Psovská historie. Se psy kšeftoval už spisovatel Jaroslav Hašek - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Psovská historie. Se psy kšeftoval už spisovatel Jaroslav Hašek

,
Psovská historie. Se psy kšeftoval už spisovatel Jaroslav Hašek
Zdroj: čtk

Za Rakouska-Uherska se na psech vydělávalo a už tehdy existovalo cosi jako psí množírny.

Na desáté straně Národních listů se 30. listopadu 1910 objevil nenápadný inzerát: „Kynologický ústav jest jediný ve střední Evropě, kde lze obdržeti čistokrevné psy o 50 % levněji než ve psincích.“ Podal si ho Jaroslav Hašek, který si onu firmu s honosně znějícím názvem zaregistroval na svoji ženu Jarmilu.

Trochu si předtím při psaní článků vymýšlel, a tak ho vyhodili z časopisu Svět zvířat. Z tchána vyrazil na rozjezd podniku něco peněz, najal dva pomocníky a zřídil si v Košířích psinec. Od začátku do konce to byl průšvih. Firma nevydělávala a Hašek zase začal pít – co bylo příčinou a co následkem asi nevěděl ani on sám. Nepomohly ani poněkud netradiční obchodní praktiky, které spočívaly v kradení, barvení, omlazování psů a falšování jejich rodokmenů. Už v lednu příštího rokuj odvezli Haška na tři neděle do blázince, protože buď chtěl opravdu spáchat sebevraždu, nebo se jen z Karlova mostu moc nakláněl. Z Kynologického ústavu nezbylo nic než dluhy a Hašek se ženou byli, jak píše literární historik a „haškolog“ Radko I Pytlík, odsouzeni k pokutě. Zemský soud naštěstí po odvolání oba manžele v březnu 1912 osvobodil.

Můj obchod se psy

Ve svém psaní Hašek tuto psí epizodu bohatě využil. Například Švejk se před válkou živil „prodejem psů, ošklivých nečistokrevných oblud, kterým padělal rodokmeny“, a když pak vstoupil do služeb nadporučíka Lukáše, zařídil mu prostřednictvím ukradeného stájového pinče Foxe/Maxe sofort odjezd na frontu. Ne že bychom měli věřit všemu, co Hašek napsal v povídce Můj obchod se psy, ale jisté vodítko k pochopení poměrů v Kynologickém ústavu to přece jen je. Spiritus agens Haškova psince se v povídce jmenuje Ladislav Čížek (ve skutečnosti to byl jakýsi Červinka) a vylepšování psů rozuměl jako málokdo.

Koupili byste si psa z množírny?

Uvedl se tím, že propil zálohu, kterou dostal na koupi psa. Pak kdesi ukradl černého a bílého špice a místo strašlivého hlídače, který – jak sliboval – „roztrhal a sežral už dvě děti“, přitáhl prastarého „melancholického klacka“, kterého zrovna vedli k rasovi. „Je však laciný,“ vysvětlil Čížek a namaloval nebožákovi tuší „velké černé pruhy přes tělo, takže vyhlížel pak jako hyena“. Seriosního pána, který si hlídače za sto korun koupil, do rána úplně vykradli.

Obchody stály a přiblížily se Vánoce. „Mezitím jsme černého špice pomocí kysličníku vodičitého zbarvili na žluto a z bílého špice udělali černého natřením roztokem dusičnanu stříbrnatého. Oba psi při těch manipulacích strašně vyli.“ Pak Čížek počal nosit štěňata: „Poslal jsem pro dogu, a přinesl mně štěňata jezevčíka, poslal jsem pro stájového pinče, přinesl mně štěně foxteriéra. Měli jsme celkem 30 štěňat.“ Povídkový Hašek proto najal v Praze na Ferdinandově (Národní) třídě krám a poslal tam Čížka štěňata prodávat. Když se jej vydal zkontrolovat, spatřil už zdálky chumel rozzuřených lidí a u výkladní skříně mu docela podklesly nohy. Čížek do výkladu instaloval obrovský stromek a štěňata na něj připevnil místo vánočních ozdob: Visela tu, nebožátka, s vyplazenými jazyky jako středověcí loupežníci, rozvěšení na stromě! A pod tím byl nápis: Nejradostnější Vánoce způsobíte svým dětem, koupíte-li jim zdravé, roztomilé štěňátko. A to byl konec kynologického ústavu.“

Psí život

Kdysi dávno ve středověku si psa mohla dovolit prakticky jen šlechta a šlo hlavně o psy lovecké, případně luxusní. Už tehdy si lidé na psech cenili věrnosti a loajality, zároveň ale pes mohl symbolizovat tvora podřadného a nečistého, tak jak je většinou líčen biblí. Tomu odpovídá zápis v Kosmově kronice, ve které je jistý buřič a zrádce Přivitan potrestán tak, že „je mu na záda přivázán velmi veliký pes prašivý a včerejší břečkou opojený“. Pak dotyčný „popaden za bradu veden jest třikrát okolo tržiště a pes k tomu štěkal a pokálel svého nositele“. V Dalimilově kronice se zas v části věnované dívčí válce objevuje přirovnání, že každá z revoltujících ženštin bila „jako psa bratra a otce svého“.

 Historický inzerát na prodej psů

Takových přirovnání se do dnešních dní dochovalo „jako psů“ a podle diplomové práce Hany Prokšové Pes v českém jazykovém obrazu světa mají skutečně prazáklad v přezíravém postoji lidí ke svým nejlepším přátelům. Nebohé zvíře proto bývá nejen bité, ale rovnou zpráskané, vychrtlé, hladové, utahané. Nepochybně rovněž smrdí, chcípe za plotem či stahuje ocas mezi nohy. Od psa jsou také odvozena hezká česká slova jako zepsout, peskovat, psota, psotník, vepsí, případně přirovnání nestát ani za psa, je mi pod psa či psí život. Komu se říká čubka, všichni víme, a dokonce i to „vyžle“ znamenalo kdysi loveckého psa menšího vzrůstu. Slovo pes je také odedávna nadávkou, hlavně pro kruté a bezcitné lidi, případně pro odpadlíky od víry či vlasti. Psové by si to ale neměli brát osobně, protože v tom nejsou sami. Ostatně nikdo rád neslyší, když ho nazvete volem, krávou, prasetem, slepicí či hňupem (kastrovaným kozlem) a ztahaný může být i kůň, líný zas vepř a věci bývají občas pro kočku.

Daň ze psů

V novověku se pes pomalu šířil a v 19. století se v měšťanském prostředí stal běžným zvířetem – hlídačem i druhem. V červnu 1859 se konala v Newcastlu první výstava psů a jen o dva roky později Český spolek pro ochranu zvířat podle pozdějšího článku otištěného ve Věstníku obecním Královského hlavního města Prahy jednal o tom, že v Praze neúměrně narostl počet „psů, kteří znečišťují ulice, ohrožují bezpečnost a zdraví obecenstva, a že bývají často týráni nedostatkem potravy a brutálním zacházením“. Spolek proto navrhl zavést daň ze psů, která měla tento „přepych“ potlačit a zabránit „týrání těchto zvířat obmezením jich počtu jen na skutečnou potřebu“.


Zlatý chlup. Jak čeští byznysmeni vydělávají na čtyřnožcích

Pes, ilustrační foto


Schvalování se však neuvěřitelně vleklo, a tak muselo nejdřív zemřít několik Pražanů na pokousání vzteklými psy, než byla daň roku 1873 konečně schválena. Za psa se od té doby platily tři zlaté ročně a lidé se podle toho zařídili. Jestliže bylo podle věstníku roku 1874 v Praze hlášeno 5641 psů, pak o deset let později jich zbyla zhruba polovina – 2883. Praha pak samozřejmě rostla a výplaty se zvyšovaly, proto vesele přibývalo i psů, a tak jich roku 1912 pobíhalo po městě 5473. Tedy pobíhalo, psí život byl tenkrát daleko krušnější než dnes. Všichni psi museli být na vodítku ak tomu nosit železné košíky. Pohodní měli navíc nařízeno, aby v sadech chytali volně pobíhající psy, přičemž platilo, že „není-li pes reklamován nejdéle do 24 hodin, je utracen“.

Jak se množili psi

Vraťme se ještě k psímu byznysu. Dnes připadá na 100 Pražanů 6,4 psa (viz tabulka), kdežto v době založení a pádu Haškova Kynologického ústavu pouze 2,4. Z tohoto hlediska byla Praha polem neoraným a obchod se psy mohl dávat smysl. Stačilo mít kupeckého ducha a tolik nepít. Jedním z nejdéle fungujících psinců v Praze bývala firma Canisport. Založil ho a v Košířích provozoval Václav Fuchs, který byl zároveň majitelem časopisu Svět zvířat. Hašek v něm – jak už víme – pár měsíců pracoval, a právě díky němu se zjevně nadchl pro obchod se psy.

 Hustota psů v Praze

První inzeráty firmy Canisport lze v novinách najít už v roce 1908 a poslední v samém závěru 30. let. Zpočátku byly honosné a nenabízely jen prodej a koupi psů, ale také něco, co bychom mohli nazvat rozptýlenou manufakturou na výrobu psů. „Chov psů zdroj příjmů pro toho, kdo pěstuje ušlechtilý druh. Feny na chov za výhodných podmínek přenechávám a o prodej odchovu se postarám,“ nabízel například jeden z inzerátů v roce 1910.

Později se inzeráty zmenšovaly a nakonec vypadaly zhruba takto: „Psů chov, koup., pr. Canisport-Praha.“ Není se co divit. V tom samém vydání Národní politiky z 18. července 1937 nabízela konkurence v rubrice Zvířectvo k prodeji všechno, co štěkalo – „krásné“ foxteriéry, štěňata dobrmana, skotské a anglické teriéry, „bystrého“ německého ovčáka, francouzského buldočka, německou dogu či fenku erdelteriéra. A dobrý člověk si dokonce mohl zcela zadarmo odvést „čistokrevnou vlčici“. Kdyby v té době ještě žil Haškův pomocník Čížek, člověk by málem pojal podezření, že kousala a nenechala si tuší na záda namalovat velké černé pruhy.

Přečtěte si také:

Pohrdali, přesto jedli. V minulosti stejně jako dnes bývalo pojídání psů hanebným počínáním

Hi-tech obojky, psí Airbnb. Nové technologie oslovují i pejskaře

Nejlepší přátelé člověka. Lidé svým psům kupují dárky k narozeninám a posílají je na wellness

Byznys do éry klimatické hysterie: udělejte z domácích mazlíčků vegany

Ohodnoťte tento článek
Diskuze