Výběr zpráv Protextu ČTK

Protext ČTK

Hypotéka i pro pouhé družstevníky

Máte možnost odkoupit podíl z družstevního bytu? Nevíte, jak by to bylo s jeho…

S Erikem Štefanovičem o digitalizaci, BIM a úspěšných projektech bytových domů

Skupina firem DELTA s hlavním sídlem v rakouském Welsu patří k vedoucím společnostem v…

MBA Management ve zdravotnictví: správná volba pro lékaře i manažery

V oblasti zdravotnických oborů získává titul MBA stále větší význam a často je jedním z…

 Koncentrační tábor - ilustrační foto
Koncentrační tábor - ilustrační foto
Autor: Profimedia.cz

Sto šťastných náhod. Karel Ellinger vzpomíná, jak přežil šest koncentráků

 Drchal 25. května, 17:50  -  Václav Drchal
 Koncentrační tábor - ilustrační foto
Koncentrační tábor - ilustrační foto
Autor: Profimedia.cz
25. května, 17:50

Karlu Ellingerovi bude 91 let. Je jeden z posledních, který pamatuje Josefa Mengeleho „Vpravo bylo dál, vlevo do plynu," říká a ukazuje úsporné Mengeleho gesto palcem.

Když válka skončila, nevěděla matka Karla a Jana Ellingerových o svých synech vůbec nic. Každý den na ně čekala u vlaku, a pokud by se ani jeden z nich z německých koncentráků nevrátil, nechtěla už žít. „Nosila s sebou ampulku s arzenem, tu mám stále schovanou,“ říká ve svém brněnském bytě devadesátiletý Karel Ellinger.

Na rozdíl od bratra holocaust přežil. Prošel šesti koncentračními tábory a osvobození se dočkal v Dachau. Bylo mu tenkrát necelých sedmnáct let, při výšce 178 centimetrů vážil 38 kilo a od spoluvězně dostal skvrnitý tyfus. „29. dubna 1945 jsem se trochu pozvedl na lůžku, otevřely se dveře a dovnitř vešel americký voják,“ vzpomíná Ellinger a z celého našeho tříhodinového rozhovoru je právě tento okamžik zdaleka nejemotivnější.

Schopen cesty domů byl až 20. června 1945. Teprve poté mohl poslat matce telegram.

Konec dětství

Karel Ellinger se narodil 27. července 1928 do smíšené rodiny. Otec byl židovského původu, matka křesťanka. Rodina nebyla nábožensky založená a doma se mluvilo česky. I když se narodil v Brně, většinu dětství prožil v Pohořelicích asi 25 kilometrů na jih od Brna. Dědeček z otcovy strany - někdejší Masarykův spolužák z gymnázia - tam měl velkoobchod pivem: „Bylo to městečko, kde žilo 500 Němců, 500 Čechů a 500 Židů. Bylo to tam takové namíchané, ale někdy v roce 1937 si Němci navlékli bílé podkolenky a začali vyvádět.“

Bratři Jan a Karel Ellingerové. Holocaust přežil jen mladší Karel.

Brzy poté přišel Mnichov a Ellingerovi museli z Pohořelic, které ležely v Sudetech, utéct do Brna. Zhruba po půl roce otec náhle zemřel, a tak rodinu živila matka, která si našla práci v Královopolských strojírnách. Ellinger nejdřív chodil na gymnázium v Křenové ulici, ale coby poloviční Žid musel po skončení primy odejít. Na začátku příštího roku se do své staré školy přišel podívat: „S klukama jsem se hodně kamarádil, a tak jsem si říkal, že tam s nimi hodinku posedím, ale paní profesorka Chytilová mě vyhodila.“ Sekundu pak studoval na jediném protektorátním židovském gymnáziu v Hybešově ulici, kde mezi jeho profesory patřil například Pavel Haas - hudební skladatel a bratr herce Huga Haase.

Jenže byla válka a Židi ji přežít neměli. „Z 20 kluků z naší třídy až na mě všechny zabili, z 18 holek zabili všechny mimo čtyř a zabili také celý profesorský sbor. Jen profesor Vinařický měl árijskou manželku, tak ten přežil,“ vypočítává Ellinger.

Méně než člověk

V roce 1941 bylo židovské gymnázium zrušeno a Karel se svým o 16 měsíců starším bratrem Janem zůstali doma. Došlo na ně - stejně jako na jiné děti ze smíšených manželství - v dubnu 1943. „Měli jsme zahrádku a známí nám slíbili králíky. Tak jsme s bráchou - my na tyhle věci byli šikovní - udělali nádhernou dvojitou králíkárnu. Odnesli jsme ji na zahrádku a matka najednou ze třetího poschodí volá: ,Kluci, pote sem dom, máte předvolání' No, a tak jsme za dva dny jeli.“

Nejdřív vlakem do Prahy. Deportační shromaždiště (prošlo jím 45 513 Židů a 37 667 se jich nikdy nevrátilo) zřídili Němci kousek od Stromovky, v několika polorozpadlých dřevěných halách „Radiotrhu“ - tam, kde dnes stojí Parkhotel (Mama Shelter). „Přespali jsme na slamnících a druhý den - každý v ruce kufřík - jsme šli po silnici kolem Veletržního paláce na nádraží Bubny. Na chodnících stály naše matky, které se s námi přijely rozloučit, aby nás naposledy viděly.“

Život a smrt v ghettu

Do Terezína přijeli ve špatnou chvíli. „Byl večer a všude tma, protože byla zrovna ,Lichtsperre‘. Nějací dva kluci utekli, na terezínské Malé pevnosti je věšeli a všechny ostatní potrestali zákazem světla.“ V Terezíně sice za války zemřelo 35 tisíc lidí, proti tomu, co mělo přijít, se však pobyt v tamním ghettu zdál být docela snesitelným. Vězni zorganizovali místní fotbalovou ligu a po večerech se pěstovala kultura. „Na vyklizené půdě se natáhl drát, pověsila čtyři prostěradla a mohlo se hrát divadlo. Dokonce i opera, protože tam byli pěvci z Národního divadla. Hrály se Rigoletto, Prodaná nevěsta, Mozart.“ Skvělé byly podle Ellingera také přednášky, třeba Karla Poláčka: „Tak daleko od sebe, jako teď sedíme my, jsem seděl od něj. To byl ohromný člověk.“

Na podivuhodná setkání byl Terezín vůbec bohatý. Kluci jako Ellinger spávali na palandách. „Asi dva měsíce po nás přijel další transport. Ležím a dívám se dolů, koho uložili na spodní patro. Už se rozednilo, a tak jsem viděl nějakého kluka, jak si pro něco leze do kufru. Pak si klekl - já se dívám - a on držel ruku plnou kravat. On to byl mladej Kolben.“ Zakladatele ČKD Emila Kolbena poslali Němci do Terezína v červnu 1943 spolu se synem Hanušem a vnukem Jindřichem. „Heinzek (Jindřich Kolben - pozn. red.) mi pak říkal, že to vůbec nečekali. Když pak pro ně přišli, rychle balil a říkal si - no, kravaty potřebuji. Dědeček umřel za měsíc a s Heinzkem jsme pak spolu chodili kopat.“

Krumpáčem a lopatou „kopal“ Ellinger asi rok, poté se stal ševcem. „Byli tam velcí ševcovští mistři, kteří dělali esesákům holínky. Vyfrézovali jim podle nohou kopyta, a když to pak těm hajzlům předávali - krásně naleštěný - vypadalo to spíš jako socha.“ Byla to hezká práce, a navíc neobyčejně praktická. „Každý den po práci jsem tři hodiny spravoval boty lidem, což byla výhoda, protože už nám nesměly chodit balíky. Za tři dny takové práce jsem si vždycky vydělal čtvrtku bochníku chleba, o který jsem se dělil s bratrem.“ Nebylo to moc, ale v Osvětimi, kde doktor Mengele posílal slabé rovnou do plynu, mohla síla nabraná z několika soust navíc zachránit život.

Strmá cesta

Na konci září 1944 zařadili Němci kluky Ellingerovy do transportu. „Nastoupili jsme do ,dobytčáckejch‘ vagonů a četníci za námi zavřeli dveře. Byla tam konev s vodou a další konev jako záchod.“ Vlak vyjel na cestu do Osvětimi a Ellinger ze zamřížovaného okénka viděl salutujícího četnického generála. „Myslel jsem, že salutuje nám a napadlo mě při tom něco jako - Ave, Caesar, morituri te salutant, tedy jdoucí na smrt tě zdraví. Pak se ale trochu vykloním a vidím, že salutuje esesákovi. Generál českého četnictva.“

Cesta trvala dva dny, a když je za tmy vyhnali z vlaku, uvítaly je na obzoru šlehající ohně: „Komíny vidět nebyly, jen ty pěti-šestimetrové plameny. A to byla krematoria.“ O co jde, tehdy jen tušili. Mengele každopádně hned začal s probírkou. Karel Ellinger si dodnes pamatuje jeho úsporné gesto, kterým poslal na smrt statisíce lidí. „Pan doktor Mengele je jediný člověk v dějinách, který poslal na smrt palcem tolik lidí. Vpravo bylo dál, vlevo do plynu. Nejhorší bylo, když přišly matky s děckama. Přistavili nákladní auto a těm matkám děcka vzali a za nohy je házeli na auto. A pak je pozabíjeli a ty mámy taky.“

Pamětník holocaustu Karel Ellinger prošel šesti koncentračními tábory. Skutečnost, že přežil, považuje za souhru okolností.

Bratři Ellingerovi měli štěstí. Byli silní a mohli pracovat, a tak je Mengele do plynu zatím neposlal. Šestnáctiletý Karel si však musel dva roky přidat, jinak by palec ukázal vlevo. Vyhráno ale nebylo. Během několika dní o jejich osudu rozhodoval Mengele znovu, a to hned dvakrát. Když prošli druhou selekcí, odmítli se totiž vězni odsouzení k smrti - a mezi nimi i prezidentem Zemanem nevyznamenaný Jiří Brady - smířit se svým osudem. „Těch 400 lidí se i s Bradym najednou rozběhlo k nám a Mengele nás prohlížel potřetí.“

Na rozdíl od Bradyho bratři v Osvětimi nezůstali a po pouhých osmi dnech odjeli vlakem do Bavorska. V tamních lesích nedávno vznikl koncentrační tábor Kaufering (spadal pod Dachau), v jehož pobočkách vězni stavěli podzemní továrny a bunkry.

Pól krutosti

Oba skončili v táboře Landsberg, ve kterém panovaly tak příšerné podmínky, že se podle Ellingera nedalo přežít déle než pár měsíců. Bydlelo se v zemljankách, jídla bylo málo, hygiena žádná, navíc přišla neobyčejně krutá zima a za prací se chodilo pět kilometrů. „Nahnali nás do lesa a měli jsme vynášet stromy. No, dobře, ale vynášejte stromy, když jste tak zesláblí.“ Popadli tedy asi ve 20 lidech kmen a dali si ho na ramena. „Jenže esesák polovinu z nosičů pažbou pušky vyrazil, a tak ho nesl ten zbytek. Šli jsme za esesákama, ať nás zastřelí. Byla to jedna z nejstrašnějších věcí, co jsem tam zažil, protože jsem nemohl a musel - s kmenem na zádech.“

Němci sice prohrávali na všech frontách, ale „ordnung“ musel být. „Pokaždé, když jsme šli do práce, vlekli jsme s sebou pět až osm nosítek, abychom mohli donést zpátky do tábora mrtvoly lidí, co umřeli po cestě, a oni nás mohli spočítat.“

Dva roky. Potvrzení, které Karel Ellinger dostal od americké armády po osvobození Dachau. Datum narození nesouhlasí. Ellinger se musel o dva roky „postaršit“, aby ho Mengele v Osvětimi neposlal coby příliš mladého rovnou do plynu.

Rozhodli se s bratrem, že musejí pryč a přihlásili se na novou práci. Do transportu se však dostal jen Karel; starší Jan už byl příliš zesláblý a 8. února 1945 v Landsbergu zemřel. Karel mezitím chvíli pobyl v mateřském táboře a v polovině prosince 1944 skončil spolu s pěti stovkami dalších v jiném lesním táboře Landshut.

Nepolepšil si ani trochu, spíš naopak. Voda zamrzla a vši žraly to - co ještě z lidí zbývalo - zaživa. „V minus dvaceti stupních jsme chodili kopat ven, ale zem byla tak zmrzlá, že se nic vykopat nedalo.“ Když se ale něčí pracovní výkon dozorcům nezdál, sebrali mu kabát a postavili mezi dva ostnaté dráty, kterými byl tábor obehnaný. „Odpoledne jsme nastoupili na ,apelplatz‘. Ti, co byli za dráty, si museli donést dřevěné kozy, svléknout si kalhoty a na ty kozy si lehnout. A oni je pak mlátili, až je umlátili. Za těch šest týdnů umlátili přímo před námi 120 lidí z těch 500. A měli z toho potěšení.“ Mezi dráty stál jednou i Karel Ellinger, ale opět vyvázl. „Naštěstí ten den nemlátili, a když jsem šel ven, tak mi můj ševcovský mistr z Terezína, který tam spravoval esesákům boty, donesl hrnek teplé polévky, a tím mě zachránil.“

Souboj se smrtí

Jenže smrt už beztak stála za dveřmi. Vyčerpanému tělu stačilo málo. „Jeden z kápů mi ještě v Landbergu ukradl boty a dal mi za ně otevřené polobotky. Když jsme 28. října uklízeli letiště, omrzly mi nohy. Další kápo mě práskl do nohy naběračkou na polívku a dostal jsem z toho všeho flegmónu.“ Zánět se rozšířil do celé nohy a Ellinger skončil na „marodce“, ve které se „leželo na slámě a mrtvoly se za nohy vytahovaly ven“. Znovu měl ale štěstí. Němci se rozhodli tábor Landshut zrušit a vězně odvezli do Dachau. „Vymačkal jsem si hnis, nazul boty a šli jsme na nádraží, ale já už po cestě nemohl překročit ani kolejnici.“ K smrti mu v tu chvíli chyběl den, možná dva. „Do Dachau jsem přijel úplně mrtvý, všude ze mě šla krev. Strčili mě pod sprchu - to už mě museli držet - a pak jsem se dostal do jednoho ze čtyř primitivních špitálů, ve kterých byly povlečené postele.“

Ovšem léky chyběly i tam. A nejen léky: „Místo obvazů tam byl bílý krepový papír, co se dával na květináče, a tak mi tím ošetřovatelé - jeden Čech a jeden holandský řezník - ovázali rány.“ Flegmóna se ale šířila dál. Naštěstí se Ellingera ujal skutečný lékař, který mu, jak říká, „dal čuchnout éteru a nohu rozřízl“. Pak mu ji ovázal krepovým papírem, dal berle „a já spěchal pryč, protože v 11 rozdávali polívku“.


Německo posílá zahraničním esesákům důchod a proplácí lázně. Židovská rada je v šoku


Léčba kupodivu zabrala, jenže přišla další pohroma. „Bylo to 20. dubna na Hitlerovy narozeniny. Oslavili to tím, že nám snížili příděl chleba na 100 gramů a já dostal obrovské horečky.“ Byl to skvrnitý tyfus. „Úmrtnost dvaadevadesát procent, ale ten holandský řezník, který nás ošetřoval, za mnou přišel, v hrsti měl nějaké pilulky a říkal: Spolkni to. Asi mu mě bylo líto, že jsem ze všech nejmladší. Byl to sulfonamid, to nejlepší, co tehdy bylo. Kde to sebral, nevím.“

Díky sulfonamidu přežil a devět dní poté vkročil - jak už víme - do špitálu voják v americké uniformě. Mimochodem jmenoval se Robert B. Sherman a v budoucnu se měl stát známým hudebním skladatelem. „Tenhle pán se jako 17letý židovský kluk přihlásil do americké armády, dali ho k tankistům a generál Patton ho s 30 tanky poslal osvobodit Dachau.“

Život

Dál už byl život Karla Ellingera docela normální. V září 1945 začal znovu chodit do gymnázia. Na vysokou školu se málem nedostal, protože mu ředitel - to už bylo po únoru 1948 - nechtěl dát doporučení. „To víte, nedával jsem si pozor, protože jsem měl všelijakých diktátorů plné zuby.“ Nakonec ale Vysokou školu chemicko-technologickou mohl vystudovat, dlouhá léta pracoval v brněnské pobočce Výzkumného ústavu pozemních staveb a na kontě má 44 patentů, které se vesměs týkají zavádění umělých hmot do stavebnictví. „Pracovní život jsem měl zajímavý a myslím, že i dost účelný, takže se za něj nemusím stydět.“

Skutečnost, že přežil holokaust a šest koncentráků, považuje dnes za souhru okolností. „Filozofovat tam nešlo, aby člověk nad sebou nějak dumal. Každý se to snažil nějak přežít a nebyla to žádná zásluha, ale sto šťastných náhod.“

Čtěte také:

Bývalý esesman odkázal miliony spřáteleným skotským penzistům

Popírala holokaust, zůstává ve vězení. Co se v Německu o nacistech smí říkat a co ne?

Skandál v Německu: nacistické UFO je výmysl, model musela firma stáhnout z prodeje

Ekonacisté a tábory á la Hitlerjugend. Němečtí extremisté navazují na „tradice“

Bomby pod Berlínem. Za války nevybuchla každá pátá, nyní jsou nebezpečnější


Čtěte také

 Patentovat lze výrobek, materiál nebo výrobní postup, naopak nelze jeho prostřednictvím chránit například vědecký objev.

BusinessInfo.cz: Jak na patenty a průmyslové vzory

V moderním obchodním světě představují ochranné známky, patenty a informace o nich…

před 1 hodinou

 Solidní nejistota. Jiří Písařík se soudí o část své firmy Bohemia Energy. Celou společnost proto převedl do stabilnějšího Nizozemska.

Další pokuta pro miliardáře Písaříka. Bohemia Energy blokovala odchod lidí ke konkurenci

Největší alternativní dodavatel elektřiny na českém trhu Bohemia Energy entity dostal…

před 1 hodinou

Události Sídlo OKD, ilustrační foto

Miliardové pohledávky Citibank za OKD jsou platné, rozhodl soud

Pohledávky za více než deset miliard korun, které za společností OKD přihlásila v roce 20…

23. října 2019

 Americký prezident Donald Trump

Trump ruší sankce uvalené na Turecko kvůli Sýrii. Ankara slíbila ukončení bojů

Americký prezident Donald Trump nařídil zrušit veškeré sankce, které Spojené státy minulý…

23. října 2019

 Boris Johnson

Johnson: Brexit k 31. říjnu je v nejlepším zájmu země

Odchod Británie z Evropské unie k 31. říjnu by byl v nejlepším zájmu země. Prohlásil to…

23. října 2019

Sdílení

Líbí se Vám tento článek?
Sdílejte ho

Hodnocení

Zaujal Vás tento článek?
Ohodnoťte ho

Počet hodnocení: 10 | Průměrné hodnocení: 4.60

Loading

Děkujeme za Vaše hodnocení

Komentáře

Finance
Penzisté a cestovní pojištění do zahraničí
Kdy budou zvýšeny daňové slevy?
Zajištění na horší časy: Kdy a jak nakoupit zlato?
Jak stoupnout v očích zaměstnavatele? Titul má dnes skoro každý, na ERASMUS+ si však troufnou jen někteří
Co je dobré vědět o vratné jistotě u pronájmu?
Auta
Scania představuje novou generaci autobusů Citywide
Na výši slevy u ojetiny se výrazně podílí barva. Nejvíce ušetříte s béžovou
Jméno i podobu první elektrické Mazdy předčasně vyzradila média. MX-30 ujede až 240 km
Seznam kandidátů na Auto roku 2020 obsahuje dvě Škody, Teslu Model 3, nový Golf i Ferrari F8 Tributo
Tempomat Hyundai se přizpůsobí vašemu stylu jízdy. Ale jen pokud nejezdíte moc agresivně
Hry pro příležitostné hráče