Přes 20 let v Česku. Jak vzpomínají uprchlíci z Jugoslávie na minulost?

Markéta Žižková 31. července, 08:00  -  Markéta Žižková
31. července, 08:00

Lidé, kteří odešli z rozpadající se Jugoslávie, prožili v Česku dobu jedné generace.

Bosenský chirurg Edib Jaganjac ošetřoval zraněné ve vojenské nemocnici v Sarajevu už tři měsíce, když pochopil, že prožívá válku. Byla pro něj nemyslitelná. „Nás pět lékařů – Srbů a Muslimů – bylo na 900 lůžek, pak na 400, když nám rozbombardovali nemocnici. Pracovali jsme bez světla, bez léků i bez proudu. První půlrok jsme spali dvě hodiny denně. Člověk je neuvěřitelná mašina. Báli jsme se válečných zranění, ale pak se ukázalo, že se hojí neuvěřitelně rychle. Jen musíte vědět, jak na to,“ popisuje dnes traumatolog pražské nemocnice v Motole občanský konflikt, který propukl na počátku devadesátých let v rozpadající se Jugoslávii.

V obleženém Sarajevu zůstal patnáct měsíců. Pak odešel za svou manželkou a dětmi, které už dříve prchly do Srbska. Jejich cesta skončila v Česku. Důvod byl celkem lakonický. „Ve chvíli, kdy jsem odcházel ze Sarajeva, už celá Evropa zavedla vízum pro lidi z bývalé Jugoslávie. Jen Česko ještě ne,“ líčí lékař. Kdyby bylo na něm, pokračoval by do Anglie nebo Norska, manželka ale znala ještě tehdejší Československo už před válkou a chtěla tu zůstat. „Takových deset let jsem jí to vyčítal,“ směje se dnes Jaganjac. Když se po válce sešel s pětistovkou doktorů, kteří se rozutekli po celém světě, zjistil, že má nejmenší plat.

Stále jsme Jugoslávci

Kvůli válečnému konfliktu v rozpadající se Jugoslávii muselo zemi opustit mezi 2,7 milionu a čtyřmi miliony lidí. Největší část z nich pocházela z Bosny a Hercegoviny, mnoho prchalo tak jako traumatolog Jaganjac z obleženého Sarajeva. Ke konci roku 1993 žilo v západoevropských zemích zhruba půl milionu jugoslávských uprchlíků. Většina z nich zamířila do Německa, Švédska, Rakouska nebo Nizozemska. Část z nich ale i do tehdy rovněž se rozdělujícího Československa. Více než pět tisíc lidí tehdy získalo v České republice dočasné útočiště. Mohli tu tedy legálně pobývat omezenou dobu.

Většina pak přešla na trvalý pobyt, část získala i občanství. Další tisíce ale přišly přes své známé, uprchlickým táborům se vyhnuly. Po skončení občanské války putovali někteří zpět domů, mnoho jich ale zůstalo. Dnes v Česku dlouhodobě pobývá více než pět set občanů Bosny a Hercegoviny. V podobných číslech se pohybují i další státy bývalé Jugoslávie, ukazují data Českého statistického úřadu. Část uprchlíků z devadesátých let se už ale mezitím stala českými občany, a z cizineckých statistik tak vypadla.

Od jejich příchodu uplynulo téměř dvacet pět let, tedy doba jedné generace. A v Česku se Jugoslávcům – jak sami sebe i dvě desítky let po rozpadu země stále nazývají – daří. Pracují jako lékaři, podnikají v umění, provozují sítě restaurací. Vybudovali si kariéry, vychovali děti a pomalu se chystají do důchodu. V devadesátých letech ale stáli před nutností začít znovu od nuly.


Víte, odkud plyne nejsilnější migrační proud?

Miroslav Zámečník: Migrace ochuzuje? Jak koho, jak kdy


Amerika na druhou

Podobně jako mnoho jiných nepřišel lékař Jaganjac cestou „klasického uprchlíka“. O azyl nežádal, protože chtěl už od začátku pracovat. Už v roce 1993 začal operovat v pražském Motole. „Na sále jsme vždy alespoň dva a dobře víme, co dělá ten druhý. Jestli to umí, se pozná rychle,“ líčí chirurg.

Zkušenosti měl i z bojů. „Válka byla pro mne jako pro člověka peklo. Pro doktora je to ale ráj na zemi. Nic nepíšete, jen stále operujete. Pochopíte, že nakonec se každá rána zahojí,“ říká.

Mnohem větší problémy ale zažil s byrokracií. „Česko si chrání medicínu, jako by bylo Amerika na druhou. Trvalo osm let, než jsem získal diplom, který jsem doma už dávno měl,“ říká hořce. Při zmínce o byrokracii se mu vracejí vzpomínky na dobu, kdy se z obleženého Sarajeva snažil dostat zraněnou pětiletou Irmu. Matka při výbuchu granátu zemřela, dítě mělo zranění na zádech a stav se zhoršoval. Lékaři přitom věděli, že v normální nemocnici by se ji podařilo zachránit. Jediná cesta ven ale vedla přes letiště pod kontrolou OSN. Jaganjacovi se ji nakonec podařilo poslat pryč, zranění ale podlehla. Britská BBC dala tehdy pětiletému děvčeti přezdívku Sarajevská princezna, a tak se dnes jmenuje i kniha, ve které traumatolog příběh sepsal.

Ticho ve Mšeně

Problémy s papírováním si v Česku prošla i stomatoložka Mukadesa Čoričová, která se dvěma malými dětmi opustila Sarajevo hned v prvních měsících obležení. V Praze měla v té době část rodiny: švagr tu jako diplomat zastupoval bývalou Jugoslávii. Do Prahy tak přijela na turistické vízum.

„Důvod, proč jsem tu pak i zůstala, byl ten, že tu platil můj lékařský titul,“ vysvětluje. Ze Sarajeva přijela s jedenáctiletou praxí. Po několika měsících v zaměstnání ale zjistila, že ho vlastně bez aprobační zkoušky nemůže dělat. Zabrala jí čtyři roky.

Přes dvacet let ve Mšeně. Zubní ordinaci časem Mukadesa Čoričová zprivatizovala. V maloměstě navíc našla jako samoživitelka bezpečné prostředí pro děti. (Autor: Tomáš Novák/Euro)

„Myslím, že kdybych to věděla rovnou, jela bych někam jinam,“ popisuje Čoričová zkušenost podobnou té Jaganjacově. Od svého příjezdu až dodneška pracuje v zubní ordinaci ve Mšeně u Mělníka. „Vedení i kolegové se mnou byli spokojení. I když věděli, že jim hrozí pokuta dva miliony za zaměstnance bez aprobační zkoušky, nechali si mě. I proto, že do Mšena nikdo jiný nechtěl,“ vysvětluje. V polovině devadesátých let pak ordinaci zprivatizovala. Vedení polikliniky tenkrát počkalo, až bude mít licenci (o peníze nešlo).

„Bylo to těžké. Nezačínala jsem na nule, ale tak na minus třicet,“ vzpomíná dnes. Uchytit se mimo Prahu bylo ale přece jen o něco jednodušší. Vydělat si na sebe ale zase o to těžší. Mezi cenami v Praze a ve Mšeně s méně než dvěma tisíci obyvateli je obrovský rozdíl.

„V Praze by mi stačilo mít deset pacientů, abych si na sebe vydělala, tady jich musím mít třicet,“ říká. A život ve Mšeně provází ještě jeden fakt – naprosté ticho. Po páté hodině odpoledne jste na začátku devadesátých let nepotkali na náměstí ani psa. Pro zubařku s jižanským temperamentem nic jednoduchého. „Táta mi tehdy poslal peníze, abych si koupila starou škodovku a mohla jezdit do Prahy,“ říká.

V Česku šlo vyžít déle

Když vzpomíná na Sarajevo před válkou, vypráví, jak se nikdo nikoho neptal na národnost nebo vyznání. Pohromadě tu žili muslimští Bosňáci, pravoslavní Srbové i katoličtí Chorvati. „Moje manželka je Srbka, já jsem Bosňák. Když jsme se brali, tak to bylo zhruba tak důležité, jako že ty bydlíš v Praze 1 a ty v Praze 6,“ popisuje Jaganjac. Jugoslávie se ale začala rozpadat a nejtěžší konflikt propukl právě na území Bosny a Hercegoviny. Občanská válka tu stála během tří let život 100 tisíc lidí. Statisíce musely odejít ze svých domovů.

Sarajevo tak v prvních měsících konfliktu opustila i Zvjezdana Markovićová. S rodinou – manželem, devítiletým synem a dvouletou dcerou – zamířila nejprve do švýcarského Curychu. „Jít tenkrát ze Švýcarska do Československa bylo nelogické,“ uznává, jenže stejně jako traumatologa a stomatoložku ji do Česka přivedly praktické důvody: měla tu známou a za peníze, které si odnesla ze Sarajeva, se v Praze dalo déle vyžít.

Stejně jako ostatní Jugoslávci čekala, že se konflikt během týdnů maximálně měsíců uklidní a budou se moct vrátit ke svým běžným životům. Syn tak ze začátku ani nechodil do české školy. „Nenapadlo nás to. Upozornil nás na to člověk, od kterého jsme pronajali byt,“ říká Markovićová. To byla první chvíle, kdy si rodina uvědomila, že život v Praze se stává realitou. „Manžel je architekt a v Sarajevu měl dvě firmy, já jsem pracovala jako ředitelka marketingu a vývoje ve velkém nakladatelství. Něco jsme v kapse měli a nečekali jsme, že by nám český stát něco dal. Založili jsme firmu a začali podnikat,“ popisuje první měsíce.

Vazby na Balkán. Zvjezdana Markovičová hledá propojení mezi Čechy a bývalou Jugoslávií. Přeložila proto i tři knihy - dvě do češtiny, jednu do svého mateřského jazyka. (Autor: Tomáš Novák/Euro)

Mladší lidé prchající z rozpadající se Jugoslávie v Česku vystudovali a dnes jsou zaměstnaní ve firmách. Mnoho lidí ve středním věku šlo ale cestou podnikání. „Většina našich lidí přišla v nejhorším možném období. Když jsme s manželem odcházeli, měli dobré postavení, dům, každý své auto – pokud to je nějaké měřítko,“ líčí.

„A najednou jsme přišli do prostředí, kde jsme byli jako neviditelní. Obzvlášť muži cítili velký tlak na uživení rodin,“ říká. Manžel architekt se přitom mohl jen stěží odkazovat na stavby, které projektoval v Jugoslávii. Část z nich během konfliktu spadla. „Můj muž začal dostávat nabídky od Jugoslávců, kteří žili v zahraničí. Bohužel první nabídka byla na velký komplex na Ukrajině. To, že jsme žili každý zvlášť, se podepsalo na rodině,“ dodává Markovićová.

Uprchlická Tosca

I když s financemi rodina problém neměla, potřebovala se i Markovićová zaměstnat něčím smysluplným. „Všechny obrazy v televizi ukazovaly Balkán jako místo, kde lidé žijí jako zvířata, která si válku zaslouží. Chtěla jsem tomu přinést nějakou protiváhu,“ vysvětluje. Vše začalo tím, když se v Praze objevila kolem roku 1993 sarajevská operní pěvkyně Margit Tomiková. Před válkou zpívala v nejslavnějších operách světa, teď ale byla uprchlík.

„Jely jsme spolu do pražské opery. Svou tehdy ještě špatnou češtinou jsem je přesvědčila, aby to s ní zkusili. Nakonec zpívala Tosku,“ popisuje začátek svého působení v Česku Markovićová. Během dalších více než dvaceti let organizovala řadu kulturních akcí: výstavy obrazů i literární čtení. Kromě toho hledá propojení Čechů s Balkánem.

„V době Rakouska­-Uherska žilo v Sarajevu 1700 Čechů. Tolik dnes není Jugoslávců v Česku. Měli velký kulturní vliv. Přicházeli tam lékaři, učitelé i muzikanti, kteří měli pomoct s rozvojem Balkánu. Někteří se vrátili do vlasti, mnoho z nich ale zůstalo, založilo si rodiny. Když na začátku devadesátých let začal růst nacionalismus, vraceli se ke svým kořenům i oni,“ říká. Mezi Čechy už Markovićová zřejmě zůstane nastálo. V tuzemsku chtějí zůstat i její děti, které se tu také vrhly do podnikání – společně v architektonické kanceláři.

„Jsou to takoví malí kapitalisté,“ směje se Markovićová. Sama je dnes už v důchodu. Ale je to spíše jen nálepka, pracuje dál. „Jsem ráda, že můžu mít status důchodce, mám tím určitou jistotu. Jsem důchodce částečně tady a částečně v Bosně a Hercegovině,“ vysvětluje.

Důchod mezi Českem a Bosnou

Do důchodového věku se přitom blíží čím dál více lidí, kteří přišli na začátku devadesátých let z rozpadající se Jugoslávie. Od prvního května mezi ně spadá i stomatoložka Čoričová. Další tři čtyři roky chce ale ještě pracovat. A pomalu za sebe hledat náhradu do Mšena, což podle všeho nebude nic jednoduchého. Podle mnoha odborníků se bývalým Jugoslávcům podařilo v Česku dobře začlenit. S poměrně velkým pochopením se setkali i u veřejnosti.

„Zřejmě to tak je, ale myslím, že i náš výzkum ukazuje na určitá legislativní a strategická úskalí, která i na tyto úspěšné migranty čekají. Nízké důchody často z důvodů participace na šedé ekonomice, případně migrace v pozdějším věku, když již neodpracovali dost let v důchodovém systému a podobně,“ vyjmenovává Magda Faltová, ředitelka Sdružení pro integraci a migraci, které se ve svém výzkumu zaměřilo na stárnoucí generaci migrantek.

Velká část z nich se přesto do vlasti vracet nehodlá. Změnila se nejen země, ale i oni sami. V Česku vybudovali nové kariéry, rodiny tu zakládají i jejich děti. Zároveň ale vědí, že žádný domov nemusí být trvalý. „Měli jsme pocit, že války skončily s druhou světovou. Pak jsme ale zažili, že tomu tak není. Teď máme na tyto věci jiný cit. Takže pokud zjistíte, že utíkám z Česka, tak utíkejte taky,“ říká Jaganjac. Zatím chce prý zůstat.

Mohlo by vás zajímat

 Ilustrační foto

Aramco investuje do infrastruktury a projektů osm bilionů

Praha Negrelliho viadukt

Železničáři chtějí opravit Negrelligo viadukt. Cenu odhadují na 1,2 miliardy

 Vlády Česka a Slovenska na společném jednání v Bratislavě

Skončilo zasedání vlád ČR a SR, tématem doprava, brexit i oslavy výročí

Budova banky UniCredit v Římě

UniCredit zvažuje emisi akcií a prodej majetku za 16 miliard eur

Čajka z roku 1977

Galerie: Obrněné limuzíny sovětských pohlavárů slouží v Rusku dodnes

Prezidentská debata nanečisto. Na místech figurantů již brzy zasednou soupeři o post prezidenta USA, Hillary Clintonová a Donald Trump.

Nejsledovanější debata v dějinách: pokoří Trump s Clintonovou Super Bowl?

  • James Cusumano: Pochybuji, že Elvis žije

  • Vlastimil Harapes: Nemám rád cyklostezky a nejraději bych…

  • František Stárek: Už jsem si myslel, že budu v klidu

  • Karolína Topolová: Dovoz ojetých aut se nevyplatí

  • Alexandra Kala: Sleva je u mě zakázané slovo

  • Radka Dohnalová: Lídři by měli rozvíjet své talenty a…

  • Václav Cílek: Vyhnuli jsme se Kurdistánu

  • Petr Lávička: České maso bývá předražené

  • Michal Horáček: Jen já a lidi

Hry pro příležitostné hráče