Po stopách projektu Voda pro Afriku aneb Pomáhají české dary lidem v Etiopii? - Euro.cz

Předplatné

  • 49x týdeník Euro
  • 30x Speciál
  • Přístup k premium článkům
  • Web bez reklam
  • Týdeník v elektronické podobě
Výhody předplatného

Přihlášení

Po stopách projektu Voda pro Afriku aneb Pomáhají české dary lidem v Etiopii?

, Ivo Čermák,

Český projekt Voda pro Afriku přináší nejen dostupnou vodu, ale také učí místní obyvatele jak se o celý systém starat a udržovat ho.

Nemám za to nic, žádný příjem, ale stačí mi, že mám vodu u svého domu, říká paní Batri ve vesnici Bargo. Stojí u waterpointu, dvou betonových kvádrů, ze kterých trčí dva vodovodní kohoutky, má na starost výběr 25 centů etiopské měny birr za kanystr vody a usmívá se. Zdá se, že jediné, co jí v životě chybí, je pár zubů mezi okoralými rty. Bydlí v malé chýši, primitivní rotundě z propletených eukalyptových větví a rákosového jehlanu na místě střechy.

Batri je jednou z těch šťastných, kterým projekt Voda pro Afriku zásadně převrátil život. Výstavba vodovodního systému a hlavně jeho provoz pomáhá učit místní obyvatele, chtělo by se říct, evropským návykům. Filozofie pomoci – financovaná díky České rozvojové agentuře a z výtěžku projektu Voda pro Afriku, dlouhodobého společného projektu Nadačního fondu Veolia, skupiny Veolia a humanitární organizace Člověk v tísni – je jednoduchá a zdá se, že jako jedna z mála skutečně funguje.

Máte problém s nedostatkem pitné vody? My vám s ním pomůžeme, seženeme peníze, vybereme od dárců, zajistíme vrt, infrastrukturu, zaplatíme, ale pak už se starejte hlavně sami. Pro mnoho místních obyvatel je tak přínosem projektu nejen dostupná kvalitní pitná voda – možná ještě důležitější je, že pochopí, naučí se a zavedou standardizovaný systém správy a údržby.

Krajina barvy smaragdu

Paní Batri už vše bere jako samozřejmost. Kontroluje vodoměr, vybírá peníze, posílá textové zprávy s výkazy odebrané vody. Dříve chodila pro vodu se žlutými kanystry, vyrobenými původně jako nádoby na motorový olej, k prameni. Tři kilometry tam a tři zpátky několikrát denně.


Problém nejen pro Afriku: na severu kontinentu vyrůstají masy frustrovaných lidí bez práce
 Snímek z vesnice Kasserine na tunisko-alžírské hranici.


Cesta to navzdory pohledu do nádherné krajiny smaragdové barvy ale není příjemná, z kopce se sklonem červené sjezdovky. Vyrážíme tam v doprovodu místních, klouže nám to v pevných pohorkách, a to je relativně sucho, domorodci ladně poskakují bosky nebo v sešlapaných pantoflích. Těžko si představit, v co se jílová pěšina promění v období dešťů. Dříve sem lidé chodili s jedním či dvěma kanystry na vodu, dolů s prázdnými, nahoru s plnými, za každého počasí. V místních krajích je navíc tradicí, že dodávky vody do domácnosti obstarávají ženy a děti.

Jižané
Stát jižních národů, národností a lidu, je jednou z devíti správních jednotek Etiopie zřízenou roku 1994. Leží na jihozápadě země u hranic s Keňou a Jižním Súdánem. Má rozlohu 105 887 kilometrů čtverečních a žije v ní přes 17 milionů obyvatel. Hlavním městem je Awasa. Stát je nejméně urbanizovanou částí Etiopie, ve městech žije necelá desetina populace.

Obyvatelstvo patří k více než padesáti etnickým skupinám, hovořícím kušitskými a omotickými jazyky. Nejpočetnější jsou Sidamové, Welaytové, Guragové a Hadijové.

My jdeme sice s prázdnou, ale i tak při zpátečním výstupu nemůžeme popadnout dech. Jsme totiž v nadmořské výšce zhruba dva tisíce metrů, na kterou jsou místní zvyklí, i trénovanému Evropanovi dá ale výstup pořádně zabrat.

Není divu, že jsou Etiopané běžeckou velmocí, nadmořská výška jim k tréninku skýtá ideální podmínky. Navíc mají mladí Etiopané obrovský vzor v podobě Haileho Gebrselassieho – etiopského národního hrdiny, který překonal 25 světových rekordů na dlouhých tratích a stal se jedním z nejbohatších lidí ve své zemi.

Mimochodem Gebrselassie podniká se svou ženou v nemovitostech – vlastní například hotelový komplex u nedalekého jezera Awasa. „Když budu mít v budoucnu ještě více peněz, zase je budu investovat tady,“ řekl v rozhovoru pro CNN. Chlapec z dvanáctičlenné rodiny žijící v hliněné chýši a pasoucí ovce a krávy se díky svému talentu a silné vůli dostal až na vrchol. I v Bargu děti sní, že jednou budou jako on. A naději mají, běhají opravdu rychle, jak si všimneme, když vyprovázejí naše odjíždějící auto.

Hlavně se vyhnout krávě

Přesouváme se severně do oblasti Gubashiraro, přesněji do města Guba. Jedeme sice po asfaltové silnici, ale nadskakujeme každou chvílí, kdy řidič mezi srážkou s krávou uprostřed silnice a oslím povozem u krajnice volí projetí půl metru hlubokého výtluku. Zapírám se hlavou o střechu auta, je to lepší řešení než ji zkoušet prorazit lebkou. Ptám se řidiče, jak je asfaltový povrch vozovky starý. Tři roky, zní překvapivá odpověď.

Považujete rozvojovou pomoc Africe za důležitou?

„Stavěli to Číňané, ale nám to nevadí, máme alespoň nějaký asfalt,“ usmívá se řidič Abbas a bravurně se vyhne krávě zprava. Asfalt končí, cesta začíná výrazně prášit, na zavření oken je pozdě, polykáme prach. Nebe je úplně čisté, nejenže chybějí mraky, ale i stopy po kondenzačních čarách letadel, pohled pro Evropana velmi neobvyklý. V Etiopii asi nemá šanci teorie o chemtrails, která vidí v kondenzačních stopách snahu o práškování lidí nebezpečnými chemikáliemi, říkám si.

Z rozumování mě vyvede pohled na mrtvého osla u krajnice, který je ještě zapřažen do povozu plného žlutých kanystrů na vodu. Kočí stojí opodál a čeká, až přivedou osla nového, podobně jako se u nás čekává na odtahovku nebo náhradní vůz. Na ohnutých eukalyptových kmenech jsou zavěšené dráty elektrického vedení. Zdálo se mi to, nebo ne? Na nejníže prověšených drátech jsem zahlédl prádlo vlající ve větru. Nedivil bych se už ničemu.

Fronta na vodu

„Předtím jsme byli kebele, teď jsme woreda,“ říká po našem příjezdu do města Guba muž jménem Amaric, jeden z místních správců vodovodní sítě. Být woredou je totiž pro Etiopany velmi podstatné; zatímco kebele je obyčejná vesnice, woreda je hlavním městem okresu. „Od té doby, co jsme woreda, dodávky vody a benefity rostou. Významně se zvyšuje populace ve městě. Je to skvělé pro rozvoj města,“ pochvaluje si Amaric.


České dary pomáhají v Etiopii


V Gubě mají vrt více než sto metrů hluboký a voda je z něj rozvedena do několika odběrných míst. U toho nejbližšího v těsné blízkosti vrtu se právě nacházíme.

„Tady je distribuční systém hodně krátký, nevede to nikam daleko do okolí,“ provází nás po okolí vrtu odborník na sektor vody z Člověka v tísni Jan Faltus. „Vrt je támhle za rohem, tady je transformátor, tady jsou nádrže, z těch to jde gravitací do waterpointů. Občas když se nějaká nádrž rozbije, neopraví ji, ale vedle postaví novou, tak se to tady řeší,“ naráží Faltus na drobné nedostatky celého projektu. Jinak se ale zdá, že vše funguje perfektně. U dvou kohoutků waterpointu se tvoří mnohametrová fronta, ženy a děti stojí za bariérou ze žlutých kanystrů i několik hodin, než se na ně dostane řada.

To přítomní muži mají jiné starosti, sesedli se na vyrovnané židle do půlkruhu a podle přesně dané hierarchie se střídají v projevech. Jako první mluví šéf Abu Hussein „Dříve bylo nutné chodit pro vodu dvacet kilometrů. Tenhle vrt má pro nás tak velký přínos, že to najednou ani nelze popsat,“ říká s vděčností ve tváři.

Voda pro Afriku
Společný projekt Nadačního fondu Veolia a o. p. s. Člověk v tísni. Prostřednictvím benefičního prodeje získává projekt již od roku 2010 finance na budování a opravy vodních zdrojů v Etiopii. Prostředky jsou získávány buď benefičním předvánočním prodejem předmětů, nebo kdykoliv během roku přímým vkladem na bankovní účet veřejné sbírky Nadačního fondu Veolia. Letošní jubilejní desátý ročník přináší nové sbírkové předměty, které si můžete v limitované edici koupit na https://eshop.nfveolia.cz/

Sotva domluví, bere si slovo jeho asistent Badru Hamid, charismatický muž, který jako by si odskočil z filmového plátna, kde hrál Lemaliana, válečníka z kmene Samburu, ve filmu Bílá Masajka. Tedy kdyby tu v okolí nějaké filmové plátno bylo, samozřejmě. „Vše souvisí se vším, díky dostupné vodě máme i stále více studentů na vysoké škole,“ chlubí se Hamid oromejsky. A je právem hrdý, děti to se studiem v Etiopii nemají vůbec snadné.

Když už rodina sežene dostatek peněz, aby dítě mohla uvolnit na studia, a má dostatek potomků, aby mohla v práci jednoho oželet, musí se student snažit, aby se ve škole vůbec dorozuměl. Veškerá výuka totiž probíhá v oficiální amharštině, až pak se děti učí anglicky. „Tento projekt vyřešil náš historický problém, jste první, kdo pro nás něco udělal, nikdo z nás si nepředstavoval, že by to takhle dobře mohlo fungovat; děláme velmi velké pokroky díky znalostem, které jste nám předali a učíte je nás,“ dodává a děkuje Hamid.

Kolem červeného kamene

Odjíždíme z Guby a vezeme si tradiční slaměné klobouky, kterými nás místní obdarovali. Už v autě mi překáží, a to v této chvíli ještě nevím, že se rozhodnu vysoký klobouk dopravit až do Prahy. Nebyl to dobrý nápad.


Přečtěte si také o demografické situaci v Africe:

Esej: Planeta afrických žen


Míříme do města Awasa, hlavního města Státu jižních národů, národností a lidu. (Fakt se tak jmenuje.) Cestou míjíme lom na vulkanický kámen red ash, který je podkladem pro místní nekvalitní asfaltové silnice.

Přijíždíme k základní škole Chefie Konbo v Awase. Před osmi lety tu byly v rámci projektu Voda pro Afriku vybudovány střešní lapače vody a opravena studna na užitkovou vodu. Do té doby neměla škola ve svém okolí žádný zdroj vody.

„Ve škole máme asi 300 dětí, na jednu třídu tak vychází zhruba 100 dětí,“ říká učitel Fikre Warana. „Sto dětí?“připadá mi na třídu rozhodně ne větších rozměrů, než jsme zvyklí u nás, trochu moc. „Ano, ale ve dvou směnách,“ říká Warana, „v některých směnách je ale někdy i 80 dětí, na všechny tak nevyjde místo k sezení, někteří žáci musejí stát a nemohou si tak nic psát,“ postěžuje si pan učitel a pokračuje, že mají jen 28 učebnic pro celou třídu, málo učitelů… „Vodu ale máme, dokonce provozujeme Wash Cluby, kde se děti učí, jak sní zacházet,“ přestane si na chvíli stěžovat Warana. A podobně je to v Etiopii se vším.

Mnoho věcí nefunguje, mnoho moderních vymožeností na venkově vůbec neznají, ale místní jsou vděční za vše, co jim pomůže někdo jiný vybudovat. Pár okapů, několik vrtů, latríny…, přemýšlím při čekání na letišti v Addis Abebě s gubským kloboukem v náručí. Mohlo by se to zdát málo, ale pro zemi, kde malé děti pravidelně umírají na nedostatek hygieny a pitné vody, to je strašně moc. Názorný důkaz, že pomáhat se dá skutečně tam, kde lidé žijí a pomoc potřebují. „Máte strach doma z uprchlíků? Podpořte Vodu pro Afriku,“ napadá mě slogan, když odlétáme z Etiopie. Stojí to za to.

K tématu Afriky dále čtěte:

Ťukání na dno zespodu. Hospodářský pád Zimbabwe se dodnes nezastavil

Rovníková Guinea chce stavět hraniční zeď. Kamerun nasadil armádu

Nový zdroj bohatství z Afriky? Madagaskar produkuje vlastní kaviár

Nigérie a JAR: Mnoho rizik, ale i příslib značných zisků

Ohodnoťte tento článek
Diskuze