nemám patent na pravdu.

„Snášet závist a nenávist je přirozená daň za úspěch. Když i Kristus měl nepřátele, proč právě já bych měl být výjimkou?“ (Zdroj: Profimedia)

Vaše napjaté vztahy s kardinálem Dukou už dnes nejsou žádným tajemstvím. V zahraničí jste přitom nejvíce oceňován za spojování lidí různých názorů a vyznání, ale doma spíše rozdělujete. Nepřemýšlel jste nad tím, jak lidi v Česku více spojit dohromady?

Nepřátele v církvi jsem měl, mám a mít budu. Teď je to mnohem lepší než před 25 lety, nikdo mi nemůže upřít plody mé práce, zejména jednu z nejživějších farností v naší zemi, kde několik tisíc lidí nalezlo víru a kde vznikla řada kněžských a řeholních povolání. Co se týče kardinála Duky, jsme přátelé 40 let, spolupracovali jsme v disentu, v podzemní církvi. Stále si ho vážím, ale teď vnímám, že naše pohledy na roli církve ve společnosti i na mezinárodní problémy jsou skutečně odlišné. Já jsem se dlouho domníval, že se budeme vzájemně doplňovat, ale zřejmě to tak snadno nejde, obklopil se jinými lidmi.

Jak se vás dotklo nedávné vyjádření prezidenta Zemana? Označil vás za „pseudoelitu“, za někoho, kdo „páchá“ dobro, za „dobrosera“. Dokonce vás přirovnal k Pol Potovi.

Já už od jisté doby výroky Miloše Zemana neberu vážně. On ví, že není schopen nabídnout společnosti pozitivní myšlenky a vize, tak se snaží udržet si pozornost médií skandálními, často vulgárními výroky, víc od něho už čekat nelze. Ty výroky vypovídají něco spíš o něm než o mně.

Miloš Zeman také uvedl, že vám církevní autority zakázaly kandidovat na prezidenta. Narážel v tomto případě na kardinála Duku? Vedl jste s kardinálem nějaký rozhovor o vaší možné prezidentské kandidatuře?

Ne, to byla jedna z mnoha prezidentových lží. Asi se zároveň podřekl, prozradil, že zřejmě na někoho v církvi dělal nátlak, aby si mne církev sama „podřízla“. Ne, s nikým z církve jsem na to téma nehovořil, nebylo by to ani aktuální. Já jsem nikdy prezidentskou kandidaturu neohlásil, a tudíž ani neodvolával.

Kdybych se někdy rozhodl vstoupit do politiky, tak samozřejmě vím, jaké kroky bych musel udělat z hlediska církevního práva – žádat o dispens nebo případně o dočasné uvolnění z kněžské služby nebo stavu. Už několik kněží jsme v polistopadových vládách měli, respektive máme. Ale v současné době o tom opravdu neuvažuji, vidím své místo jinde.

Vy jste k jakémukoli veřejnému angažmá zdrženlivější i kvůli tomu, co se teď u nás i v celé Evropě děje. Tuto dobu jste nazval dobou hysterie. Proč se podle vás lidé bojí?

To není úplně jednoduchá otázka. Když jsem se na konci loňského roku vrátil z půlročního akademického pobytu ve Spojených státech, byl jsem velice překvapen, jak se atmosféra v České republice změnila. Nakolik ji změnil strach z uprchlíků, ačkoliv u nás skoro žádní nejsou, o pobyt u nás nestojí. S naprosto minimální minoritou muslimů, kteří v Česku jsou, nemáme žádné problémy.

„Uprchlíci slouží zřejmě jako nějaké projekční plátno, promítá se tam nějaká hlubší nejistota.“

Takže ten strach je opravdu iracionální. Ale já se mu snažím nějakým způsobem rozumět. Ti uprchlíci slouží zřejmě jako nějaké projekční plátno, promítá se tam nějaká hlubší nejistota. To, že se lidé obávají o narušení naší identity, prozrazuje, že vědomí naší identity, toho, kam patříme, je v současné společnosti velice slabé. Proto se u nás tolik snaží ruská propaganda.

Nedávno se příznivci protiislámského politika Martina Konvičky pokusili o provokaci muslimské komunity mimo jiné pálením koránu před brněnskou mešitou. Jak by měla společnost na tuto radikalizaci reagovat?

Pálením knih a vyvoláváním nenávisti k jedné skupině obyvatel začínal v Německu nacismus, konvičkovci jsou jeho mentální odnoží a podle toho je třeba s nimi naložit. Navíc jako by přesně plnili zadání džihádistických extremistů – provokovat a urážet muslimy, kteří jsou dobře integrovaní do společnosti, a nahánět je tak do náruče extremistů. Nevím, zda jsou tak hloupí, že si to neuvědomují, nebo tak zaslepení zlobou, že se ochotně stávají šiřiteli toho, čemu vyhlašují válku – ke své existenci potřebují extremisty, tak si je vychovávají.

Policie a soudy tady nesmějí zůstat nečinné a kdokoli k tomu mlčí, nese spoluvinu. Konvičkovi neonacisté jsou nebezpečné zlo, které nelze ani v nejmenším podceňovat. Je třeba dát jasně najevo, že tento druh hlouposti, fanatismu a nenávisti tady opravdu nechceme a nestrpíme.

Jak podle vás Evropu změní odchod Velké Británie z Unie?

Na brexit doplatí a už doplácí nejprve Británie sama. Paradoxně se první obětí stali ti, kteří nesou hlavní odpovědnost za to, že k tak špatnému kroku došlo, že si většina lidí vůbec neuvědomovala důsledky odchodu země do izolace. Pokud se nepodaří ten nešťastný krok nějak zeslabit – o což se mnoho lidí v Británii snaží –, byl by to opravdu konec „Velké Británie“, cesta k bezvýznamnosti.

Co to udělá s Evropou, je nyní otevřené. Bude jistě mnoho šílenců, kteří se budou snažit tento krok následovat. Pro nás by opuštění Unie znamenalo podobnou ekonomickou a politickou sebevraždu, jakou bylo odmítnutí Marshallova plánu po válce, tvrdý pád od Západu na Východ s tragickými následky včetně další vlny emigrace nejvíce kvalifikovaných lidí. Ostatně i Británie zakouší bolestně odchod mnoha mezinárodních institucí z Londýna a úmysl řady vědců a vědeckých pracovišť odejít do zahraničí, protože špičkový výzkum předpokládá evropské propojení a evropské dotace. Na druhé straně je nezbytné, aby i vedení Unie zpytovalo po brexitu svědomí a usilovalo o reformu, která učiní integraci srozumitelnější pro všechny občany.

Tomáš Halík (68)
Katolický kněz, teolog, sociolog, profesor Univerzity Karlovy, farář farnosti při kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze. Loni získal jako první Čech Templetonovu cenu za svou snahu o mezináboženský dialog.

Během normalizace působil jako psycholog v Chemoprojektu, v Institutu pro výchovu vedoucích pracovníků ministerstva průmyslu či jako psychoterapeut ve fakultní nemocnici. Do roku 1989 byl jednou z předních osobností české podzemní církve. Od roku 1990 je prezidentem České křesťanské akademie.

Dále čtěte:

Zeman odmítá jakékoliv přijímání uprchlíků. Ať zasáhne Parlament, vyzývá

Orbán: Migranti jsou jako jed. Rizikem je i jediný


Mohlo by vás zajímat

  • Je o mě zájem, říká expremiér Jiří Paroubek v Euro TV

  • Pavel Ryba - muž, který Čechům prodá ročně tunu zlata

  • Majitel textilky Juta a senátor Hlavatý: V Senátu by…

  • Jan Hawelka: kavárenská hvězda z Mostu

  • Aleš Kučera: Chvíli potrvá, než se lidé naučí se státem…

  • Ondřej Kania: Otevřeme další dvě školy

  • Martin Burda: Bankám v Česku ujíždí vlak

  • Mnislav Zelený Atapana: Přítel amazonských indiánů

  • Jan Bílý: Nebuď uštvaný manažer. Buď král!

Hry pro příležitostné hráče